Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Ed McBain

Ed McBain

Provokatér

1

Ten duben vešel jak dáma.

Básník Eliot mél možná pravdu, když napsal, že duben je nejkrutější měsíc, ale na tom letošním věru nic krutého nebylo. Připomínal líbeznou krásku, která vkročila do velkoměsta s dokořán otevřenýma očima nevinné dívky, a člověk měl chuť sevřít ji do náruče, poněvadž mu připadala opuštěná a vyděšená v tom geometrickém bludišti neznámých lidí, postrašená ulicemi a budovami, jak po něm tak plaše pokukovala bledě šedýma očima dámy, která se – kde se vzala tu se vzala – vynořila ze studeného březnového marastu.

Ten duben, ta dáma putovala velkoměstem v závoji drobného mžení, velkoměstem, které ji trochu přehnaně uvítalo tím, že se pojednou pokrylo zelení. Putovala sama, přitahovala pozornost lidí tak jako vždycky, ale krutostí rozhodně ne. Dotkla se pramenů zasutých hluboko uvnitř, takže lidé, když ucítili, že přichází, že už je zase nablízku, vydali jí na chvíli na pospas svá neokoralá, zranitelná a rozechvělá nitra, otevřeli je vstříc ostrým rohům velkoměstských ulic a budov, nabídli jí svou něžnost oplátkou za její, ale jenom na chvilku.

A během té malé chvíle se duben potuloval po pěšinách v Grover Parku, povaloval se jak bílá mlha na horské louce, loudal se po cestách, váhal v pučících stromech a ve vzduchu bylo široko daleko cítit jeho jemný parfém. A na březích jezera a kolem sochy Daniela Webstera pod Dvanáctou ulicí už předčasně nasadily na květ nachově rudé třešňové zákrsky. A dál na západ, od centra města, naproti Grover Avenue a budově, v níž měli sídlo policisté z 87. revíru, křiklavě žluté květy forzýtií se rozplazily podél opěrné zdi jak násep zlatého šílenství, zatímco japonská kdoule dosud čekala na teplejší jaro, čekala na ten pravý, teplý, vzácný a nádherný úsměv dubna.

Pro detektiva Meyera Meyera byl ten duben v podobě dámy určitě něco jiného než židovka.

Žalujte si ho; židovka to opravdu nebyla. Pro detektiva Steve Carellu to ale možná židovka byla.

Což znamená, že pro oba dva byla ta dubnová dáma jakousi podivnou a exotickou bytostí, lákavou, trochu neskutečnou, vlídnou, svůdnou a zahalenou tajemstvím. Z Grover Parku přešla přes avenue půvabným krokem dámy pádící přes pole v žlutém taftu a vstoupila do služebny v oblaku vtíravého parfému a ve svých šustivých spodničkách tak, že všem přítomným mužům zamotala hlavu.

Steve Carella vzhlédl od skříněk s kartotékou a vzpomněl si na ty časy kdy mu bylo třináct a prožíval si svůj první polibek. To také bylo jednoho dubnového večera, ale už dávno, strašně dávno.

Meyer Meyer se podíval přes zamřížovaná okna na nové listí v parku na druhé straně ulice a zároveň se trpělivě snažil naslouchat muži, který seděl na židli s tvrdým opěradlem u jeho psacího stolu. Ten souboj s jarem ale prohrál a tak jenom nehybně dřepěl a rozpomínal se, jaký to byl pocit, když mu bývalo sedmnáct.

Muž, který seděl naproti Meyeru Meyerovi, se jmenoval Dave Raskin a byl majitelem obchodů s konfekcí. Navíc mu patřilo i pětadevadesát kilo živé váhy, nenásilně rozložené na kostře vysoké skoro metr devadesát, a momentálně oblečené do bledě modrého tropikového obleku. Byl to zdravě vypadající pán, poněkud drsný a hranatý, měl vysoké čelo a šedivějící vlasy, které mu nad spánky už ustupovaly, nos jako ztupené ostří mačety, řečnická ústa a bradu, která by se cítila jako doma na nějakém tom balkóně v Římě v roce 1933. Kouřil nechutně smrdutý doutník a kouř vyfukoval rovnou na Meyera. Ten zašermoval co chvíli rukou před obličejem, aby pročistil vzduch, ale podobné jemnosti Raskinovi zřejmě nedocházely. Dál potahoval z rozcumlané špičky doutníku a foukal kouř rovnou na Meyera. Bylo těžké brát na vědomí tu dubnovou krásku a připadat si jak v sedmnácti, když přitom člověk lokal všechen ten kouř a naslouchal Raskinovi.

„A Marcia mi řek, že pracuješ zrovna v tom samým revíru co on, Meyere,“ říkal Raskin. „Takže z čeho jako prej mám strach? Prej – vyrůstal jste společně s jeho tátou, jako kluci jste byli oba kamarádi, tak proč prej byste měl mít strach zaním – jako za tebou – zajít? A že je z něho teďka detektiv? Proto se ho přece ještě nemusíte bát, ne?“ Raskin pokrčil rameny. „Takhle mi to Marcia řek.“

„Já rozumím,“ řekl Meyer a zašermoval rukou, aby rozehnal oblaka kouře.

„Chceš doutník?“ zeptal se Raskin.

„Ne. Děkuju. Nechci.“

„Tohle jsou fajn doutníky. Zeťák mi je poslal z Nassau. Vyvez tam mou dceru na svatební cestu. Prima mládenec. Povoláním periodontista. Víš, co to je?“

„Vím,“ řekl Meyer a znova zašermoval rukou.

„A je to svatá pravda, co Marcia říkal. Vyrůstal jsem s tvým otcem, s Maxem, dej mu pánbůh věčnou slávu. Proč bych se teda měl bát zajít za jeho synem, za Meyerem? Já byl na tvý briss, věříš mi to? Když tě obřezávali, no tebe, tak já byl při tom, no já. Tak proč bych se dneska měl bát za tebou přijít kvůli takový prkotině, když jsem znával tvýho otce jako malýho kluka? Čeho bych se měl bát? Vážně nechceš doutník?“

„Vážně ne.“

„Tohle jsou moc fajn doutníky. Zeťák mi je poslal z Nassau.“

„Ne, opravdu děkuju, pane Raskine.“

„Dave – jen mi klidně říkej Dave. Prosím tě mi říkej Dave.“

„A co tě vlastně trápí? Oč jde, Dave? Myslím, proč jako jsi k nám přišel? Sem do služebny.“

„Buzeruje mě nějakej provokatér.“

„Co? Kdože?“

„Nějakej provokatér.“

„Jak to myslíš?“

„No, nějakej hajzl, co pořád otravuje.“

„Já ti fakt nerozumím.“

„No prostě, někdo mi začal telefonovat,“ řekl Raskin. „Dvakrát třikrát do tejdne. Zvednu telefon, nějakej hlas se zeptá: ,Pan Raskin?‘, a když řeknu ,Prosím‘, tak ten hlas zařve: ,Jestli se z toho krámu do třicátýho dubna nevystěhuješ, tak tě zabiju!‘ A zavěsí. Nemám tušení, kdo by to moh bejt.“

„Je to mužskej nebo ženská?„ zeptal se Meyer.

„Mužskej.“

„A to je všechno, co ti řekne? Nic víc?“

„Jo, to je všecko“

„A co je na tom tvým krámu tak důležitýho?“

„Vím já? Je to šupáckej malej krámek na Culver Avenue, běhaj tam krysy velký jak krokodýli, přál bych ti je vidět. Používám vlastně ten krcál jen jako skladiště dámský konfekce. No a mám tam pár děvčat, co mi tu konfekci žehlej.“

„Takže se nedá říct, že by to byl nějak zvlášť výhodně a lákavě umístěnej obchod?“

„Lákavě? Leda pro nějaký jinší krysy. Rozhodně ale nic takovýho, kvůli čemu by mi měl někdo telefonovat a vyhrožovat.“

„Hm. A nevíš náhodou o někom, kdo by moh mít důvod k přání, abys byl co nejdřív po smrti?“

„Já po smrti?“ řekl Raskin: „Já? Naopak. Mé má každej moc rád.“

„Rozumím,“ řekl Meyer, „ale možná že máš mezi přáteli nějakýho grázla nebo cvoka, kterej moh eventuálně dostat bláznivej nápad, že by mu náramně lahodilo vidět tě po smrti, ne?“

„To je vyloučený.“

„Hm.“

„Já jsem váženej člověk. Chodím do templu každej tejden jak hodiny. Mám hodnou ženu a hezkou dceru a zeťáka, kterej je periodontista. Mám dvě maloobchodní prodejny tady ve městě, tři speciální prodejny pro farmáře venku v Pensylvánii a pak teda ten krcál zrovna tady, kousek od vás, na Culver Avenue. Já jsem váženej člověk, Meyere.“

„,Jistě,“ řekl Meyer s pochopením. „Jen mi ale ještě řekni, Dave, jestli nemáš mezi přáteli někoho, kdo by si s tebou moh třeba chtít jen tak zašpásovat. Nevíš o nikom?“

„Zašpásovat? To se mi nezdá. Moji přátelé, promiň mi ten výraz, jsou samý pekelně škrobený a upjatý parchanti. Něco ti povím, Meyere, a to vůbec ne, že bych ti chtěl kašulírovat. Když tvůj drahej tatínek Max Meyer umřel, dej mu pánbůh věčnou slávu, když tvůj drahej tatínek a můj drahej přítel Max Meyer zesnul, přišel tenhle svět o náramnýho srandistu, jaký se už dneska neroděj. To je jednou fakt, Meyere. Bejval to veselej člověk, věčně pusu od ucha k uchu, vždycky v zásobě nějakej ten vtípek. Jak říkám, srandista k pohledání.“

„Ale jo, to on bejvat,“ řekl Meyer a doufal, že na něm nedostatek nadšení není aspoň moc vidět. Byl to totiž jeho drahý papá, ten velký žertéř a srandista před bohem, Max Meyer, který aby si nějak vykompenzoval skutečnost, že mu narození potomka přineslo nevítanou změnu životního stylu – rozhodl, že syn se bude jmenovat Meyer Meyer, že prostě bude mít křestní jméno stejné jako příjmení. Náramnej fórek, fakt, za všechny prachy. Když Max na té briss před sedmatřiceti lety veřejně oznámil, jak synátora pojmenoval, nejspíš se všichni hosté, včetně Raskina, měli co držet, aby nevykuckali střeva, jak se chechtali. To se ví, Meyeru Meyerovi, který s tím jménem musel vyrůstat, tak docela k popukání nepřipadalo. Trpělivě to jméno nesl jak albatrose, který mu pije krev. Trpělivě snášel posměšky a špičkování, ba dokonce i facky od lidí, kteří si umanuli, že se jim jeho vizáž nelíbí prostě proto, že se
jim nezamlouvá jeho jméno. Byl do té trpělivosti naditý od hlavy až k patě jak do brnění; vláčel ji s sebou jako korouhev. Omnia Meyer in tres partes divisa est: Meyer, ještě jednou Meyer a trpělivost. Složte si to všechno dohromady a máte detektiva druhé třídy, který se vypracoval a osvědčil na 87. revíru, houževnatého poldu, který nikdy nic nehodí za hlavu, který zabejčile a trpělivě dovede každý případ až do konce a který své trpělivosti umí využívat stejně dobře, jako někteří jiní muži využívají své uhlazenosti nebo atraktivního zevnějšku.

Takže mu to kuriózní jméno nakonec vlastně neublížilo. To se ví, příjemné dvakrát nebylo, ale Meyer Meyer to přežil a stal se z něho dobrý polda a dobrý chlap. Když přestal růst, byl z něho pořádný kus mužského a žádné jizvy na něm na první pohled nebylo vidět. Pokud ho ovšem člověk nepozoroval očima intelektuála a z faktu, že Meyer Meyer má hlavu holou jako koleno, nedospěl k závěru, že ta plešatost může být důsledkem sedmatřiceti let sublimace. Jenomže – kdo už si tak chce hrát na intelektuála mezi detektivy ve služební místnosti pátracího oddělení?

A tak byl trpělivý i teď. Za ta léta se už naučil, že dopal na otce mu ke změně jména nepomůže, prožil si pocit opravdové a nenahraditelné ztráty, když otec zemřel – ztráty, kterou pociťují všichni synové, když před nimi konečně stojí ty boty, do kterých se tak dlouho toužili obout. Zapomněl na zlomyslnost, již byl nucen snášet, a trpělivě si rekonstruoval nový obraz otce jakožto vlídného a jemného muže, přičemž ovšem z toho obrazu vyloučil veškerý humor. A tak Meyer trpělivě i teď naslouchal Raskinovi, jak mu vypráví o starém komediantovi, jímž býval jeho papá, ale nebral z toho vážně jediné slovo.

„Takže o člověka, kterej by se mnou chtěl jen tak špásovat, jít nemůže, to mi věř,“ řekl Raskin. „Copak si myslíš, že bych s tím chodil sem na vás, kdyby šlo o něco takovýho? Vypadám snad na to, že nemám nic lepšího na práci?“

„Tak co teda si o tom vlastně myslíš, Dave? Chce tě ten chlap opravdu zabít, když z toho krámu nevypadneš?“

„Zabít mě? Řek jsem něco takovýho?“ Meyerovi se v tom okamžiku zazdálo, že Dave Raskin poněkud zbledl. „Zabít? Mě?“

„Copak ti to neřek, že tě zabije?“

„To jo, to řek, jenže –“

„A neřek jsi mi zrovna teď, že se ti nezdá, že by mohlo jít o nějakej nejapnej vtip?“

„To jo, to je fakt, jenže –“

„Pak je ale jasný, že věříš, že tě zabít chce, jestli mu ten krám nevyklidíš. Jinak bys tu nebyl. Říkám to správně?“

„Ne, to neříkáš!“ prohlásil Raskin s jistým rozhořčením. „Podle tebe to možná tak je, ale podle mne ne. Podle mne to je úplně jinak. Dave Raskin sem nepřišel proto, že by si myslel, že ho někdo chce zabít.“

„Tak proč jsi k nám přišel, Dave?“

„Poněvadž mi ten provokatér, ten hajzl, ten shmuck, co si mi zvyk volat dvakrát třikrát do tejdne – poněvadž mi straší ty děvčata, co jsou u mě zaměstnaný. Mám tam v tom krcálu na Culver Avenue tři portorikánský holky, co mi ty konfekční šatičky žehlej. A pokaždý, když ta štěnice zavolá a já tam náhodou zrovna nejsem, ječí mi na ty holky: ,Vyřiďte tomu potentěnýmu Raskinovi, že ho zabiju, jestli se z toho krámu nevystěhuje!‘ Pěknej šílenec, co? Jenže mi ty holky vždycky vyděsí tak, že jsou z toho dočista paf a nemůžou ani pořádně makat!“

„No dobře, a co si teda přeješ, abych udělal?“ zeptal se Meyer.

„Abys zjistil, kdo to je. A abys mu to telefonování zatrh. Vždyť ten chlap mi vyhrožuje, copak to nechápeš?“

„Chápu moc dobře. Obávám se jen, že toho není dost, aby se to dalo kvalifikovat jako vyděračství, a já nemůžu – zatím na tebe ten chlápek žádnej skutečnej atentát nespáchal, že ne?“

„Co chceš hrome dělat?“ zeptal se Raskin. „Čekat, až mě zabije? Tohle chceš? A pak mi vystrojit parádní funus?“

„Říkals přece, že se ti nezdá, že je to myšlený vážně.“

„Že by mě chtěl zabít, to si fakt nemyslím. Ale co když, Meyere. Co když. Podívej, všude kolem nás se to jen hemží nejrůznějšíma šílencema. To přece víš, ne?“

„Samozřejmě.“

„A co když tenhle šílenej cvok po mně jde s brokovnicí nebo s řeznickým nožem nebo něčím takovým? Pak mám nejlepší šanci, že se ze mne stane jeden z těch případů, co o nich čteš v novinách – o tom občánkovi, co šel na policii, a oni ho poslali domů a řekli mu, ať si s ničím nedělá žádný starosti.“

„Dave –“

„ ,Dave!‘ Jakejpak Dave! Neříkej mi pořád Dave! Pamatuju tě, když tě ještě balili do plínek. Přijdu sem a vykládám ti, že mi nějakej chlap vyhrožuje, že mě zabije. Že mi to opakuje pořád dokola, dvakrát třikrát do tejdne. To je přece pokus o vraždu. Nebo snad není?“

„Ne. To není pokus o vraždu.“

„A vyhrožování to taky není? Tak co to teda je?“

„Nepřístojný chování. Rušení veřejnýho pořádku,“ řekl Meyer. „Užil vůči tobě urážlivejch, nepřípustnejch, výhrůžnejch, potupnejch a znevažujících výrazů.“ Meyer se odmlčel a na okamžik se zamyslel. „Hele, já teda nevím, ale možná že by se to dalo kvalifikovat jako vyděračství. Pokouší se tě přece z toho krámu vyhnat tím, že ti vyhrožuje.“

„No jasně. Tak ho běž sebrat,“ řekl Raskin.

„Koho?“ zeptal se Meyer.

„Toho chlapa, co mi pořád telefonuje.“

„To se lehko řekne, ale my přece nevíme, kdo to je. Jo nebo ne?“

„To je přece jednoduchý,“ řekl Raskin. „Stačí zjistit, odkud volá, až se příště ozve. Pověsíte se mi na telefon –“

„V tomhle velkoměstě to není možný,“ řekl Meyer. „Celá telefonní sít je tu automatizovaná.“

„Tak co teda budem dělat?“

„Nevím,“ řekl Meyer. „Volá ti vždycky ve stejnou dobu nebo jak?“

„No – zatím volal pokaždý odpoledne, spíš k večeru: Ozve se vždycky v době, když už skoro zavíráme, mezi čtvrtou a pátou.“

„Tak hele,“ řekl Meyer, „možná že se u tebe zastavím, buď dneska odpoledne, nebo zejtra. Poslechnout si toho chlapa, jestli se zrovna ozve. Kde že máš ten krám?“

„Culver Avenue číslo dvanáct set třináct,“ řekl Raskin. „Nemůžeš ho minout. Je to v patře zrovna nad bankou.“

V ulicích na sebe děti pokřikovaly „Apríl!“ – tu vítězoslavnou pointu všech aprílových žertíků a vtípků. A honily se navzájem dál a hloub do Grover Parku, tak, jak se děti honívají odjakživa, přeskakovaly kamenné zídky, skotačily na cestičkách a schovávaly se za stromy a za křoví.

„Bacha, Frankie! Támhle na skále je tygr!“ A pak výkřik: „Aprííl!“

A hned repete – rychle utéct a schovat se za další skálu nebo strom, s pointou tentokrát už starou a otřelou, ale vyvolávající vždy znova nové potěšení, když ji na někoho zařvali z plných plic.

„Majzla, Johnny – nad tebou! Máš nad hlavou orla! Aprííl.“ Běhali sem tam po krátce zastřiženém trávníku, dokud se jeden z kluků znova neschoval kamsi mezi stromy a jeho hlas se neozval odněkud z lesíka, hlas pojednou plný hrůzy a zděšení, hlas, který bylo slyšet až na cestičce:

„Frankie! Tady je mrtvola nějakýho chlapa!“

A tentokrát nikdo nezařval „Aprííííl!“

2

Muž, kterého našli v Grover Parku, byl už oblečen s ohledem na blížící se léto. Nebo už na ně možná byl jaksepatří vysvlečen, to holt záleží na tom, jak to chce člověk vidět. Ale tak či onak, faktem zůstává, že měl na sobě jen černé polobotky a bílé ponožky, což je málem totéž, jako kdyby si vyrazil do ulic velkoměsta v šatech od Adama – pardon, v Adamově rouše. A nedá se říct, že by si ten pán dělal přehnanou starost s tím, aby kvůli tomu nedostatečnému oblečení neměl náhodou nějaké popotahování se strážci veřejného pořádku. Ten pán byl totiž po smrti.

Pokud se dá ze zběžného pohledu na střelné rány v hrudníku vůbec něco usoudit, pak nejspíš to, že byl zabit výstřelem z brokovnice a z bezprostřední blízkosti. Ležel na zádech pod stromy a malý hlouček expertů na smrt postával kolem mrtvoly. Obličeje měli protáhlé grimasami, vyjadřujícími znechucení i soucit, nudu i lhostejnost, ale především bolest. Jeden z policistů, kteří na mrtvolu nahého muže zírali, byl Steve Carella. Oči měl přimhouřené, skoro zavřené, přestože pod baldachýn stromů nepronikalo sluneční světlo. Tvářil se kysele; jeho výraz prozrazoval nesouhlas a hněv spojený se zármutkem. Hleděl na mrtvého, myslel si V dubnu by nikdo neměl umírat, automaticky pozoroval rány, které na mužové hrudníku zanechaly výstřely z brokovnice, a téměř stejně automaticky si povšiml, že jde o jednu velikou vstupní ránu a několik míst drobně perforované kůže v jejím okolí – to způsobily broky, které s
e rozprskly do stran od směru výstřelu. Velké vstupní zranění svědčilo neklamně o tom, že ve chvíli, kdy z ní bylo vystřeleno, byla hlaveň pušky vzdálena od oběti jeden až tři metry. Kdyby byla blíž než metr, brokovnice by zanechala ránu pokrytou sítí hustého tetování, ožehnutou a začernalou. A kdyby byla dál než tři metry, broky by se byly rozptýlily už natolik, že by na kůži oběti vytvořily obrazce připomínající souhvězdí. Jakmile věděl tohle, a Carella toho v tomto okamžiku nevěděl o moc víc, v myšlenkách se mu začaly podvědomě a nevzrušeně spojovat další asociace, zatímco dál zíral na mrtvé tělo, které ještě nedávno patřilo živému muži a teď bylo komicky nahé, proměněné v neforemnou hromadu rozvaleného masa a hranatých kostí – už to nebyl člověk; prostě něco měkkého a houbovitého, ale člověk už ne. Ta kupa masa byla oloupena o život, v té schráně z lidské kůže teď nesídlilo n ic než smrt. Carella si přejel rukou po ústech, přestože se nepotil.

V podrostu mezi stromy, kde policisté pracovali, bylo chladno. Kolem mrtvého muže vyšlehovaly blesky fotografů. Čára z práškové křídy nastříknutá na zem sprejem zakreslovala obrys mrtvého těla. Technici z laboratoře slídili v křoví a hledali stopy podrážek. Muži postávali kolem v rozpačitých hloučcích, debatovali o světovém šampionátu v těžké váze a o vítězné trofeji, o tom, že celý poslední týden bylo pěkné počasí, o všem možném kromě smrti, která na ně civěla ze země. A pak byli se svou prací hotovi, s veškerou prací, kterou mohli v daném okamžiku udělat. Zvedli mrtvolu na nosítka, odnesli ji k cestičce a pak ven z parku a k okraji chodníku, kde už čekala ambulance. Zezadu šoupli mrtvolu do vozu a odvezli ji do všeobecné nemocnice, kde měla být provedena pitva. Carella si na moment představil pitevní stůl z chromové nerezoceli, vroubený žlábky, jaké bývají na řezbářských deskách, žlábky na zach
ycení krve – stůl, který je mírně nakloněný, takže krev odtéká kanálky do nádržky na opačném konci, představil si v duchu ten netečně sterilní stůl z chromové nerezoceli, představil si skalpely a vztekle zaťal pěsti a znova si pomyslel V dubnu by nikdo neměl umírat a pak zamířil k policejnímu sedanu zaparkovanému u chodníku a odjel zpátky na policejní strážnici. Místo k parkování nenašel blíž jak dva bloky od strážnice. Zaparkoval vůz na Grover Avenue a kráčel zpátky k budově, obrácené čelem do parku.

Měl dojem, že flekaté kamenné průčelí prastaré budovy až překvapivě dobře zapadá do toho dubnového dne. Šeď kamenů dostala měkčí odstín, jak se rýsovala na pozadí rozechvěle modré oblohy. Závěsné zelené koule z té modře také něco pochytily a bílé číslice „87“ na každé z nich se zbarvily odrazem mraků, které těžce a líně visely na předjarním nebi. Podobnost však končila v okamžiku, kdy Carella vystoupil po nízkých plochých schodech před hlavním vchodem a vešel do ohlašovny. Vysoký strop a holá ratejna, v níž nebylo nic než stůl a za ním službu konající seržant Dave Murchison – ta místnost opravdu ze všeho nejvíc připomínala bezútěšnou a bezvýraznou stěnu ledovce. Carella kývl na seržanta a kráčel dál směrem naznačeným bíle natřenou dřevěnou ručičkou, která ho instruovala – pro případ, že by to po všech těch letech ještě nevěděl – kde najde SLUŽEBNU PÁTRACÍHO ODDĚLENÍ. C
ož bylo v prvním patře. Zdolal schody ze železných plátů, prvně si povšiml, s jakým hřmotem jeho boty narážejí na kov, v patře zahnul doleva, prošel kolem dvou lavic postavených na chodbě u zdi – a právě procházel kolem pánského záchodku, když se div nesrazil s Miscolem, který se z místnosti vynořil zapínaje si příklopec.

„Ahoj, tebe zrovna hledám,“ řekl Miscolo.

„Ne. Fakt?“ odpověděl Carella.

„Jen pojď, pojď, netvař se. Pojď na moment do kanceláře.“

Místnost, o které mluvil, byla kancelář pro zaměstnance, na dveřích z chodby označená ručně psanou tabulkou, útulný kamrlík hned vedle laťkového brlení, oddělujícího služebnu pátracího oddělení od chodby. Alf Miscolo měl kancelář pro zaměstnance na starosti a spravoval ji železnou pěstí a s cílevědomou neúprosností arabského majitele dostihové stáje. Obvykle bohužel neměl k dispozici jiné koně než hrstku pochůzkářů, kteří si svých čtyřiadvacet hodin odsluhovali jako kancelářské krysy. Kdyby však byl Miscolo dostal, dejme tomu, sto mužů, s nimiž by mohl kancelář pro zaměstnance vést podle svých představ, dokázal by zlikvidovat veškerou zločinnost v tomto rozkošném velkoměstě během dvou dnů. V součinnosti s policejní laboratoří v centru města v High Street a s Úřadem kriminální identifikace by Miscolova osobní evidence zločinců absolutně znemožnila spáchat nějaký zločin, aniž by pachatel risko
val, že bude okamžitě dopaden a uvězněn. Přinejmenším o tom Miscolo fantazíroval.

Kancelář pro zaměstnance byla v této chvíli prázdná. Podél zdi po pravé ruce v ní stály zelené skříňky kartoték a naproti ním dva psací stoly. Na protějším konci místnosti bylo jediné obrovské okno, zvenčí pokryté drátěnou sítí a špínou celého desetiletí, momentálně otevřené všem vůním dubna.

„Den jak vymalovanej, co?“ řekl Miscolo a uznale potřásl hlavou.

„To jo, ale co mi vlastně chceš?“ zeptal se Carella.

„Dvě věci.“

„Tak to vyklop.“

„Předně jde o May Reardonovou.“

„A co je s ní?“

„No, víš přece, Stevie, že Mike Reardon tady u nás dělal hezky dlouho, než ho zabili. A já měl Mika rád. Myslím, že ho měl každej rád. Tys ho měl rád taky.“

„Měl,“ připustil Carella.

„A zůstala po něm May a dvě děti. To není žádná sranda, Stevie. Teďka pere pro revír ložní prádlo, jenže kolik hrome myslíš, že si na tom vydělá? Dost, aby mohla uživit dvě děti? To je zatraceně tvrdej chlebíček, Stevie. Máš přece ženu, máš děti. Chraň pánbůh, aby se s tebou někdy něco stalo, ale člověk nikdy neví. Chtěl bys, aby Teddy byla živa z toho, co si vydělá praním ložního prádla pro revír? Chtěl bys to?“

„Nechtěl,“ řekl Carella. „A co chceš ty?“

„Napadlo mě, že bysme se na ni všichni měli složit. Mládenci z pátracího oddělení a pochůzkáři taky. Stačilo by, kdyby dostala každej tejden něco navíc k tomu, co jí platěj za to praní. Jen takový malý přilepšení. Co říkáš, Stevie?“

„Se mnou můžeš počítat.“

„Promluvil bys o tom s ostatníma chlapama?“

„Hele, poslyš –“

„Pohovořím o tom s pochůzkářema. Co říkáš?“

„Já jsem mizernej agitátor, Miscolo.“

„Nevadí, tady o žádnou agitaci ani nejde, Stevie. Tady jde o to, aby se tý mrňavý holce trochu ulevilo. Tys tu mrňavou holku někdy viděl, Stevie? Je to taková zatracená Irčanka, že se nad ní člověku chce brečet.“

„Proč?“

„Sám nevím. Když vidím nějakou irskou holku, vždycky se mi chce brečet.“ Miscolo pokrčil rameny. Nebyl žádný velký fešák. Měl nos jak bambuli, obočí jak dvě křoviska a masitý krk jako špalek, takže se zdálo, že mu hlava sedí přímo na ramenou. Ne, Miscolo nebyl žádný velký fešák. A přesto v téhle chvíli, kdy řekl o irských holkách to, co měl na srdci, a když pak ještě klukovsky pokrčil rameny, bylo v něm něco nesmírně přitažlivého. Ve vteřině si uvědomil, že na něho Carella upřeně zírá, rozpačitě se odvrátil a řekl: „Copak já hrome vím proč? Možná že první holka, kterou jsem přefiknul, byla Irčanka – jak to mám vědět?“

„Možná,“ řekl Carella.

„Tak promluvíš ti tom s ostatníma chlapama, jo?“

„Promluvím s nima o tom,“ řekl Carella.

„Fajn. Kristepane, tady taky než člověk něco vyřídí, to si dřív překousne jazyk a vyletí z kůže.“

„A co byla ta druhá věc?“

„Cože?“

„Ta druhá věc. Říkals, že mi chceš dvě věci –“

„Jo, máš pravdu, no jo,“ Miscolo se zamračil. „Jenže ta druhá mi momentálně vypadla z hlavy. Ale vzpomenu si.“

„Takže to je všechno, jo?“

„Hm, no jo. Ty ses zrovna vrátil zvenku?“

Carella přikývl.

„Jak to vypadá v ulicích?“

„Stejně jako vždycky,“ řekl Carella. Malý okamžik ještě poseděl, pak na Miscola mávl a vyšel z kanceláře do chodby. Prošel dvířky v laťkovém brlení, hodil panamák na hák věšáku, netrefil se a právě ho chtěl zvednout, když se pro něj sehnul Bert Kling.

„Díky,“ řekl Carella. Cestou k Meyerovu psacímu stolu si začal svlékat sako.

„Co to bylo?“ zeptal se Meyer.

„Vypadá to na vraždu,“ odpověděl Carella.

„Chlap nebo ženská?“

„Chlap.“

„A kdo?“

„Zatím jsme ho neidentifikovali,“ řekl Carella. „Jak to odhaduju, byl střelenej z brokovnice a z bezprostřední blízkosti. Neměl na sobě nic než polobotky a ponožky.“ Carella pokrčil rameny. „Radši napíšu hlášení. Z oddělení pro vyšetřování vražd jsem tam nikoho neviděl, Meyere. Myslíš, že to budou chtít hodit na krk nám?“

„Kdo ví? Rozhodně kolem toho udělaj kravál. To je jediný, nač si potrpěj. Vědí, že umrlák oficiálně patří revíru, kterej měl tu kliku, že ho našel.“

„Tak to tenhle patří nám,“ řekl Carella a přitáhl si vozík s psacím strojem.

„Pitvu už dělaj?“ zeptal se Meyer.

„Jo.“

„Kdy čekáš, že od nich dostaneme zprávu?“

„To nevím. Co je dneska?“

Meyer pokrčil rameny. „Berte! Co je dneska za den?“

„Prvního apríla,“ řekl Kling. „Steve, telefonovala nějaká madam –“

„No jo, ale kterej den?“ zeptal se Meyer.

„Středa,“ řekl Kling. „Steve, ta madam volala asi před hodinou – kvůli nějaké chemické čistírně a nějakému zfalšovanému účtu. Víš o tom něco?“

„Vím, zavolám jí pozdějc,“ řekl Carella.

„Kdy myslíš, že budeme mít zprávu?“ řekl znova Meyer.

„Nejspíš zejtra. Pokud ovšem dneska nebudou mít na prosektuře těch mrtvolek víc než jindy.“

Andy Parker, který seděl u ochlazovače pitné vody a měl nohy na psacím stole, odhodil filmový časopis a řekl: „Jestlipak víš, s kterou bych se chtěl vyválet na seně?“

„Se všema,“ odpověděl Carella a začal vyťukávat hlášení.

„Chytrej, chytrééj,“ řekl Parker. „Prohlíd jsem si ty filmový hvězdy a v celým tom časopise je jediná, která by mi stála za to, abych s ní mařil čas.“ Otočil se ke Klingovi, který četl nějakou brožovanou knížku. „Jestlipak víš, která to je, Berte?“

„Dej pokoj, já si teď chci číst,“ řekl Kling.

„Vy chlapi, kdyby tak někdo z vás taky chtěl pracovat,“ řekl Meyer. „Tohle je služebna pátracího oddělení, ale začíná to tu připomínat venkovskej klub.“

„Já přece pracuju,“ řekl Kling.

„Jo – vidím.“

„Tyhle povídky jsou o dedukční metodě.“

„O čem?“

„O metodách správnýho pátrání. Neslyšels nikdy o Sherlocku Holmesovi?“

„O Sherlocku Holmesovi slyšel každej,“ řekl Parker. „Chceš vědět, která ta buchta by mi stála za to, abych –“

„Zrovna tady čtu moc pěknou povídku,“ řekl Kling. „Četls to někdy, Meyere?“

„Jak se to jmenuje?“

„Spolek rudovlasých,“ řekl Kling.

„Nečet,“ odpověděl Meyer. „Já detektivky nečtu. Připadám si pak jo jako blbec.“

Zpráva o pitvě byla do služebny pátracího oddělení doručena teprve v pátek odpoledne, 3. dubna. A zároveň, jako kdyby za tím byla nějaká černá magie, se ozval asistent prosektora. Zatelefonoval přesně v okamžiku, kdy hnědá obálka, do níž byla zpráva zasunuta, přistála na Carellově psacím stole.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, u telefonu Carella,“ řekl. „Těbůh, Steve. Tady Paul Blaney.“

„Ahoj, Paule,“ řekl Carella.

„Máte už tam tu zprávu o tom mrtvém?“

„Moment, ještě sám nevím. Nějakej chlápek mi jen teď hodil na stůl obálku. Takovej bledej, jako když zrovna utek ze špitálu. Možná že to je ono. Počkáš vteřinu u telefonu?“

„Jistě,“ řekl Blaney.

Carella otevřel obálku a vytáhl z ní zprávu. „Jo, je to ono,“ řekl do telefonu.

„Prima. Volám, abych se ti omluvil. Měli jsme toho tady strašně moc, Steve, a musíme to brát v tom pořadí, jak nám to vozej. Od tebe byla ta vražda brokovnicí, viď?“

„No.“

„Tyhle rány, co nadělá brokovnice, přímo nenávidím,“ řekl Blaney. „Rány od brokovnice de facto vypadají, jako kdyby je udělal kanón, všiml sis toho někdy? Zvlášť když je vystřeleno hodně zblízka.“

„No, ona pětačtyřicítka taky nenechá žádnou úhlednou dírku,“ řekl Carella.

„To osmatřicítka taky ne, když už jsme u toho. Ale ta brokovnice jako když je ještě větší smrťák, nevím, jak bych to řek. Viděls toho svýho kunčafta? Má v sobě díru jak vrata.“

„Viděl,“ řekl Carella.

„To se ví, když se přimáčkne hlaveň rovnou na tělo, je to pak ještě horší. Kristepane, já viděl případy, kdy si chlapi vrazili hlaveň brokovnice do pusy a pak stiskli kohoutek. Kamaráde, to teda není pěknej pohled, to mi věř.“

„To ti věřím.“

„Tam totiž ještě navíc působí pekelně tlak těch plynů, exploduje to jak dynamit. Když jde o ránu přímo na tělo.“ Blaney se odmlčel a Carella si na okamžik představil jeho fialové oči – oči, které jako by se nějak hodily k chladnokrevnému rozřezávání mrtvol; nevzrušené oči, navyklé plnit úkoly vyžadující, aby při nich člověk nepropadal zbytečným emocím. „No, tohle teda nebyla rána přímo na tělo, ale v každém případě ten, kdo střílel, musel stát hezky blízko. Víš, jak vypadá náboj do takové brokovnice, ne? Mám na mysli tu ucpávku z hrubé plsti, co drží střelný prach spěchovaný v nábojnici.“

„Vím.“

„Tak si představ, že tu zatracenou ucpávku to strhlo do dráhy zároveň s brokama.“

„Do jaký dráhy? Jak to myslíš – do dráhy?“

„Dráha výstřelu,“ řekl Blaney. „Tomu se tak říká. Směr, kterým broky letí. A ten chlápek měl tu ucpávku na prsou. Odmetlo mu ji to až na tělo. Šla s dráhou výstřelu.“

„Ach tak.“

„Fakt,“ řekl Blaney, „ta zatracená plstěná ucpávka doletěla za brokama tomu chlápkovi až na prsa. Takže si můžeš představit sílu toho výstřelu a jak blízko ten zabiják musel stát.“

„Máš představu, o jakou brokovnici šlo? Jaká to byla ráže?“

„To se dovíš z laboratoře,“ řekl Blaney. „Poslal jsem jim všechno, co jsem z toho chlápka vyšťoural, a taky jsem jim tam poslal jeho boty a ponožky. Mrzí mě, že jsem se s tou zprávou tak opozdil, Steve. Příště se polepším.“

„To je v pořádku, díky, Paule.“

„Vypadá to, že budeme mít ještě jeden pěknej den, co?“

„No, vypadá.“

„Tak jo, Steve. Nebudu tě zdržovat. Měj se.“

„Ty taky,“ řekl Carella. Položil sluchátko do vidlice a vzal do ruky zprávu z prosektury. Moc příjemná četba to zrovna nebyla.

3

Tři z mužů, kteří hráli poker, začínali mít už trochu dopal. Nešlo ani tak o to, že by jim vadilo, že prohrávají – to si pište, že jim to nevadilo! – šlo spíš o to, že prohrávat se čtvrtým mužem, který měl v uchu naslouchátko, bylo nějak ponižující. Snad to působila ledová neproniknutelnost, s níž hrál. Nebo možná i ten samolibý výraz, že jednou je to tak a nedá se s tím nic dělat, který přímo vyzařoval z hezounských rysů jeho obličeje – pohled, kterým jim říkal, že on bude nakonec stejně triumfovat, i kdyby hráli bůhvíjak šikovně a štěstěna se na ně usmívala nevímjak často.

Ze všech čtyř byl nejhřmotnější Chuck; v téhle chvíli se kysele podíval na své karty a pak hodil okem přes stůl směrem k židli, na níž seděl hluchý. Hluchý měl na sobě šedé flanelové kalhoty, bílou košili, u krku rozhalenou, a tmavomodré sportovní sáčko. Vypadal, jako když zrovna přišel z paluby nějaké jachty. Vypadal, jako když čeká, kdy už mu sluha naservíruje to zatracené martini. A taky vypadal jako muž se čtyřmi kartami, které tvoří hodnotnou sekvenci.

Hráli studpoker s pěti kartami. Při nabídce třetí karty dva hráči odpadli, ve hře zůstal jen hluchý a Chuck. Když se Chuck podíval přes stůl, co hluchý má, viděl tři vyložené karty: pikového kluka, křížovou kvínu a kárového krále. Právem předpokládal, že neobrácená karta jeho protihráče bude buď desítka, nebo eso, ale spíš desítka.

Chuckovi jeho úvaha připadala správná. Měl na stole vyložený pár es a křížovou šestku. V ruce držel neodkryté třetí eso. Proti prosté sekvenci hluchého měl lepší kombinaci – trojici es. Jestliže neodkrytá karta hluchého byla desítka, pak měl jen prostou sekvenci ze čtyř karet, neuzavřenou z obou konců. Šance, že by ji mohl doplnit, se zdála velice mizivá. Jestliže ale měl v ruce eso, pak měl sekvenci otevřenou jen na jednom konci a šance na vytvoření úplné sekvence byly ještě nepatrnější. Kromě toho stále ještě existovala možnost, že poslední karta udělá full house, nebo čtveřici z jedné hodnoty. Zdálo se mu, že na to může bezpečně vsadit.

„Esa sázejí stovku,“ řekl.

„Zvyšuju o stovku,“ odpověděl hluchý a Chuck pocítil první záchvěv úzkosti.

„Na co?“ zeptal se. „Vidím jen tři karty do sekvence.“

„Kdyby ses podíval líp, viděl bys, že mám list na výhru.“

Chuck krátce přikývl, ne že by s hluchým souhlasil, ale že o tom byl sám v hloubi duše přesvědčen.

„Já zvyšuju taky o stovku,“ řekl.

„Dobrý,“ řekl hluchý. „Zvyšuju podruhý.“

Chuck se ještě jednou pátravě zadíval na karty, které měl hluchý vyložené na stole. Ukazovaly tři karty do sekvence. Čtvrtou do té sekvence zřejmě držel v ruce. Ať měl sekvenci otevřenou na jednom konci nebo na obou, pořád ještě potřeboval pátou kartu, aby ji uzavřel.

„A ještě stovku,“ řekl Chuck.

„Dej si teď bacha,“ poradil mu hluchý. „Já už tu tvou nabídku teď jen podržím.“

Hodil příslušné žetony do banku. Chuck mu dal další kartu. Byla to srdcová desítka.

„Tady ji máš, tu zatracenou sekvenci,“ řekl.

Vzal si vlastní kartu. Kárová čtyřka.

„Esa držej nabídku,“ řekl hluchý.

„Držej,“ řekl Chuck.

„Sázím stovku,“ řekl hluchý a Chuckova tvář se protáhla.

„Klidně,“ odpověděl. „Vylož kartu.“

Hluchý ukázal neodkrytou kartu. Jasně – bylo to eso.

„Straight až do esa,“ řekl. „Ty tvoje tři esa to bije.“

„Jaks moh vědět, že mám tři esa?“ zeptal se Chuck a pozoroval, jak hluchý shrabuje výhru.

„Jedině z toho, žes byl tak hr do sázení. Pochybuju, že bys šel tak vysoko, kdybys měl dva páry. Tak jsem předpokládal, že už máš třetí eso.“

„A ty jsi zvyšoval proti třem esům? Jedině na základě toho, že bys moh udělat straight?“

„Na základě počtu pravděpodobnosti, Chucku,“ řekl hluchý a narovnával žetony do úhledného sloupku. „Na základě počtu pravděpodobnosti.“

„Houby pravděpodobnosti,“ řekl Chuck. „Měls kliku, nic víc. Pitomou kliku.“

„Ba ne, ne tak docela. Měl jsem čtyři karty do jednokoncový sekvence: kluka, kvínu, krále a eso. Abych udělal straight, potřeboval jsem desítku – jakoukoli desítku. To byl jedinej možnej způsob, jak si vylepšit list, abych překonal tvoje tři esa. Ta desítka mi musela přijít. Kdyby nepřišla, kdybych například jen prostě líznul další kartu stejný hodnoty a měl pár, v žádným případě jsem tě nemoh překonat. Nemám pravdu? Čili – jaký vyhlídky jsem měl na zkompletování sekvence? Pravděpodobnost byla devět ku jedný, Chucku.“

„No jo, to ale teda bylo hezky riskantní.“

„Myslíš? Uvaž ten fakt, že se během hry žádná desítka neobjevila. Pak je samozřejmý, že buď ty – nebo tvoji přátelé, ještě než odpadli – jste mohli držet desítky v ruce. Já ale věděl, že máš v ruce jedno eso, a spolehl jsem na to, že oba naši spoluhráči desítku taky nemají.“

„I tak to bylo moc riskantní. Měls to položit.“

„Pak bych byl ale prohrál, viď? A tvoje vyhlídky na vylepšení listu byly ještě horší.“

„To není možný! Měl jsem tě na lopatě, když to chceš vědět! Měl jsem tři esa!“

„Jo, ale jak sis je moh vylepšit? Dvěma způsoby. Buď tím, že by ti přišlo čtvrtý eso, nebo že by ti přišla další šestka a měl bys full house. Věděl jsem, že čtvrtý eso ti přijít nemůže, poněvadž to jsem já držel v ruce. Pravděpodobnost, že ti přijde – i kdybych to eso neměl já – byla devětatřicet ku jedný. Což je podstatně menší než devět ku jedný, nezdá se ti?“

„A co ta možnost, že bych udělal full house? Mohla mi přijít druhá šestka.“

„To je pravda, to mohla. Jenomže pravděpodobnost byla čtrnáct a dvě třetiny ku jedný. Což je zas menší než devět ku jedný, na kterou jsem šel já. A dál jsem bral v úvahu fakt, že oba naši přátelé měli vyložený šestky, když odpadli ze hry. Což znamená, že v talóně zůstala jen jedna šestka, a dál to znamená, že pravděpodobnost, že ti přijde ta poslední šestka, byla v podstatě stejná jako u toho čtvrtýho esa – devětatřicet ku jedný. Je ti to jasný, Chucku? Já měl šanci devět ku jedný. Kdežto ty devětatřicet ku jedný.“

„Na něco zapomínáš, nezdá se ti?“

„Já nikdy na nic nezapomínám,“ řekl hluchý.

„Zapomínáš na možnost, že by si byl ani jeden z nás list nevylepšil. A v tom případě bych musel vyhrát. Trojice je lepší než neúplná sekvence.“

„To je pravda. Ale na tuhle možnost jsem nezapomněl. To už bylo riziko, a s tím jsem musel počítat. Vzpomeň si, Chucku, že ten tvůj pár es se vynořil teprv tehdy, když se rozdávala čtvrtá karta. Kdyby tvoje první dvě karty vyložený na stole byly esa, okamžitě bych byl hru položil. Až do tý chvíle jsme měli oba víceméně vyrovnaný vyhlídky. Tys měl vyložený eso a šestku na stole. Já držel v ruce eso a krále a kvínu jsem měl vyložený na stole. Zdálo se, že mám přibližně stejně silnej list jako ty. Podezíral jsem tě, že máš pár es, ale když jsem uvážil, že sám držím v ruce eso, napadlo mě, že možná blufuješ zvýšenou sázkou na pár šestek. A ať by mi přišla jaká chtěla další karta do páru, měl jsem vyšší hodnotu. Myslím, že jsem to zahrál správně.“

„Já myslím, žes měl štěstí,“ trval Chuck na svém.

„Možná.“ Hluchý se usmál. „Já ale vyhrál, ne?“

„Jistě. A poněvadž jsi vyhrál, můžeš teď do omrzení tvrdit, jak sis to všechno předem vykombinoval.“

„A to jsem taky udělal, Chucku.“

„To jen tak říkáš. Kdybys byl prohrál, prozpěvoval bys teď jinou. Vymejšlel by sis horempádem vejmluvy zprava zleva, abys nějak vysvětlil chyby.“

„To sotva,“ řekl hluchý. „Já nejsem z těch, co se přiznávají k chybám. Slovo chyba v mým slovníku vůbec neexistuje.“

„Ne? Tak jak tomu teda říkáš?“

„Odchylka. Pravda je konstanta, Chucku. Variabilní je jenom pohled na pravdu. Velikost omylu závisí na rozdílu mezi neměnnou pravdou a věrohodností toho pohledu. A tak je možný omyl definovat jen jako odchylku, ne jako chybu.“

„Kecy,“ řekl Chuck a ostatní muži kolem stolu se dali do smíchu.

„Přesně tak,“ řekl hluchý a zasmál se s nimi. „Kecy. Omyl je prostě velká lavina keců, ve který se utopí každej správnej pohled na věc. Chceš rozdávat, Rafe?“

Vysoký a štíhlý muž sedící nalevo od Chucka nadzvedl brýle ve zlatých obroučkách a otřel si slzy z očí. Chopil se karet a začal je míchat.

„Jedno teda říct musím – tohle je ta nejpekelnější oškubávačka, jakou jsem kdy viděl.“ Nastrčil pakl Chuckovi. „Chceš sejmout?“

„Co bych z toho měl?“ řekl Chuck nedůtklivě. „Jen to rozdej.“

Muž sedící naproti Rafovi řekl: „Co hrajem?“ Položil otázku jen tak na zkoušku, poněvadž byl v partě nováček a nebyl si ještě moc jistý, jak si v ní stojí. A taky moc jistě nevěděl, co byl zač jeho předchůdce, ani proč vlastně ze čtveřice vypadl. Sám uměl jen jedinou věc, kterou mohla parta ze svého hlediska pokládat za užitečnou, a tuto dovednost přestal považovat za terno už někdy před deseti lety. Uměl totiž vyrábět pumy. Ano, slyšeli jste dobře, tak je to – pumy. No přece pumy; víte, co to je? Starý muž sedící u stolu s ostatními třemi se přenáramně dobře vyznal v sestrojování explodujících smrtících hračiček. Kdysi tuto dovednost poskytl k službám jisté cizí mocnosti a strávil za to pěknou řádku let ve vězení, kde měl možnost toho hříšku litovat; když ho ale hluchý najímal, nevyptával se ho na jeho někdejší politické sympatie. Hluchý se spokojil s tím, že o něm věděl, že tenhle s
tarý pán dokáže vyrobit pumu, když k tomu bude vyzván. Obzvlášť ho zaujalo, když se dověděl, že starý pán umí vyrábět zápalné pumy stejně perfektně jako jejich nenáročnější variantu – výbušné pumičky. Tato mnohostrannost hluchého nesmírně potěšila. Fotrovi ale to všechno bylo úplně fuk. Ten věděl jen tolik, že si ho najali, aby udělal jistou práci – a pokud mohl říct, jediná kvalifikace, kterou k této práci měl, byla jeho schopnost vyrábět pumy.

V tomto stadiu celého plánu ještě nemohl vědět, že jeho druhou předností je jeho věk. Fotrovi bylo třiašedesát – nebyl ani moc mladý, ani ještě moc starý, ale zrovna tak akorát; vyhovoval výborně.

„Teď hrajem studpoker se sedmi kartama,“ řekl Rafe. „Na konci hry se dvě karty odložej.“

„Tyhle zparchantělý varianty pokeru nemám rád,“ řekl hluchý. „Počet pravděpodobnosti je v háji.“

„Fajn,“ řekl Chuck. „Tak to možná budem mít naději na vejhru. Ty hraješ pokera, jako když chceš podříznout krk vlastní mámě.“

„Já hraju pokera, jako když chci vyhrát,“ řekl hluchý. „Podle vás se to tak hrát nemá?“

Rafe se dal znova do smíchu. Modré oči za brýlemi se zlatou obroučkou už měl zase zamžené. Rozdal karty, řekl: „Král nabízí,“ a položil talón na stůl.

„Pětadvacet,“ řekl váhavě stařec.

„Nabídni,“ řekl Chuck.

„Počkám na tebe,“ řekl Rafe.

Hluchý si zkoumavě prohlížel list. Držel v ruce šestku a kluka. Jeho vyložená karta byla pětka: Rychle se rozhlédl kolem stolu a stejně rychle karty shrábl.

„Já pokládám,“ řekl.

Ještě chvilku seděl a pak pojednou vstal – vysoký, dobře vypadající muž, kterému jistě nebylo ještě ani čtyřicet, pohybující se se zdrženlivostí a půvabem rozeného atleta. Vlasy měl blond, ostříhané hodně nakrátko. Temně modré oči. V této chvíli je právě upíral do ulice přes skleněnou tabuli výlohy s obrácenou firmou:

Na chodníku před obchodem panoval klid. Nějaká stařena se vlekla kolem s plnou nákupní taškou a pak zmizela z dohledu. Na druhé straně, vzadu za obchodem, však byla hotová vřava. Buldozery, mechanizovaná rypadla a party stavebních dělníků se hemžily na obrovské zplanýrované parcele.

„To by už měla být poslední hra,“ řekl hluchý. „Máme před sebou spoustu práce.“

Rafe přikývl. Chuck zvýšil sázku a stařec odpadl ze hry.

„Šel bys na moment se mnou?“ zeptal se ho hluchý.

„Jasně,“ řekl stařec.

Odstrčil židli a vykročil za hluchým směrem ke dveřím vedoucím do sklepa. Ve sklepě bylo chladno a vlhko. Ze stěn čišel pach hlíny mokvající syrovinou. Hluchý šel k dlouhému stolu a otevřel bedýnku, která na něm stála. Vytáhl z ní šedý oblek a řekl: „Dneska večer si na sebe vezmeš tohle, Fotr. Až se dáme do práce. Chceš si to ozkoušet?“

Fotr si vzal oblek a prohmatával jej mezi prsty, jako když si vybírá v pánské konfekci. Pojednou mu prsty znehybněly a oči se mu rozšířily.

„Tohle si na sebe nemůžu vzít,“ řekl.

„Proč ne?“ zeptal se hluchý.

„Tohle si na sebe nevemu. Já ne.“

„Proč ne?“

„Je na tom krev,“ řekl Fotr.

Na okamžik, na krátký okamžik se v tom tichém a chladném sklepě s pachem vlhké hlíny zdálo, že se hluchý rozzuří, že vzplane náhlým výbuchem neovladatelného vzteku nad starcovým odmítnutím. A pak se pojednou oslnivě usmál.

„To je v pořádku,“ řekl. „Opatřím ti nový.“

Vzal od starce šedý oblek a uložil jej zpátky do bedýnky.

4

Fotografii neidentifikovaného mrtvého muže otiskly tři odpolední plátky ve čtvrtek 9. dubna. Noviny se objevily na stáncích už kolem poledne, jedny fotografii přinesly na první stránce, ostatní ji zařadily až na čtvrtou, ale všechny uveřejnily křiklavý titulek ZNÁTE TOHOTO MUŽE? Zdálo se, že muž na fotografii má zavřené oči, a policejní retušér mu přikreslil miniaturní plavečky přes odhalené genitálie. Když nic jiného, černé polobotky a bílé ponožky se teď ve společnosti plavek vyjímaly ještě komičtěji.

„ZNÁTE TOHOTO MUŽE?“ četl čtenář a pak se podíval na fotografii jakéhosi starého trumbery, který si nepochybně hodil šlofíka na veřejné pláži, jednoho z těch chlapíků, kteří mají jemnou kůži na chodidlech a špacírují proto po písku v botách, nejspíš nějakého šikulku, co dělá do reklamy, a pak čtenář uviděl text pod fotografií a ten text jeho i všechny ostatní informoval, že tenhle starý trumbera si momentálně nehází šlofíka, ale že je mrtvější než makrela a že ta šmouha, co má na prsou, není flekanec tiskařské černě, ale réglrecht rána z brokovnice, kterou mu tam bezohledně vyšil kdosi, koho svědil prst na kohoutku pušky.

Noviny se objevily na stáncích už kolem poledne.

Ve čtvrt na jednu se v ohlašovně 87. revíru objevil Cliff Savage. Byl oblečený jak ze škatulky, světle hnědý panamák měl pošoupnutý do týla, bílý kapesníček mu vyčuhoval z kapsičky hedvábného hnědého obleku od Dupioniho. Doklátil se ke stolu a řekl: „Já se jmenuju Savage a jsem reportér.“ Fotografii neidentifikovaného mrtvého muže hodil na stůl. „Kdo má tenhle případ na starosti?“

Seržant Dave Murchison se podíval na fotografii, zabručel, podíval se na Savage, zabručel znova a pak řekl: „Jak že jste říkal, že se jmenujete?“

„Cliff Savage.“

„A od kterejch novin jste?“

Savage si povzdechl a vylovil z náprsní tašky novinářskou legitimaci. Položil legitimaci na desku stolu, hned vedle novinové fotografie mrtvého. Murchison se na ni podíval, zabručel a řekl: „Ten případ dělá Steve Carella. Čím to, že mi to vaše jméno zní nějak povědomě, šéfe?“

„’bych taky rád věděl,“ řekl Savage. „A s Carellou bych rád mluvil. Je v budově?“

„Zjistím to.“

„Neobtěžujte se. Půjdu rovnou nahoru,“ řekl Savage.

„Kdepak, ani nápad, vážený. Počkejte pěkně tady. Ta novinářská legitimace vás neoprávňuje šmejdit po policejní strážnici.“ Murchison vytáhl jeden kolíček, vyčnívající ze zapojovací desky domácí telefonní ústředny, a zapíchl ho jinam. Okamžik čekal a pak řekl: „Haló, Steve, to jsem já, Dave, zezdola. Je tady nějakej chlápek, nějakej Cliff Savage, říká, že je reportér, a chce – Cože? No prosím.“ Murchison vytáhl kolíček ze zapojovací desky. „Vzkazuje vám, že prej máte jít do prdele, pane Savage.“

„To že řek?“

„Přesně to.“

„Tomuhle se hergot říká jednání s lidma?“ dotazoval se rozčileně Savage.

„No, já bych řek, že vás asi moc rád nemá, aspoň co já bych řek,“ pravil Murchison.

„Nemůžete nás znova spojit a dát mi ho k telefonu?“

„Tím Steve moc nadšenej nebude, pane Savage.“

„Tak mi teda dejte poručíka Byrnese.“

„Poručík tu dneska není.“

„A kdo ho tam nahoře zastupuje?“

„Steve.“

Savage se zachmuřil, sebral si novinářskou legitimaci, neřekl už ani slovo a vypadl z ohlašovny. Po nízkých plochých schodech vyšel na chodník, pak zahnul doprava a v dubnovém slunci kráčel kolem dvou bloků až do cukrárny na Grover Avenue. U pultu si rozměnil, aby měl drobné, šel k telefonní budce vzadu v krámě, ze zadní kapsy kalhot vyštrachal malý černý notýsek s adresami a začal v něm hledat číslo 87. revíru. Neměl ho tam. Podíval se dopředu a pod jménem BYRNES, PETER číslo revíru našel: „FRederick 7-8024. Hodil do automatu deseticent a vytočil číslo.

„Osmdesátý sedmý revír, seržant Murchison,“ řekl hlas na druhém konci drátu.

„V dnešních novinách jste uveřejnili fotografii mrtvého muže,“ řekl Savage.

„No a? Co jako má bejt?“

„Vím, kdo to je. Chtěl bych mluvit s detektivem, který má ten případ na starosti.“

„Okamžik, pane,“ řekl Murchison.

Savage pokývl, zašklebil se a pak čekal. Za okamžik na lince naskočil jiný hlas.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, detektiv Carella.“

„Vy jste policista, pověřený vyšetřováním případu toho mrtvého muže nalezeného v parku?“

„Ano, to souhlasí,“ řekl Carella. „S kým mluvím, prosím?“

„Vy jste policista, který poslal ty fotografie do novin?“

„Ano, to souhlasí. Poslyšte, seržant, který má službu, mi říká –“

„Proč jste jednu neposlal taky mým novinám, pane Carello?“

„Co hro –“ Na lince následovala dlouhá odmlka. „To jste vy, Savage?“

„Jo, to jsem já.“

„Nevyřídili vám můj vzkaz?“

„Jít do prdele se mi momentálně zrovna nechce.“

„Podívejte, Savage, já si nepotrpím na zdvořilostní řečičky. Nemám zájem zaplítat se s váma do nějakých chytráckých hovorů. Div jste jednou nezavinil, že mi zabili ženu, vy parchante jeden, a jestli se tady někde ten váš zatracenej ksicht ještě někdy objeví, vyhodím vás z okna. Říkám vám to dost jasně?“

„Náš šéfredaktor by moh chtít vědět, proč všechny ostatní noviny v tomhle velkoměstě –“

„Táhněte ke všem čertům a ten šéfredaktor taky! Poklona, pane Savage,“ řekl Carella a zavěsil.

Savage držel ohluchlé sluchátko ještě chvilku v ruce, potom jím třískl do vidlice a vykvapil z budky.

Portorikánské. děvče se jmenovalo Margarita. Ve velkoměstě byla teprv šest měsíců a nemluvila moc dobře anglicky. V zaměstnání u pana Raskina se jí líbilo, poněvadž to byl příjemný a veselý pán, který na nikoho moc nekřičel. A na tom Margaritě záleželo, aby člověk, u něhož je zaměstnaná, na ni nekřičel. Margarita nastupovala do práce každý den ráno v devět hodin. Krám na Culver Avenue byl jenom pět bloků od domu, kde bydlela, a ráda se každý den cestou do práce i z práce prošla. Jakmile dorazila do krámu, šla do koupelny a převlékla se ze šatů do volného pláště, který při žehlení nosila. Poněvadž bydlela tak blízko od krámu, kdosi jí dokonce jednou navrhl, aby chodila do práce rovnou v plášti, že je to pohodlnější než se hned po příchodu převlékat. Margarita ale měla pocit, že se nesluší chodit po ulicích jen tak v pracovním plášti. A tak si každé ráno oblékla svetr a sukni, a když pak při
šla do krámu, převlékla se do pláště. Pod pláštěm nikdy nic nenosila. Žehlila šatečky jak je den dlouhý, v krámě bylo od žehlení pořádné horko a kalhotky a podprsenka by jí byly jen na obtíž.

Margarita měla mimořádně pěknou postavu, a jak zvedala žehličku, zpod níž se valila pára, prsa se jí dovádivě přelévala pod volným pláštěm a zároveň, jako do taktu, při tom vrtěla zadečkem. Což byla další věc, která se jí na panu Raskinovi líbila. Pan Raskin se k ní totiž nikdy zezadu nepřikradl a nepokusil se ji do toho zadečku štípnout. Předtím byla zaměstnaná u jiného pána, a ten si naopak k podobné akci nedal ujít jedinou příležitost. Pan Raskin byl náramně veselý pán, ale rukama si nic nedovoloval a dokonce mu ani nevadilo, když si děvčata tu a tam vyprávěla španělsky vtipy. Nic proti tomu, pokud si včas udělala svou práci.

Kromě Margarity byla v krámě ještě dvě další děvčata, ale Margarita byla neofíciálně pokládána za jejich parťačku. Každé ráno, když děvčata vypila druhý šálek kávy, převlékla se do pracovních plášťů a nahodila si mejkapovou fasádu, přivezla Margarita vozíky s lepenkovými krabicemi plnými dámské konfekce, kterou pan Raskin nakoupil od velkoobchodních dodavatelů, rozdělila ji děvčatům a ta na ní vyžehlila i ty sebemenší záhyby. Margarita pracovala hned vedle nich, žehlička jí sálala nad pokrčenými sukněmi a živůtky, prsa jí jen nadskakovala a drala se zpod pláště. Pak obvykle mívala s panem Raskinem poradu o cenách a po ní s oběma děvčaty na každé šaty cenu vyznačovala, aby je pan Raskin mohl večer rozvézt do prodejen nebo na farmářské trhy, podle toho, jaké dodávky si odbyt v obchodní síti vyžadoval. Všechno vždycky klapalo, nikde žádné zádrhele. Když někdy debatovala s panem Raskinem o cenác
h, pokusil se jí při tom nakouknout za výstřih a dost hluboko, poněvadž věděl, že pod pláštěm už na sobě nic nemá, ale to kouknutí Margaritě nevadilo, poněvadž se jí nikdy ani nedotkl. Byl džentlmen a Margaritě se zaměstnání u něho líbilo. Pokud šlo o Margaritu, byl David Raskin ten nejpříjemnější muž na světě.

Z toho důvodu jí také ty výhružné telefonáty nešly na rozum.

Proč by proboha měl někdo panu Raskinovi vyhrožovat? A zvlášť kvůli něčemu tak pitomému jako tenhle špinavý krcál. Ne, to Margaritě nešlo na rozum a pokaždé, kdy ten neznámý člověk znova zavolal, začala se třást o svého šéfa hrůzou a potichu se za něho španělsky pomodlila.

Ten čtvrtek odpoledne, 9. dubna, kdy do krámu vešel závozník, ale vyděšená nebyla.

„Je tu někdo?“ zahalekal od dveří na druhém konci místnosti.

„Malej moment,“ řekla Margarita, odložila rozpálenou žehličku a rozběhla se přes celý krám ke dveřím, zapomínajíc, že pod pláštěm už na sobě nic nemá, a zmatena závozníkovýma vytřeštěnýma očima a užaslým výrazem jeho tváře, když k němu dorazila.

Závozník vytáhl ze zadní kapsy kapesník a otřel si jím čelo.

„Víte, co vy byste měla?“ řekl a zalapal po dechu.

Margarita se usmála. „Co?“

„Vy byste měla vystupovat ve striptýzu, babetko. No fakt. Vy jste pro to jak stvořená. Ve vás striptýz vo moc přichází.“

„Co to jé – ten styp-týs?“

„Och, babetko. Och, babetko.“ Závozník si povzdechl a zakoulel očima. „Tak co, kam chcete ty krabice složit?“ zeptal se znova a loupl očima za hluboký výstřih. „Mám pro vás dole pod schodama asi čtrnáct krabic, tak mi řekněte, kam to chcete složit, ať to mám z krku.“

„Jo, to já nevím,“ řekla Margarita. „Šéf tady zrovinka teď není.“

,,Já chci jen vědět, kam si to přejete složit, babetko.“

„A co to vlastně jé?“ zeptala se Margarita.

„To nevím, babetko, já jsem jen závozník, nic víc. Tak se vymáčkněte, ukažte mi, kam to přijde. Jděte třeba zas na druhej konec krámu a pak sem zas ke mně přiběhněte jako prve. Cestou můžete vybrat místo, kam to má přijít. Jste pro?“

Margarita se zahihňala. „Pročpak mám k vám přibíhat?“ zeptala se, ačkoli věděla moc dobře, nač závozník naráží. „Dejte to sem dovnitř a nechte to hned vedle dveří, to bude nejlepší, ne?“

„Tak jo, babetko.“ Závozník mrkl. „Tsssss,“ zasyčel jak pára, když uniká z radiátoru. Zamával obočím, zakoulel očima a vydal se zpátky po schodech dolů. Za malou chvíli se vrátil i se svým kolegou. Společně nesli těžkou krabici, každý ji držel za jeden konec, společně začali krabici skládat uvnitř hned za dveřmi. První závozník zašermoval obočím po Margaritě, která se sklonila, aby zvedla ramínka. Druhý závozník si div nepřiskřípl prsty, když krabici spouštěli na podlahu. Trvalo jim to půldruhé hodiny, než s různými rozptýleními, o něž se postarala Margarita, vynesli nahoru třináct krabic. Právě nesli do krámu čtrnáctou a poslední, když se objevil Dave Raskin.

„Co jako má tohle znamenat?“ zeptal se.

„A co vy jste zač?“ zeptal se závozník „Pan Minsky?“ Mrkl na Raskina. Raskinovi vtip nedošel, takže mu mrknutí neoplatil. Margarita se vrátila ke svému žehlení a zabrala se do práce s náramnou soustředěností. Druhý závozník se opíral o krabici a stýskalo se mu po nějakém lepším místě k posezení a po pytlíku pražené kukuřice.

„Jakej pan Minsky? Kdo to je?“ zeptal se Raskin. „Radši mi povězte, co vy jste zač! A neráčil byste mi říct, co mají znamenat všechny tyhle krabice?“

„Vy jste David Raskin?“

„Jo, to jsem.“

„Firma Darask Oděvy?“

„No a?“

„V tom případě jsou vaše, pane.“

„Co je moje?“

„To už já nevím. My jsme jen závozníci, váženej pane. Co na těch krabicích stojí?“

Raskin začal zkoumat výrazná černá písmena na boku jedné krabice. „Tady je napsáno ,Sandhurstské papírny, New Bedford, stát Massachusetts‘!“ Raskin se podrbal na hlavě. „O žádnejch Sandhurstskejch papírnách v New Bedfordu, stát Massachusetts, jsem jaktěživ neslyšel. Co jen to hrome je?“

Závozníci se nijak zvlášť neměli k odchodu. Margarita se při žehlení činila za stolem jak divá a bylo to věru rozkošné činění.

„Tak proč jednu tu krabici neotevřete?“ navrhl první závozník

Druhý závozník přikývl v jakési zasněné roztržitosti a řekl: „Jasně, proč ji neotevřete?“

„A to můžu? Bude to v pořádku?“ zeptal se Raskin.

„Jasně. Je to na vás adresovaný, tak to otevřete.“

„No jasně,“ řekl druhý závozník.

Raskin se začal potýkat s krabicí. Oba závozníci si sedli na okraj jeho psacího stolu a pozorovali Margaritin monumentální souboj s rozpálenou žehličkou. Konečně se Raskinovi podařilo uvolnit dvě tenké ocelové svorky, jimiž byla krabice uzavřena. Roztrhl lepenkovou chlopeň, potom rozšířil otvor ještě víc, sáhl dovnitř a nahmatal tam spoustu jakýchsi menších krabic, připomínajících krabice na boty. Jednu vytáhl, položil ji na psací stůl a sundal víko.

Krabice byla plná obálek.

„Obálky?“ řekl rozpačitě Raskin.

„Jak to vypadá, tak jo,“ řekl první závozník

„Jak to vypadá, tak jo, no jo,„ řekl druhý závozník.

„Obálky? Kdo je ale objednal…?“ A pojednou Raskinovi došla řeč. Jednu obálku vytáhl a otočil ji tak, že se dalo přečíst, co bylo vytištěno na zadní straně. Stálo tam:

David Raskin

Prázdný krám

Avenue 30. dubna

Isola

„Vy si otvíráte novej obchod?“ zeptal se první závozník.

„Koukejte si to odvízt zpátky,“ řekl Raskin. „Já si to neobjednal.“

„Jó, to my nemůžem, váženej pane. Jak už jste to jednou otevřel –“

„Koukejte to odvízt,“ řekl Raskin a přitáhl si telefon.

„Komu chcete volat?“ zeptal se druhý závozník. „Do tý tiskárny?“

„Ne,“ odpověděl Raskin. „Na policii.“

Teddy Carellová měla na sobě dlouhé šaty, když se její manžel vrátil ten večer domů z práce. Políbil ji hned na prahu obludně velkého domu, v němž bydleli, a ani si neuvědomil, že je tak oblečená, dokud spolu nevešli do kuchyně. Pak, překvapený tím, jaké je v půl sedmé večer v domě ticho, a také tím, že Teddy má na nohou domácí střevíčky s vysokými podpatky a dlouhé šaty – přesněji řečeno, své hedvábné večerní šaty – zeptal se první: „Kde jsou děti?“

Teddy mu odpověděla mlčky, malou němohrou rukama. Už spí!

„A Fanny?“ zeptal se.

Teddy opět zahýbala prsty. Je přece čtvrtek.

„Promiň, vždyť má dneska volno,“ a najednou mu bylo všechno naprosto jasné. Nedal na sobě znát, že postřehl nějaké její plány či přípravy. Předstíral, že nevidí láhev bílého vína, deponovanou naležato v ledničce, když otevřela dvířka, aby vyndala meloun. Předstíral, že nevnímá přehnaně ženský půvab, s nímž se Teddy dnes večer pohybuje, ani skutečnost, že použila jemně vtíravého parfému, že má řasy načerněné mascarou a podmalované oči, užasle velké a hnědé v její oválné tváři, ale že na rtech nemá sebemenší stopu po rtěnce, že její rty si přímo říkají o polibek – předstíral, že si ničeho z toho nevšiml.

Šel se do koupelny umýt, pak si odepnul pouzdro s revolverem a obojí uložil do horní zásuvky prádelníku, oblékl si tričko, špinavou bílou košili hodil do koše na prádlo a pak se vrátil dolů do přízemí. Teddy prostřela stůl na dvorku vzadu za domem. Chladný větřík šuměl v laikových mřížkách, po nichž se pnula vinná réva, protahoval dvorkem, zvedal Teddy dlouhé večerní šaty a odhaloval dlouhou pružnou křivku její nohy. Neudělala jediný pohyb, aby si šaty přihladila.

„Hádej, kdo mi dneska přišel do rány?“ řekl Carella a teprve pak si uvědomil, že Teddy sedí zády k němu a slyšet že ho nemůže. Jemně jí poklepal na rameno, a jakmile se Teddy otočila, hned mu sjela očima ke rtům.

„Hádej, kdo mi dneska přišel do rány?“ opakoval a její oči sledovaly stah i uvolnění každého svalu jeho úst, takže – ačkoli se narodila hluchoněmá – dokázala málem slyšet každé jednotlivé slovo, sotva je převalil na jazyku. Tázavě povytáhla obočí. Někdy Teddy používala gestikulační řeči, aby manželovi sdělila své myšlenky; jindy zas, když nebylo nutné dorozumět se absolutně přesně, stačilo pouhé mrknutí nebo pokrčení úst, občas jen záblesk oka, občas krajně vzácný, delikátní výraz tváře, k tomu, aby mu pověděla, co má na mysli. V takových chvílích ji měl nejradši, aspoň si to myslel. Teddy měla překrásnou tvář, oválnou a bledou, s velkýma hnědýma očima, a plné smyslné rty. Černé vlasy se jí vzpurně vlnily kolem hlavy jako ozvěna barvy jejích očí a rozehrávaly základní téma všeho, co teprve mělo následovat a co dohromady tvořilo ženu jménem Teddy Carellová, téma jakési divok nezkrotnosti, která vyzařovala z provokující křivky jejích prsů, ze zralé oblosti boků, stehen a nádherných lýtek, úzkých kotníků a úzkého pasu, ze ženy s tělem barbarské krasavice a mírnou něžností otrokyně. A nikdy nebyla půvabnější než ve chvílích, kdy mu výrazem tváře něco vysvětlovala, nikdy nebyla líbeznější než tehdy, když s ním „mluvila“ očima. Teď tázavě povytáhla obočí, znova mu upřela oči na ústa a čekala.

„Cliff Savage,“ řekl.

Nechápavě naklonila hlavu. Pokrčila rameny. A pak hlavou zavrtěla.

„Savage. Ten reportér. Pamatuješ se na něho?“

A pak si naráz na všechno vzpomněla, celý obličej se jí rozsvítil a rychle začala gestikulovat rukama, otázky se jen sypaly. Co chtěl? Panebože, před kolika lety to bylo? Pamatuješ se, co ten blázen tenkrát provedl? To jsme tehdy ještě ani nebyli svoji, Steve. Pamatuješ? Jak jsme tenkrát byli mladí!

„Pěkně popořadě, jo?“ řekl Carella. „Přišel si stěžovat, poněvadž jsem rozeslal tu fotografii s žádostí o identifikaci všem novinám kromě těch jeho.“ Carella se zachechtal. „To jsem si moh myslet, že to toho parchanta rozpění. A taky že jo. Páni, ten teda běsnil! Něco ti povím, miláčku. Na mě to dělá dojem, že si vůbec není vědom toho, co tenkrát proved. Ani mu nedošlo, žes jeho zásluhou mohla bejt po smrti.“

Carella potřásl hlavou.

Oba vzpomínali na to, co Savage provedl před několika lety: uveřejnil tenkrát v novinách, pro které pracoval, článek, v němž až moc důrazně naznačil, že detektiv jménem Steve Carella svěřil své snoubence, dívce jménem Theodora Franklinová, jistá podezření ohledně série vražd spáchaných na policistech. Navíc ještě Savage uvedl v novinách Teddyinu přesnou adresu, prostě doslova na ni ukázal prstem, o nic hůř, než kdyby byl zabijáka osobně zavedl až před dveře jejího bytu. Ten článek tenkrát doopravdy zabijáka vylákal z úkrytu. A moc nechybělo k tomu, aby Teddy byla po smrti.

Epizoda je z McBainovy knihy „Cop Hater„, která vyšla česky pod názvem „Zabiják“ (Naše vojsko 1969). Pozn. překl.

Pamatuješ se? řekla znova pomocí rukou a ve tváři se jí mihl výraz bezvýchodného smutku. Carella si uvědomil, že mu před malým okamžikem řekla: Jak jsme tenkrát byli mladí!, zauvažoval nad tím, jak to vlastně myslela, a náhle ji sevřel do náruče.

Vrhla se k němu zoufale, jako by čekala na jeho náruč celý den. Přitiskla se k němu a ani ho nepřekvapilo, když ucítil na krku její horké slzy.

„No tak, copak je to s tebou?“ zeptal se. Plakala a tvář měla přitisknutou k jeho krku rovnou pod uchem, takže ho nemohla „slyšet“. Zaklesl jí pravou ruku do vlasů a hlavu jí odtáhl. „Co je s tebou?“

Zavrtěla hlavou.

„Unavuje tě tahle všední existence?“ zeptal se. Neodpověděla.

„Nudíš se mezi těmi čtyřmi stěnami?“ Pořád neodpovídala.

„Chybí ti v životě romantika a dobrodružství?“ Carella se odmlčel. „Co je s tebou, miláčku? Podívej, ta barva zpod očí už ti teče po obou tvářích. A stálo tě to tolik času, než sis ten mejkap udělala.“

Teddy se vzpřímila; pojednou mu seděla na klíně rovná jako svíčka. Na tváři měla pohoršený a uražený výraz. Černá obočí jí klesla dolů. Pravička jí doslova vystřelila před jeho obličej. Prsty rychle odgestikulovala sdělení.

Moje oči!

„No ano, miláčku –“

Tak ty sis toho všiml! To sis asi taky všiml všeho ostatního! Všiml sis –

„Miláčku, co ty si všechno –?“

Buď zticha!A jdi ode mne!

Pokusila se mu vstát z klína, ale jeho ruce sklouzly pod dlouhé šaty, a přestože se s ním začala prát, aby se mu vymkla, ruce ji svíraly pevně a nakonec se mu v náručí přestala vzpírat. Carellovy ruce bloudily pod volnými šaty, dotýkaly se jejího břicha a hladkých boků, něžně ji hladily, když na ni mluvil, a rty se mu pohybovaly pod jejími naslouchajícími prsty.

„Takže si někdy připadáš jak stará matróna,“ říkal. „Bloudíš někdy v obrovský ulitě tohohle domu ve špinavejch texaskách, od rána do večera utíráš usmrkaný nosy, dáváš pozor, aby si dvojčata necpala do pusy vajgly od cigaret, a lámeš si hlavu s tím, kdy už hrome ten tvůj dobrodružství lačnej manžel přijde domů. A někdy strašně toužíš po tom, aby to zas všechno bylo jako dřív, Teddy, než jsme se vzali, kdy to pokaždý bylo jako prvně a naposled zároveň, kdy mi oči vybuchly jak butan, kdykoli jsem tě uviděl, Teddy, kdy to ještě bylo mladý, Teddy, kdy to bylo nový a skvělý a mladý.“

Zírala na manžela s jakýmsi okázalým údivem, poněvadž bývaly dny, kdy měla dojem, že se proměnil v necitlivý omšelý pařez, dny, kdy se zdálo, že už se z něho stal jen jakýsi nemotorný přitroublík, který mezi detektivy ve služebně vypráví neslušné anekdoty a domů přichází utahaný jak pes, dny, kdy měla pocit, že je dočista sama ve svém tichém světě, že už nemůže očekávat útěchu ani od muže, který kdysi býval jediným zářivým paprskem v jejím životě, a pak najednou – najednou to byl zase on, člověk, kterého znala skrz naskrz, její Steve, člověk, který dobře věděl, co v které chvíli cítí ona, cítil to sám a dokázal o tom mluvit než, než…

„A chceš, aby to zas bylo takový jako tenkrát, miláčku, tak divoký, bláznivý, mladý a rozevlátý, jako když jsme byli málem děti, jenomže my už žádný děti nejsme, Teddy. A tak ses pro mne dneska večer aspoň hodila do gala. Fanny má dneska volno, a tak jsi nahnala děti do postele a vzala sis na sebe krátkou černou noční košilku – viděl jsem ji, když ti vítr nadzvedl šaty – a taky ty báječný, hedvábný dlouhý šaty a ty senzační střevíčky s vysokými podpatky a udělala sis ty stíny kolem očí a jenom rty sis nechala bez šminky, ale já, Teddy, ty moje malá Teddy, já tě mám rád, ať máš na sobě co chceš, třeba pytel od brambor, nebo když něco kopeš vzadu za domem, nebo když jsi měla děti a svíjela ses s nima celá v tom potu a smradu na porodním stole, nebo když se koupeš, nebo vaříš, nebo plaveš, mám tě rád oblečenou i nahou, když si čteš, když pláčeš, ty moje malá, má malá, mám tě rád a je to
mezi náma čím dál tím lepší a musel bych bejt zatracenej chlap, kdybys mi musela znova servírovat celej ten hloupej rituál jako tenkrát, když ti bylo sedmnáct, a já kdybych byl vzrušením celej bez sebe jen proto, že máš na sobě noční košilku a lodičky s vysokejma podpatkama, zvlášť, zvlášť když jsem na to zrovna dneska myslel od rána do večera, celej ten setsakramentsky dlouhej den! Dej pryč ty prsty z mý pusy, chci ti dát pusu.“

Políbil ji a pak, potom se jí už nezeptal, jestli v tom i teď bylo něco z toho rozevlátého milování, které poznali zamlada, jestli se svět rozzářil jak neóny, jestli zazněly mongolské gongy a lesní rohy – nezeptal se jí na to. Místo toho jí sesmekl ramínka večerních šatů, stáhl šaty až k pasu, začal líbat plné a velké koule jejích prsů, ucítil, jak se chvěje pod jeho prsty, a odnesl ji na nový jarní trávník, lemující dvorek za domem. A pak ji k sobě přitiskl nahou a na nic se jí neptal a ona nic neříkala, a přestože ani jeden z nich neměl ten rozevlátý pocit, přestože nevyšlehly žádné neóny, neozval se břesk gongů ani mekot lesních rohů, měl Carella zřetelný dojem, že nad ním puká nebe, že se octl někde na konci světa a v příštím okamžiku se zřítí do propasti. A v té chvíli ho sevřela a přitiskla se k němu tak zoufale, že s jistotou věděl, že stejně podivný pocit má i ona.

5

Ten pátek, 10. dubna, se zdálo, že služebna pátracího oddělení doslova praská ve švech. Někdy to tam přesně tak vypadalo. Bývaly dny, kdy si policista ve službě měl sotva s kým pohovořit. Všichni ostatní, kteří měli službu zároveň s ním, vyrazili do ulic: buď zajišťovat preventivní opatření proti zločinnosti, nebo brát úplatky, nebo vyřizovat čertvíco. Ale ten pátek 10. dubna byla stará služebna pátracího oddělení tou nejrušnější úřadovnou na Grover Avenue. Detektivové, pochůzkáři, poručík, kapitán, doručovatelé z policejního ředitelství v centru, občané, kteří si přišli stěžovat – to dopoledne se zdálo, že je ve služebně kdekdo a všichni. Řinčely telefony, ťukaly psací stroje a v kanceláři to vypadalo jako v malém, ale prosperujícím obchodním podniku.

Od psacího stolu stojícího až u zamřížovaných oken, z nichž byl výhled do ulice, telefonoval Meyer Meyer se seržantem Davem Murchisonem, který měl službu v ohlašovně v přízemí.

„Jo, to je v pořádku, Dave,“ říkal. „Sandhurstské papírny v New Bedfordu, stát Massachusetts. Cože? Jak já mám hrome vědět, kde ten Novej Bedford je? Nejspíš hned vedle Starýho Bedfordu a Mladšího Bedfordu. Tak to přece většinou bejvá, ne?“ Odmlčel se. „No dobrý. Brnkni mi, až je budeš mít na drátě.“ Zavěsil a zároveň zjistil, že u jeho stolu stojí Andy Parker.

„On taky ještě existuje Východní Bedford a Západní Bedford,“ řekl Parker.

„A taky Bedford-Střed,“ přisadil si Kling.

„Chlapi, vy nemáte nic lepšího na práci, než tady šaškovat?“ zeptal se Meyer. „Dělejte něco, tvařte se trošku čipernějc. Co když sem na nás vpadne náš starej šéfdetektiv?“

„To se nemůže stát,“ řekl Parker. „Ten je dole ve městě, šéfuje tam při identifikační parádě. Momentálně nemůže přijít do žádný špinavý služebny na inspekci. Ve městě má k dispozici mikrofon a partu poldů, co se každý ráno musej smát těm jeho kameňáckejm fórkům.“

„Jo – kromě pátků, sobot a nedělí,“ řekl Kling. „A dneska je pátek.“

„To je fakt,“ řekl Meyer. „Tak vidíte, že by sem klidně moh vpadnout a načapat vás s rukama na zadku.“

„Fakt je,“ řekl Parker, „že jsem sem jenom zaskočil podívat se, jestli tu nemám nějakej vzkaz. Poněvadž vy jste si toho možná nevšimli, ale já jsem přestrojenej na inkognito a přesně za–“ odhrnul si manžetu a podíval se na náramkové hodinky – „přesně za pětačtyřicet minut vás, vážení pánové, opouštím, abych přišel včas do cukrárny, kde budu hlídkovat.“

„A za koho tam vlastně máš –“

„Takže si laskavě račte odpustit poznámky o tom, jestli makám nebo nemakám. Nastupuju tam v deset třicet a víc se s váma nemám o čem bavit.“

„No dobře, ale za koho tam vlastně máš přijít přestrojenej?“ zeptal se Meyer.

Otázka ve skutečnosti vůbec nebyla položena žertem. Andy Parker sice možná mohl mít pocit, že se přestrojil do šatů pro hlídkování v cukrárně jak stvořených, ale pravda byla taková, že vypadal skoro stejně jako kdykoli jindy. Což znamená, že vypadal jako uválený vandrák. Znáte přece lidi, kteří vždycky vypadají jako uválení vandráci. S tím se prostě nedá nic dělat. Tenhle sklon vypadat věčně jako vandrák se u dotyčného začne projevovat, když je ještě dítě. Můžete ho vyfešákovat na oslavu narozenin jak chcete, za pět minut bude stejně vypadat, jako když ho zrovna přejel parní válec. A ne proto, že by třeba skákal v louži plné bláta nebo podobně. Kdepak. Bude tak vypadat prostě proto, že to má v sobě, v tom svém bušícím srdíčku, že se jako uválený vandrák už narodil. Nemá smysl uválené vandráky kárat. Nic jiného než uválení vandráci z nich stejně nikdy nebude.

Andy Parker byl vandrák každým coulem. Pět minut poté, co se oholil, vypadal už zas tak, že by se měl co nejdřív oholit znova. Deset minut poté, co si nacpal podolek košile do kalhot, lezl mu cumel na zádech ven. Čtvrt hodiny poté, co si vyčistil boty, měl už je zas celé zasviněné. To už byl prostě takový člověk, věřte tomu nebo ne. Musel proto taky nutně být špatný policajt? Absolutně ne. To, že byl špatný policajt, nijak nesouviselo s tím, že to byl vandrák. Byl prostě uválený vandrák a taky byl špatný policajt – ale ty dvě vlastnosti spolu nijak nesouvisely.

Tak či onak, poručík Byrnes usoudil, že bude dobře, když Andy Parker budě v přestrojení hlídkovat v cukrárně na North Eleven Street. Pojal totiž nápad, že by Andy mohl vyčenichat pokoutní prodavače, kteří údajně provozovali svůj podomní a pouliční obchod s úhlednými malými balíčky právě ve zmíněném podniku. Andy Parker měl vypadat jako junkie. V našem století, přeosvíceném hromadnými sdělovacími prostředky, je snad zbytečné vysvětlovat, že junkie není člověk, který kupuje a prodává železný šrot. To bývalo, před padesáti lety. Dneska je junkie ten, kdo kupuje junk. A junk – to je droga. A tak junkie, krátce a dobře, je narkoman, člověk, který bere drogy – pro případ, že jste tohle všechno doteď nevěděli. A Parker už během své kariéry pěkných pár narkomanů viděl a dalo se předpokládat, že tedy ví, jak takový narkoman vypadá. Kdyby však chtěl náhodný pozorovatel usuzovat podle toho, jak byl
Andy na tu roli „převlečený“, pak by nutně dospěl k závěru, že typický narkoman vypadá jako Andy Parker. Poněvadž přesto, že si ho Meyer Meyer prohlížel důkladně a zblízka, zdálo se, že Andy Parker je oblečený stejně jako kdykoli jindy. Tudíž jako uválený vandrák.

„Moment, neříkej mi, koho máš představovat,“ řekl Meyer. „Nech mě hádat„ Meyer svraštil obočí. „Vedoucí oddělení v obchodním domě. Uhod jsem?“

„Jasně – to je ono,“ řekl Kling. „Dobrý, Andy, jenom sis zapomněl zapíchnout do klopy karafiát.“

„Tak dál, dál, nedělejte si ze mne srandu,“ řekl Parker vážně.

„No ne, kdo by to tak moh bejt?“ řekl Meyer. „Moment, moment, už to mám! Uváděč hostů na nějaký nóbl svatbě!“

„Tak dělejte, dělejte,“ řekl Parker právě v okamžiku, kdy poručík Byrnes prošel dvířky v laťkovém zábradlí a vevalil se do kanceláře.

„Pamatujte si, co vám říkám,“ zahalekal, „tenhle revír začne mít největší dopravní potíže v celém městě, hned jak dostavěj to zatracený nákupní středisko. Teď jsem tamtudy projížděl a jen těma autama, co tam maj zaparkovaný stavební dělníci, je to ucpaný tak, že je to tam skoro neprůjezdný. Umíte si představit, jak to tam bude vypadat, až budou dostavěný všechny ty obchody?“ Byrnes potřásl hlavou a řekl Parkerovi: „Myslel jsem, že ty máš bejt v tý cukrárně.“

„V deset třicet,“ řekl Parker.

„Taky by tě nezabilo, kdybys tam byl o chvilku dřív,“ řekl Byrnes.

„Já už přišel na to, že si vlastně hrozně rád pospím.“

„Na tos přišel v momentě, kdy jsi začal dělat na tomhle pátracím oddělení,“ řekl Byrnes.

„Co-ó?“

„Dejte na mě, Frick bude k tomu nákupnímu středisku muset přidělit šest policejních vozů,“ řekl Byrnes a nevěnoval už Parkerovu zmatenému pohledu sebemenší pozornost. „Viděli jste tu velkou tabuli, co tam postavili, jak je na ní seznam všech těch obchodů? Bude tam pekařství, biograf, samoobsluha, banka, lahůdkářství, obchodní dům a –“

„Tady to vidíte, proč ho tu máme za poručíka,“ řekl Meyer. „To proto, že je takovej všímavej.“

„Jdi do háje,“ řekl Byrnes, zazubil se a šel do své kanceláře, vlevo od zábradlí rozdělujícího služebnu. Ve dveřích se zastavil a zeptal se: „Steve už je tady?“

„Ještě ne,“ řekl Meyer.

„Kdo má službu?“

„Já,“ odpověděl Kling.

„Dej mi vědět, až Steve přijde, jo?“

„Rozkaz.“

Telefon na Meyerově psacím stole zazvonil. Meyer rychle zvedl sluchátko. „Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, tady Meyer. No jasně, Dave, přepni mi to rovnou sem.“ Přikryl sluchátko dlaní a řekl Klingovi: „To je ten můj hovor z New Bedfordu,“ a pak už jen čekal.

„Detektiv Meyer?“ zeptal se nějaký hlas.

„Prosím. Ano?“

„Máte na lince tu výzvu. Okamžik, prosím.“

Meyer čekal.

„Mluvte, prosím,“ řekla telefonistka z centrály.

„Haló?“ řekl Meyer.

Na druhém konci linky se ozval jakýsi mdlý a zalehlý hlas: „Haló? Tady Sandhurstské papírny.“

„Haló,“ řekl Meyer. „Tady detektiv Meyer z osmdesátého sedmého pátracího oddělení v –“

„Buďte zdráv, pane Meyere.“

„Nápodobně. Pokouším se zjistit, kdo vám zadal objednávku, doručenou –“

„Okamžik, prosím. Přepojím vás na naše zakázkové oddělení.“

Meyer čekal. Trvalo to opravdu jen ten slíbený okamžik a na lince se ozval další mužský hlas.

„Haló, tady zakázkové oddělení.“

„Haló, tady detektiv Meyer z osmdesátého sedmého pátracího oddělení v –“

„Buďte zdráv, pane Meyere.“

„Vy taky. Obracím se na vás, jestli byste mi nemohl s něčím pomoct. Jistý pan David Raskin, tady z Isoly, obdržel z vašeho závodu větší počet krabic s obálkami a dopisními papíry, ale nic podobného si u vás neobjednal. Byl bych rád, kdybyste mi mohl říct, kdo to objednal.“

„Jakže se prosím jmenuje?“

„David Raskin.“

„A jak zní adresa?“

„Darask Oděvy, Culver Avenue dvanáct set třináct, tady v Isole.“

„A kdy jsme tu objednávku dodali?“

„Včera.“

„Tak okamžik, prosím.“

Meyer čekal. A zatímco čekal, vešel do služebny Steve Carella. Meyer zakryl sluchátko a řekl: „Steve, chce s tebou mluvit poručík.“

„Dobrý. Volali z laboratoře?“

„Ne.“

„S tou fotkou jsme taky zatím žádný štěstí neudělali?“

„Ani ň. To chce čas. Otiskli ji přece teprve vče– Haló?“

„Detektiv Breyer?“ zeptal se hlas v telefonu.

„Ano?“

„Tu objednávku nám zadal pan Raskin.“

„Kdy to bylo, prosím?“

„Před deseti dny. Trvá to obvykle týden až deset dnů, než objednávku vyřídíme:

„Takže to mohlo být prvního dubna, že ano?“

„Jednatřicátého března, má-li to být přesně.“

„Objednávka vám přišla poštou?“

„Ne. Pan Raskin nám osobně zavolal.“

„Telefonoval vám a ty obálky a dopisní papíry si objednal, je to tak?“

„Ano, tak to bylo.“

„Jaký měl hlas?“

„Jak prosím?“

„Chtěl bych vědět, jaký měl hlas, když s vámi telefonoval?“

„Hlas? Velice příjemný, aspoň pokud si vzpomínám. Víte, to je těžké – tohle si pamatovat.“

„A pamatujete si vůbec něco, co byste mi o něm mohl říct?“

„No – No vlastně ne. Vyřizujeme tu denně spousty objednávek, pochopte to, takže –“

„To chápu. Tak vám teda moc děkuju za –“

„Na jednu věc jsem si přece jen vzpomněl.“

„Co to bylo?“

„Žádal mě, abych mluvil trochu víc nahlas. Ten pan Raskin. Když jsme spolu volali. Řekl mi: ,Promiňte, ale nemohl byste mluvit trochu víc nahlas? Já jsem totiž kapánek nahluchlý, víte?“

„Rozumím,“ řekl Meyer a pokrčil rameny. „Tak vám děkuju, ještě jednou.“

Telefon na vedlejším stole, hned vedle Meyerova, zazvonil. Andy Parker, který pořád ještě neměl nic lepšího na práci než zabíjet čas, sluchátko zvedl.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, detektiv Parker,“ řekl.

„Je tam Carella?“ zeptal se hlas na druhém konci.

„Je, malý moment. Kdo volá?“

„Peter Kronig z laboratoře.“

„Malý moment, pane Kronig.“ Parker odložil sluchátko a zahulákal. „To je pro tebe, Steve!“ Rozhlédl se kolem sebe po služebné.

„Kde je hrome zas ten Carella? Před minutou tady byl.“

„Je v kanceláři u poručíka,“ řekl Kling.

Parker znova zvedl telefon. „Poslyšte, pane Kronig, on je u poručíka. Má vám zavolat, až se vrátí, nebo mu můžu něco vyřídit?“

„Mám pro něho jen zprávu o těch polobotkách a ponožkách, co nám sem poslali z márnice. Máte po ruce tužku?“

„Jo, malý moment,“ řekl Parker kysele. Doufal, že se dnes dopoledne, před odchodem do cukrárny, nepřiplete k ničemu, co zavánělo nějakou prací, a teď se v duchu zapřísahal, že už nikdy žádný vyzvánějící telefon nezvedne, pokud to nebude absolutně nutné. Sedl si na kraj psacího stolu a natáhl se pro blok a pro tužku. Přejel si prstem po nose a řekl do telefonu: „Už je to dobrý, pane Kronig, můžete spustit,“ a sklonil se nad stůl s tužkou ve střehu nad blokem a se sluchátkem opřeným o ucho.

„Ty ponožky mohly být koupené kdekoli, slyšíte mě dobře? To je běžný výrobek, šedesát procent polyesterového vlákna a čtyřicet procent bavlny. Dalo by se to možná zúžit na čtyři nebo na pět firemních značek, ale mám dojem, že by nás to stejně k ničemu nedovedlo. Tyhle fusekle si můžete koupit v kterémkoli obchodním domě, když budete chtít.“

„To mám,“ řekl Parker. „Je to všechno?“ Do bloku jednoduše napsal: „Ponožky – výrobce O“.

„Ne, ještě jsou tu ty polobotky,“ řekl Kronig. „Tady jsme měli možná trošku štěstí, ale pořád si lámeme hlavu, jak to jde dohromady s popisem toho nebožtíka, který jsme dostali z márnice.“

„Tak jen povídejte,“ řekl Parker.

„Jsou to jednoduché černé polobotky, žádné perforování na svršku, po stranách ani na podpatku. Docela hladké, bez jakýchkoli ozdob. Vzali jsme si je na paškál a zjistili jsme, že je vyrobila Americká obuvní společnost v Pittsburghu. To je mamutí podnik, víte? Tam se vyrábějí obrovské série pánských bot a levných dámských střevíců, samé takové to běžné zboží, rozumíte, co myslím?“

„Jo,“ řekl Parker, ale pořád ještě si do bloku nic nezapsal. „A co je jako s těma botama, co měl na sobě ten nebožtík?“

„Tahle společnost totiž vyrábí boty pro americké námořnictvo. Jediný typ. Hladké černé polobotky.“

„Jo tak,“ řekl Parker.

„Už je vám to jasné?“

„No jasně. Takže to jako jsou tyhle boty, jo?“

„Přesně tak. Jenže jak to potom hraje dohromady s tím popisem, co jsme dostali z márnice?“

„Jak to myslíte?“

„Tam totiž stojí, že tomu chlápkovi bylo pětašedesát! Vy znáte nějaké pětašedesátileté námořníky?“

Parker se na okamžik zamyslel. „Vsadím se, že pár pětašedesátiletejch admirálů existovat bude,“ řekl. „A to jsou přece taky námořníci, ne?“

„Vidíte, tohle mě vůbec nenapadlo,“ řekl Kronig: „Máte pravdu, nejspíš to tak bude. Ty boty se vyrábějí pro námořnictvo a dají se koupit výhradně ve speciálních prodejnách pro námořníky. Pár stojí osm dolarů pětadevadesát centů. Myslíte, že by nějaký admirál nosil tak laciné boty?“

„No, já žádný admirály neznám,“ řekl Parker. „S tím ale už si bude lámat hlavu Carella, já ne. Já mu to jen předám. Děkuju vám, že jste zavolal.“

„Není zač,“ řekl Kronig a zavěsil.

„Nosej admirálové polobotky za osm dolarů, pětadevadesát centů?“ zeptal se Parker, ale spíš jen sám sebe.

„To i já nosím mnohem dražší boty,“ řekl Meyer, „a to jsem jen obyčejnej policajt.“

„Někde jsem četl, že J. Edgar Hoover to nemá rád, když se policajtům říká policajti,“ ozval se Kling.

„Fakt? To bych rád věděl proč.“ Parker se poškrábal na hlavě. „My přece jsme policajti, ne? Tak co teda jsme, když nejsme policajti?“

Kapitán Frick prošel dvířky v laťkovém zábradlí a zeptal se: „Je tu Frankie Hernandez?“

„Ten sedí na záchodě, pane kapitáne,“ řekl Meyer. „Sháníte ho?“

„Jo, sháním,“ řekl Frick. Ve tváři měl bolestný a ztrápený výraz, jako by ho potkalo něco strašného a nevěděl ještě přesně, jak si s tím má poradit. Ovšem – popravdě řečeno – těch věcí, s nimiž si kapitán Frick uměl poradit, nebylo zrovna moc. Nominálně byl sice náčelníkem celého revíru, ale ve skutečnosti se jeho velitelská pravomoc většinou omezovala jen na uniformované složky. Rozhodně sotva kdy nabídl nějakou radu poručíku Byrnesovi, který velel svým detektivům z pátracího oddělení velice schopně a úspěšně. Frick nebyl obzvlášť chytrý a jeho přístup k policejní práci by se dal nejspíš srovnat s přístupem, jaký mívají staré dámy k sepsání poslední vůle. Stejně jako ony svěřoval ten úkol lidem, kteří jej byli s to odborně zvládnout, a pak za to sklízel patřičnou odměnu. A zatímco lidé vyřizovali úkoly za něho, on se rozčiloval a kdákal jak slepice na vejci, které si dává na čas s vyklubáním.

To rozčilování a kvokání si neodpustil ani teď, když čekal, až Frankie Hernandez vyleze z pánského záchodku. Mohl tam sice zajít za ním, jenomže Frick neochvějně věřil, že policejní záležitosti se mají vyřizovat v důstojném prostředí. A tak přecházel sem tam podél laťkového zábradlí, pomrkával po zavřených dveřích záchodku a čekal, kdy se detektiv objeví. Jakmile se Hernandez z místnůstky vynořil, Frick k němu okamžitě přistoupil.

„Mám nějaký problém, Frankie,“ řekl.

„Oč jde, pane kapitáne?“ zeptal se Hernandez a utíral si ruce do kapesníku. Měl zrovna namířeno do kanceláře pro zaměstnance, aby řekl Miscolovi, že na záchodě došel klosetpapír, ale kapitán Frick mu zastoupil cestu.

„Jde o jednoho kluka, co se věčně dostává do malérů, docela milý kluk jinak, ale v jednom kuse něco krade z vozíků s ovocem, samé maličkosti, nic takového, že by kvůli tomu bylo potřeba dělat poprask, jenomže to už provedl snad sedmkrát nebo osmkrát, a on ten kluk je Portorikán, víš, Frankie, a tak mě napadlo, že ty ho třeba znáš, a taky mě napadlo, že bychom mohli ušetřit jeho i zákon spousty trablů, kdyby mu někdo pořádně promluvil do duše dřív, než bude pozdě, a kvůli tomu vlastně za tebou jdu, určitě toho kluka znáš, jmenuje se Juan Boridoz, nepromluvil by sis s ním, Frankie, než se dostane doopravdy do maléru? Jeho matka tady včera odpoledne byla a vypadá jako slušná ženská, celá sedřená, ta si to nezasluhuje mít kluka, kterého budou tahat po soudech. Je mu teprv dvanáct, Frankie, tak bysme mu to snad mohli ještě rozmluvit. Pohovoříš si s ním?“

„Jistě, to já zařídím,“ řekl Hernandez.

„Znáš toho kluka?“

Hernandez se usmál. „Neznám,“ řekl, „ale já si ho najdu.“ Mezi policisty z 87. revíru panovala obecná domněnka, že Frankie Hernandez zná bez výjimky všechny osoby španělského či portorikánského původu, žijící ve čtvrtích spadajících pod revír. Pravda byla, že Hernandez se v revíru narodil a vyrostl, a že proto spoustu místních lidí opravdu znal. Tuhle domněnku ostatních policistů však živilo ještě něco jiného než to, že o něm věděli, že se tu narodil. Frankie Hernandez byl jakousi spojkou mezi policisty a Portorikány v revíru. Ostatní policisté za ním chodili, když potřebovali radu nebo informaci. A zrovna tak zas za ním chodili lidé, kdykoli potřebovali ochranu, ať už před kriminálními živly nebo před zákonem. A na obou stranách tohoto plotu byli lidé, kteří Frankieho Hernandeze neměli rádi. Někteří lidé v oddělení ho neměli rádi proto, že byl Portorikán, a navzdory všem služebním předpisům
a výnosům o tom, že mezi muži v modrých uniformách mají převládat bratrské vztahy, tihle lidé prostě měli pocit, že nějaký Portorikán nemá právo být policajtem a rozhodně už ne detektivem. A někteří lidé na ulicích ho zas neměli rádi proto, že příkře odmítal přimhouřit oko nad jejich přečiny jakéhokoli druhu, ať už šlo o pokuty za nedovoleně rychlou jízdu, nějaké to občasné přepadení nebo dokonce četné případy nočních vloupání. S tím Hernandez nechtěl nic mít. Všem dal rychle a jasně na srozuměnou, že v takových případech na staré sousedské vztahy kašle, že je jednou policajt a stojí bezvýhradně na straně zákona.

Pro většinu lidí ale byl Frankie Hernandez neobyčejně vážený muž. Vyšel z ulic velkoměsta, v němž byly čtvrti s hrůzným procentem kriminality, od mládí mu seděl na krku krvežíznivý upír „konfliktu mezi dvojí kulturní úrovní“, musel překonat „jazykovou bariéru“ (když byl malý, mluvilo se u nich doma jenom španělsky), povznést se z bídy brlohů velkoměstské chudiny k tomu, aby se stal za druhé světové války u námořnictva hrdinou, a později pochůzkářem, kterému s jistou dávkou ironie přidělili službu v ulicích, v nichž se narodil. Teď už to dotáhl na detektiva 3.třídy. Byl to dlouhý a tvrdý pochoďák, a ta bitva pořád ještě nebyla vyhraná – pro Frankieho Hernandeze ne. Frankie Hernandez totiž, aby bylo jasno, bojoval za Věc s velkým V. Frankie Hernandez se pokoušel dokázat celému světu a přifařenému vesmíru, že portorikánský kluk taky může být prima kluk.

„Tak teda si s ním pohovoříš, Frankie?“ zeptal se Frick ještě jednou.

„Jistě, to já zařídím. Hned dneska, během odpoledne. Stačí to?“

Frick roztáhl pusu od ucha k uchu ve vděčném úsměvu. „Díky, Frankie,“ řekl, poplácal ho po rameně a odspěchal po chodbě do své kanceláře v přízemí. Hernandez otevřel dveře kanceláře pro zaměstnance a řekl: „Miscolo, na záchodě už není žádnej hajzlpapír.“

„Jo, já ňákej seženu,“ řekl Miscolo a nezvedl oči od psaní na stroji. Potom jako když ho to napadlo dodatečně, odstrčil vozík se strojem od sebe a zeptal se: „Poslyš, Frankie, zmínil se ti už Steve o May Reardonové?“

„Jo, mluvil jsem s ním o tom.“

„Dáš něco?“

„Že se ptáš.“

„No prima. Ten hajzlpapír tam dám za moment. Celou roli.“

Hernandez zašel do služebny. Zrovna si chtěl sednout k psacímu stolu, když zazvonil telefon. Povzdechl a zvedl to.

Za zavřenými dveřmi s tabulkou POR. PETER BYRNES hleděl Steve Carella upřeně na svého nadřízeného a přál si, aby Byrnesovi nebylo tak zjevně a krajně nepříjemné to, co jemu, Carellovi, právě sděloval. Poručík jasně neměl žaludek na to, co momentálně dělal či říkal, a nechuť, s níž ten na první pohled mrzutý úkol plnil, se mu zračila ve tváři, v držení celého těla a také v tom, jak zatínal ruce v pěst a zas je rozvíral.

„Hele,“ říkal Byrnes, „myslíš, že já toho parchanta nemám plný zuby zrovna tak jako ty?“

„Já vím, Pete,“ řekl Carella. „Udělám cokoli, co bude –“

„Myslíš, že jsem z toho měl radost, když mi včera odpoledne zatelefonoval poručík Abernathy? Zadrnčel zrovna ten telefon, co máš po levý ruce, Steve, ozval se nějakej pochůzkář z policejní kanceláře pro styk s veřejností v High Street, a řek mi, abych počkal u aparátu, že se mnou bude mluvit poručík Abernathy. No a pak se v telefonu ozval Abernathy a chtěl vědět, jestli tu mám na oddělení detektiva, kterej se jmenuje Steve Carella, a jestli vím o tom, že tenhle detektiv rozeslal fotografie do všech novin, ale jedny noviny přitom vynechal, a že jestli policejní oddělení stojí o to, aby s ním tisk v budoucnu spolupracoval, mělo by se na oplátku chovat stejně slušně ke všem novinám, který ve městě vycházejí. A pak mě požádal, abych si toho Carellu zavolal na kobereček a zařídil, aby ta fotografie byla okamžitě poslaná novinám, ve kterých pracuje Cliff Savage, zároveň s dopisem, v kterém se ten Carella omluví za své
opominutí a vyjádří politování nad tím, že jim ji neposlal už dřív. Abernathy chce kopii toho omluvného dopisu vidět, Steve.“

„No jo, tak jo,“ řekl Carella.

„Víš dobře, že mám toho parchanta Savage plný zuby.“

„Jo, to vím,“ řekl Carella. „Měl jsem mu tu fotografii poslat. Dělat klukoviny se nevyplácí nikdy a v ničem.“

„Zlobíš se na mě?“

„Proč hrome? Dostals přece rozkaz seshora, ne?“

„Je to tak.“ Byrnes potřásl hlavou připomínající dělovou kouli a zatvářil se kysele. „Stačí jenom pár řádek, Steve. Je mi líto, že jsem nedopatřením opomněl zaslat vašemu ctěnému listu – tak nějak to napiš. Den, kdy jsme panu Savageovi nuceni políbit prdel, bude v mém diáři navždy zatržen červenou tužkou.“

„V pořádku,“ řekl Carella. „Tak já to jdu rovnou napsat.“

„Jo, a poslyš,“ řekl Byrnes. „Už se ti někdo na základě tý fotografie přihlásil?“

„Ještě ne,“ řekl Carella a otevřel dveře. „Chtěls ještě něco, Pete?“

„Ne, už nic, jdi na to. Pust se znova do práce. Můžeš vypadnout.“

Carella vyšel z kanceláře do služebny. Přistoupil k němu Hernandez a řekl: „Když jsi byl u poručíka, tak jsi tu měl telefon, Steve.“

„Jo?“ řekl Carella.

„No. Nějakej chlápek viděl v novinách fotku toho umrláka. Tvrdil, že prej ho zná.“

6

Muž, který zatelefonoval na 87. pátrací oddělení a ohlásil, že mrtvého z fotografie zná, se jmenoval Christopher Random. Bylo mu něco málo přes šedesát a v puse měl jen čtyři zuby. Dva přední horní a dva přední dolní. Detektivu Hernandezovi řekl, že je k zastižení v baru Poslední štace, a tam ho také Carella a Hernandez to dopoledne v půl dvanácté skutečně našli.

Spousta hostů v baru vypadala na to, že je jim jméno podniku – Poslední štace – šité na tělo. Všichni měli na sobě pokrčené, špinavé šedé šaty. Všichni měli na hlavách čepice. Všem bylo jistě přes padesát, všichni měli nosy prokvetlé červenými žilkami a zamžené oči notorických pijáků.

Christopher Random měl taky takový nos a takové oči, ale k tomu všemu měl navíc jen ty čtyři zuby, takže vypadal jako nějaké vzácné zvíře naložené do lihu. Carella se zeptal číšníka, který z pánů v pokrčených šedých šatech je Random, a číšník na jednoho ukázal rukou. Carella s Hernandezem šli na druhý konec místnosti a tam Carella zablýskal na Randoma plackou. Ten zamrkal, přikývl a nedbale do sebe kopnul štamprli whisky, která stála na baru před ním.

Odříhl si a alkoholové výpary Carellu a Hernandeze div nezabily.

„Pan Random?“ zeptal se Carella.

„To jsem já,“ řekl Random. „Christopher Random – metla Orientu.“

„Co to má znamenat? Proč to říkáte?“ zeptal se Carella.

„Jak prosím? Co proč říkám?“

„Metla Orientu.“

„Jo to.“ Random se na chvilku zamyslel. „To neznamená nic,“ řekl a pokrčil rameny. „To je jen takovej kec.“

„Vy jste volal na revír, pane Random, a říkal jste, že víte, co je ten mrtvý zač?“

„Jo, to jsem byl já,“ řekl Random. „Jak je prosím vaše ctěný jméno?“

„Carella. A tady můj kolega je detektiv Hernandez.“

„Těší mě, že vás poznávám, pánové,“ řekl Random. „Co byste tomu říkali – dát si něco na posilněnou? Nebo vy máte zakázáno pít, když jste ve službě?“ Na moment se odmlčel. „To je jen takovej kec,“ řekl.

„Uhod jste, ve službě pít nesmíme,“ řekl Carella.

„To je otrava,“ řekl Random. „Děsná. To volá do nebe,“ řekl Random. „Hej, šéfe, dal bych si ještě jednu whisky. Buďte tak hodnej. A teď teda k tý fotografii, jo?“

„Jistě. Co o ní víte?“ zeptal se Carella. „Kdo to je?“

„To nevím.“

„Ale já myslel –“

„Moment, moment – nevím, jak se ten dotyčnej jmenuje. Nebo vlastně, abych to upřesnil – nevím, jak se jmenuje celým jménem. Znám ho jen křestním jménem.“

„A to zní jak?“

„Johnny.“

„Ale kterej Johnny – jakej Johnny – to nevíte, co?“

„Přesně tak. Kterej Johnny, jakej Johnny – to nevím. Dokonce ani Co Johnny.“ Random se ušklíbl. „To je jen takovej kec,“ řekl. „Haách, už tady mám tu whisky. Pijte, švarný mládenci, smutek zahání, po tý rostou chlupy na dlani, brrrrr!“ Olízl si rty, postavil štamprli na bar a zeptal se: „Kde jsme to přestali?“

„U Johnnyho.“

„Tak – správně. U Johnnyho.“

„Co nám o něm povíte? Odkud ho vůbec znáte?“

„Seznámil jsem se s ním v jednom baru.“

„V kterém baru?“

„Na The Stem, aspoň myslím.“

„Kde na The Stem?“

„Na Osmnáctý severní?“

„To se nás ptáte, nebo nám odpovídáte?“ zeptal se Carella.

„Nevím přesně tu ulici,“ řekl Random, „ale vím, jak se jmenuje ten bar. Ten se jmenuje U dvou kruhů, pomůže vám to nějak?“

„Možná že jo,“ řekl Carella. „A kdy to bylo? Kdy jste se s ním seznámil?“

„To musím zapřemejšlet,“ řekl Random a svraštil obočí. Vcucnul slinu kolem těch čtyř zbývajících zubů a z úst mu přitom vyšlo úděsné mlasknutí. „Líp se mi přemejšlí, když mám před sebou něco na posilněnou,“ řekl delikátně.

„Hej, dejte nám sem ještě jednu whisky,“ zavolal Carella na číšníka.

„To nemuselo bejt, šéfe, to je od vás moc milý, díky,“ řekl Random. „No, myslím, že jsem se s ním seznámil takhle některej večír koncem minulýho měsíce. Devětadvacátýho nebo třicátýho března, tak nějak. Vzpomínám si, že to bylo v sobotu večír.“

Carella s plesknutím otevřel náprsní tašku a z jedné přihrádky vylovil malý celuloidový kalendářík. „V sobotu bylo osmadvacátýho,“ řekl. „Bylo to ten den?“

„Bylo to tu poslední sobotu v březnu, to vím určitě.“

„V březnu už pak žádná další sobota nebyla,“ řekl Carella a zazubil se.

„Tak to bylo ten den. Toho osmadvacátýho. Haách, už tady mám tu whisky. Pijte, švarný mládenci, smutek zahání, po tý rostou chlupy na dlani, brrrrr!“ Olízl si rty, postavil štamprli na bar a zeptal se: „Kde jsme to přestali?“

„U Johnnyho,“ řekl Hernandez. „Seznámil jste se s ním v baru U dvou kruhů na The Stem v sobotu večer osmadvacátýho března. Můžete pokračovat.“

„Vy jste si to všechno zapsal, šéfe?“ zeptal se Random. „Jo, zapsal.“

„To je od vás výkon.“

„Jak odhadujete, že asi byl ten člověk starej?“ zeptal se Carella. „No – ten maník, ten Johnny.“

„No odhadem – přes šedesát mu bylo jistě.“

„Měl jste z něho dojem, že je zdravej?“

Random pokrčil rameny. „Jo, to já nevím. „Nejsem žádnej doktor, to by vám mohlo bejt jasný.“

„Jistě. Myslel jsem to tak, jestli třeba nekašlal nebo podobně? Nepřipadal vám nějakej bledej nebo třeba uštvanej? Neměl nějakej tik nebo třeba nějaký nápadný nervózní gesto? Neměl –“

„Vypadal na to, že je úplně zdravej,“ řekl Random, „aspoň pokud já něco takovýho můžu říct. To se ví, neříkal jsem mu, aby se vysvlík, abych ho moh podrobit lékařský prohlídce, to by vám snad mohlo bejt jasný, šéfe. Říkám jen to, co se mu dalo vyčíst z ksichtu, pouhým okem, jasný? Já teda žádný medicinský znalosti nemám, ale řek bych, že ten chlápek, ten Johnny, byl zdravej jak řípa.“ Random se na moment odmlčel. „To se jen tak říká. To je jen takovej kec,“ dodal.

„Jo, já vím,“ řekl Carella. „Tak on vám pověděl svý křestní jméno, že se jmenuje Johnny. Ale příjmení vám už nepověděl, co?“

„Ne, to už mi neřek, šéfe. Musím vám říct, šéfe, že při vší úctě, kterou chovám k policii, dostanu při takovýmhle dlouhým povídání vždycky strašnou žízeň. Opravdu bych si moc rád…“

„Hej, dejte nám sem ještě jednu whisky,“ zavolal Hernandez na číšníka. „Takže příjmení vám nepověděl, říkám to správně?“

„Tak – správně.“

„A co vám teda říkal?“

„No, on říkal, že jde do práce.“

„Do práce? Do jaký práce?“

„To mi neřek.“

„Ale to už přece byl večer, když jste se seznámili, ne?“

„Tak – správně. Bylo to v sobotu večír.“

„A on vám řek, že jde do práce?“

„Jo, šéfe, přesně to mi řek.“

„Ale kam nebo do jaký práce – to už vám nepověděl?“

„Ne, to ne,“ řekl Random. „Ale měl teda na sobě uniformu.“

„Uniformu?“ zeptal se Carella.

„Uniformu?“ zeptal se Hernandez jako ozvěna.

„To byla námořnická uniforma?“ zeptal se Carella. „On to byl námořník, pane Randome?“

„Haách,“ řekl Random, „už tady mám tu whisky. Pijte, švarný mládenci, smutek zahání, po tý rostou chlupy na dlani, brrrrh!“ Olízl si rty, postavil štamprli na bar a zeptal se: „Kde jsme to přestali?“

„U tý uniformy. To byla námořnická uniforma?“

„Námořnická uniforma? Když jsem vám zrovna teď řek, že mu bylo určitě přes šedesát? Neráčejte se urážet, ale to je fakt hloupá otázka.“

„Tak jaká uniforma to teda byla?“

„Šedá,“ řekl Random.

„Pokračujte.“

„Mohla to bejt pošťácká uniforma,“ řekl Random.

„A byla?“

„Jo, to nevím. Taky to mohla bejt uniforma, jaký nosej řidiči autobusů.“

„Tak jaká to byla? Pošťácká nebo autobusácká?“

„Jo, to nevím. Abych vám pravdu řek, nebyl jsem zrovna ten večír nějak ve svý kůži, rozumíte? Měl jsem zrovna něco s očima, rozumíte? Viděl jsem všecko tak jako zamženě, rozumíte? Takže si nevzpomínám na nic jinýho, než že ta uniforma byla šedá, že k ní měl i stejnou čepici, prostě komplet.“

„Ale šoférská uniforma to nebyla, to ne, že?“

„Ne, tahle byla šedá. Šedá, víte? Ne černá. Ne, šoférská uniforma to nebyla.“ Random se na moment odmlčel. „Ale u někoho zaměstnanej bejt musel. Na to si vzpomínám. Z toho usuzuju, že na poště asi přece jen nedělal. Ledaže by byl mluvil o svým nadřízeným, to by snad možný bylo, ne?“

„A nezmínil se, jak se ten jeho zaměstnavatel jmenuje?“ zeptal se Carella.

„To ne, jako konkrétně – to ne,“ řekl Random. „Jedině nepřímo.“

„Co řek?“

„Řek, že musí přijít včas do práce, jinak že se hluchej namíchne. Tohle mi řek.“

„Kdo-ó?“ zeptal se Carella. „Jakej Juchej?“

„Ale ne – hluchej. No hluchej přece. Ten, kdo neslyší. Hluchej. To se ví, taky to moh bejt jen takovej kec.“

„Víte to jistě, že řek opravdu tohle?“ zeptal se Carella.

„Jo, to vím jistě.“

„Řek o tom hluchým ještě něco jinýho?“

„Ne, nic víc.“

„Ani o tom, kam do tý práce jde?“

„Ne. Ani slovo.“

„Víte jistě, že si to pamatujete správně, pane Randome?“ zeptal se Hernandez.

„Jasně, že si to pamatuju,“ řekl Random. „Proč bych si to neměl pamatovat?“

„No říkal jste přece, že jste měl všecko tak trochu zamžený.“

„To jsem měl, jenže –“

„Chtěl jste vlastně spíš říct, že jste měl trochu moc vypito, ne?“ zeptal se Hernandez.

„To jo, to jsem měl, jenže –“

„Chtěl jste vlastně spíš říct, že jste měl do sebe zazděnejch pěknejch pár tajtrlíků, ne?“ zeptal se Hernandez.

„To je jen takovej kec,“ řekl Carella rychle. „Byl jste kapánek napařenej, co, pane Randome?“

„Asi to tak bude,“ řekl Random jako filozof. „Ale přesto si pamatujete všecko, co se dělo?“

„To jo, šéfe. To jo,“ řekl Random.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hernandez Carelly, když vyšli z baru.

Carella přikývl. „Já mu věřím.“

Muž měl na sobě šoférskou uniformu. Stál ve dveřích pánské galantérie a prohlížel si plstěné klobouky, tvrďáky, čepice a buřinky. Vlastní pokrývku hlavy držel v ruce, zíral do obchodu a. čekal. Jeden z prodavačů ho zpozoroval a zamířil k němu.

„Buďte zdráv, pane,“ řekl. „Co byste si přál?„

„Vy jste prosím pan Lombardo?“ zeptal se šofér.

„Malý moment. Ten je vzadu. Hned vám ho zavolám.“

Prodavač zmizel v místnosti za krámem a za okamžik se vrátil v doprovodu pana Lombarda, majitele. Lombardo měl na sobě tmavošedý oblek a nádhernou bílou košili s vázankou ze šedého saténu. Na malíčku se mu třpytil prsten s polodrahokamem.

„Vítám vás,“ řekl šoférovi. „Co si račte přát?“

„Vy jste pan Lombardo?“ zeptal se šofér.

„Prosím.“ Pan Lombardo se zachmuřil. Možná že už věděl, co bude následovat.

„Vůz čeká, pane,“ řekl šofér.

„Nezmýlil jste se náhodou?“

„Ne, pane.“

„A jaký vůz, smím se zeptat?“

„Ten, co jste si objednal, pane.“ Šofér vypadal poněkud rozpačitě. „Já jsem od firmy Carey Cadillaky.“ Kývl hlavou, jako kdyby toto prosté prohlášení vysvětlovalo všechno.

„Carey Cadillaky?“ Šofér přikyvoval dál. „Vůz? Tady? Čeká?“

Šofér znova přikývl, pátravě se podíval na Lombardovu zamračenou tvář a bezradně udělal krok vpřed. „Objednal jste si ho na dvanáctou hodinu, pane, a teď je přesně dvanáct. Jsem k vašim službám a čekám.“ Skoro už se maličko ušklíbl, ale vzápětí se mu úšklebek z tváře vypařil, neboť si všiml, že se Lombardo mračí čím dál víc. Nakonec, už úplně zmatený, se vrátil k svému původnímu konstatování, které teď zopakoval s noblesní odměřeností: „Vůz čeká, pane.“

„Žádný vůz jsem si neobjednal,“ řekl Lombardo ledově.

„Ale ano, objednal. James Lombardo, Lombardova Galantérie, číslo osm set třicet sedm –“

„Žádný automobil jsem si neobjednal!“ řekl Lombardo už zvýšeným hlasem.

„To je určitě zas ten šílenec, pane Lombardo,“ řekl prodavač.

„To vím taky!“

„Zavolejte na policii, pane Lombardo,“ radil prodavač. „Tohle už zašlo trochu moc daleko. To věčný vyhrožování telefonem a všechny ty –“

„Máte pravdu,“ řekl Lombardo. „Tohle už překračuje všechny meze.“ A zamířil k telefonu.

„Moment – co bude s tím vozem?“ zajímal se šofér.

„Já si ho neobjednal,“ řekl Lombardo a začal vytáčet číslo. „Nějaký pomatený chlap se mě pokouší přimět, abych se z krámu vystěhoval. Tohle je od něho jen další zlomyslnost.“

„No dobře, ale podívejte –“

„Já si žádný vůz neobjednal!“ zařval Lombardo. Do telefonu řekl: „To je centrála? Dejte mi policii.“

Šofér pokrčil rameny, chvilku na Lombarda civěl, pak si nasadil čepici a vyšel z galantérie. Černý cadillac stál zaparkovaný u chodníku, ale šofér nešel přímo k němu. Místo toho přistoupil k velké výkladní skříni obchodu, který byl hned vedle galantérie. Dychtivě a důkladně si chvíli prohlížel safíry, rubíny, smaragdy a diamanty, vystavené na černém sametu ve výloze.

Povzdechl si, vrátil se do vozu a odjel.

7

Hluchý a Rafe seděli v čekárně budovy u přívozu skoro půl hodiny, pozorovali lidi, kteří přicházeli a odcházeli, zvláštní pozor si dávali na počet policistů, kteří hlídkovali u přístaviště lodí, ochomýtali se v čekárně nebo přímo nastupovali na přívozní loď, případně z ní vystupovali. Na jednom konci čekárny vymalované bledě zelenou barvou visely obrovské hodiny a hluchý po hodinách co chvíli pokukoval. Pokaždé se pak zahloubal do studia jízdního řádu přívozních lodí, který držel v ruce. Jízdní řád byl v rámečku a vypadal takhle:

Hluchý si důkladně prostudoval příjezdy a odjezdy, vryl si do paměti, co potřeboval, a pak přistoupil k nejbližšímu okénku, u něhož se prodávaly jízdenky:

„Dobrý den,“ řekl prodavači jízdenek svým příjemným hlasem a usmál se.

„Dobrý,“ řekl prodavač a nezvedl ani oči. Zdálo se, že něco počítá. Jak to vypadá, všichni prodavači lístků vždycky něco počítají, ať člověk přistoupí k tomu jejich okénku kdykoli. Buď počítají peníze, nebo nové jízdenky, nebo procviknuté jízdenky, nebo razítka, nebo jízdní řády, nebo někdy taky palce na nohou, ale něco počítají vždycky, a vždycky jsou tím počítáním příliš zaměstnáni, než aby na člověka zvedli oči. A tenhle nebyl žádná výjimka. Hluchý se usmíval jak nejoslnivěji uměl a hovořil tím nejvemlouvavějším a nejpříjemnějším hlasem, jakého byl schopen, ale prodavač jízdenek nerušeně pokračoval v počítání, ať už to počítal co chtěl, a během celé rozmluvy nezvedl oči ani jednou.

„Převážíte taky náklaďáky?“ zeptal se hluchý.

„Záleží na tom, jak velké.“

„No, tahač s přívěsem jsem zrovna na mysli neměl,“ řekl hluchý se smyslem pro humor a v modrých očích mu zajiskřilo.

„Tak o jaký náklaďák vám teda jde?“

„O takovej ten, co se v něm rozváží zmrzlina.“

„Na rozvážku zmrzliny? Jako je třeba Svěženka? Takovej?“

„No ano. O Svěženku konkrétně zrovna nejde, ale o stejně veliký vůz. Přesně takovej.“

„Jo, ty vozíme.“

„Cože? Jak prosím? Promiňte, já jsem trochu nahluchlej.“

„Říkal jsem, že ty převážíme. Takové ty, co se v nich vozí zmrzlina.“

„A lístek musím mít předem, nebo si ho můžu koupit až na lodi?“

„Stačí si ho koupit až na lodi.“

„Podíval byste se laskavě na tenhle jízdní řád?“ řekl hluchý a strčil jízdní řád pod zamřížované okénko. Prodavač jízdenek nezvedl oči. Po jízdním řádu sice mrkl, ale počítal dál a na hluchého se nepodíval.

„A co s ním má bejt?“

„Stojí tam, že je v platnosti do 13. dubna. To je příští pondělí.“

„To souhlasí. A oč vám jde? Tamhle ještě máme nějaký starý jízdní řády, jestli je chcete.“

„Ne, děkuju, já chci právě tenhle. Budou ale tyhle příjezdy a odjezdy ještě nějaký čas platit?“

„Samozřejmě. Novej jízdní řád vydají až někdy v červnu. A i ten bude úplně stejnej. Vydává se jen proto, že to lidi mají rádi, když vidí na jízdním řádu čerstvý datum.“

„Takže ty příjezdy a odjezdy budou platit celý duben a celý květen, je to tak?“

„A taky celej červen,“ řekl prodavač. „A celej červenec taky, jestli vám o to jde. A taky celej srpen. Jízdní řád se změní teprve tehdy, až skončí letní čas a pošoupnem si zas hodinky o hodinu zpátky. A to je někdy v září.“

„Rozumím, děkuju vám. A stačí koupit si lístek pro přepravu náklaďáku teprve tehdy, až s ním budu na lodi – ano?“

„Jo, to stačí.“

„A mám přijet radši dřív, abych měl časovou rezervu? Nebo většinou stačíte naložit a průběžně odbavovat všechny vozy, jak přijíždějí?“

„Máme místo pro pětadvacet vozů. A málokdy jich vezeme najednou víc jak tucet. Na tý starý kocábě je místa habaděj. A do Majesty se lidi zrovna moc nehrnou. To se ví, je tam docela pěkně a klid, jenomže to není přesně to, jak si lidi představujou život ve velkoměstě, jestli mi rozumíte, jak to myslím.“

„Já vím. Moc vám děkuju,“ řekl hluchý. „A v kolik teď odjíždí příští loď?“

Prodavač jízdenek nepřestal počítat, ani nezvedl oči k nástěnným hodinám, ani je nesklopil k náramkovým hodinkám na zápěstí. Řekl jenom: „V jedenáct.“

„Děkuju,“ řekl hluchý. Při odchodu od okénka rozverně kývl na uniformovaného strážníka stojícího u stánku s novinami a rychlými kroky se vrátil k lavičce, kde seděl Rafe. Nenápadně se vedle něho posadil.

„Zajedu na druhou stranu do Majesty,“ řekl. „Ty si máš ještě odbejt těch pár telefonů, že jo?“

„Jo, to vyřídím,“ řekl Rafe a přikývl. Pohled na uniformovaného strážníka v něm vyvolával pocit úzkosti. Neměl policajty rád. Kvůli policajtům si odseděl pět let v kriminále.

„Tak jízdní řád už jsem si ověřil,“ řekl mu hluchý. „Naplánujem to tak, abysme stihli loď v 17.45 – ten večer, co to rozfofrujem. Další pak jede v 18.05. To znamená, že budem mít dvacet minut časový rezervy, kdyby snad něco neklaplo.“

„Myslíš, že by něco nemuselo klapnout?“ zeptal se Rafe. Byl vysoký a štíhlý, s uhlazeným chováním, které brýle se zlatými obroučkami jen ještě zdůrazňovaly, a vlasy měl nahnědlé jak písek.

„Neboj se,“ řekl hluchý důvěrně. „Všechno klapne.“

„Jak to můžeš tak jistě vědět?“

„Můžu, poněvadž jsem si prostudoval všechny pravděpodobnosti. A jistě to vím taky proto, poněvadž vím přesně, s kým máme tu čest.“

„A s kým jako?“

„S policií, která už dávno patří do starého železa,“ řekl hluchý.

„Když mě poslali do basy, tak to ještě do starýho železa zrovna moc nepatřili,“ řekl Rafe klidně a zamračil se.

„Vem si jen, když chceš, jak celá ta slavná policie vypadá,“ řekl hluchý. „Tahle metropol se pořád rozrůstá a přitom je v ní přibližně třicet tisíc policajtů. Ale v tomhle čísle jsou všichni dohromady: inspektoři, jejich zástupci, detektivové, pochůzkáři, lidi od veterinární služby, ženské, které u policie slouží – prostě všichni. Celkový počet policajtů je tu třicet tisíc. Tak je to.“

„No a?“

„No a v tomhle velkoměstě žije přibližně deset miliónů lidí. A úkolem těch třiceti tisíc policajtů je dohlížet na těch deset miliónů lidí, aby se nedopouštěli různých kriminálních činů proti sobě navzájem. Když vydělíme počet potenciálních přestupníků zákona počtem policajtů, dá se říct – zhruba – že každý policajt je odpovědný za chování asi tří set třiatřiceti lidí, je to tak?“

Rafovi dlouho trvalo, než si to – s námahou – v duchu vydělil. „Jo, to tak nějak je.“

„A teď: jeden policajt – i za předpokladu, že je vyzbrojen těma nejmodernějšíma zbraněma – nemůže samozřejmě mít pod kontrolou tři sta třiatřicet lidí, kdyby se, dejme tomu, rozhodli spáchat tři sta třiatřicet zločinů na třech stech třiatřiceti různých místech zároveň. Pro jednoho policajta je fyzicky nemožný, aby spáchání všech těch zločinů zabránil, poněvadž prostě nemůže bejt na dvou místech najednou, to odporuje základním fyzikálním zákonům, s tím se nedá hnout. Samozřejmě, vždycky je po ruce obrovská spousta policajtů, který můžou ve skupinách kdykoli nasadit do akce proti simultánním výbuchům kriminality, ať je jich sebevíc. Ale ani tihle chlapi, nasazení ve skupinách, si nedokážou poradit s těma – dejme tomu – miliónama lidí, co se rozhodnou současně spáchat deset miliónů zločinů. Navzdory všem permutacím.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Rafe.

„Permutace,“ řekl hluchý, „to je počet existujících možností – no podívej, vem si třeba balíček karet. S kartama ti to nebude dělat takový potíže jako s policajtama. V jednom balíčku je dvaapadesát karet. Když chcem vědět, kolika různejma způsobama se dá těch dvaapadesát karet uspořádat, začnem jednoduchou permutací – napíšem si to takhle.“ Vytáhl z kapsy kousek papíru a rychle na něj napsal:

52 p 52

„Já tomu pořád nerozumím,“ řekl Rafe.

„To je prostě jen způsob, jak se to v matematice píše, když chceš vyjádřit permutace čísla 52. Všem uspořádáním, kterých se dá dosáhnout přeskupováním všech čísel dané skupiny, říkáme ,prosté permutace‘. Rovnice pak vypadá takhle…“ A napsal:

52 p 52 = 52!

„Což nám vyjadřuje, kolika možnými způsoby se dá dvaapadesát karet v balíčku uspořádat.“

„Proč je tam za tím ten vykřičník?“ zeptal se Rafe.

„To není vykřičník. V matematice žádný zvolání a zdůraznění neexistujou. To prostě označuje, že se dané číslo musí násobit všemi celými čísly nižšími než je samo, dokud nedojdeme k číslu 1. Když je například tenhle znak za číslem čtyři, znamená to prostě 4 krát, 3 krát, 2 krát – 1.“

„Takže kolika způsoby můžeš karty v balíčku uspořádat?“

„52! – neboli krát 52, krát 51, krát 50, krát 49 – no prostě krát všechna nižší celá čísla, dokud nedospěješ k číslu 1. Trvalo by to celej den, než bys to vynásobil. Ale vraťme se – i s tím rizikem, že začneš bejt znova nervózní – k tomu, co nás zajímá víc, vraťme se k policajtům. A speciálně k detektivům z osmdesátýho sedmýho pátracího oddělení. Na strážnici má normálně službu šestnáct lidí. Až tu naši akci ale rozjedem, dva budou na dovolený a dva ve Washingtonu na tom kurzu, co pro ně pořádá FBI.“

„Takže zbejvá dvanáct,“ řekl Rafe.

„Správně. A teď zkusíme vyčíslit, kolik různejch kombinací může těch dvanáct chlapů vytvořit, jo? Rovnice bude vypadat takhle.“ Napsal:

12 p 12 = 12!

„Což znamená,“ pokračoval, „krát 12, krát 11, krát 10 atakdále. Mrknem se, kolik to bude dělat.“ Rychle začal násobit číslice, které měl napsané na papíře. „Tak, tady bysme to měli,“ řekl. „Všechny existující kombinace těch dvanácti chlapů: krát 12, krát 11, krát 10 – atakdál až k číslu 1, dělají 479 001 600. To zní dost divoce, co?“

„To jo. Pro mne zní dost divoce i jeden jedinej polda,“ řekl Rafe.

„To se ví, detektivové normálně pracujou ve dvojicích, a ne v partách po dvanácti nebo po osmi nebo po šesti nebo čertví po kolika. A to počet existujících kombinací automaticky omezuje. Kromě toho – permutace těch dvanácti chlapů nás osobně nemusejí zajímat. My si z toho jen musíme odvodit teorii o tom, jakou sílu má zákon k dispozici a k prevenci zločinnosti. Na mě to dělá dojem, Rafe, že policie operuje podle svý vlastní, omezený teorie pravděpodobnosti. Je jasný, že když mají k dispozici naprosto nepostačujících třicet tisíc lidí, nemůžou doufat, že s nima budou na všech místech najednou. Tohle je zatraceně veliký velkoměsto a hrozně moc lidí si v něm libuje ve zločinnosti. Takže policie zasahuje jen proti určitýmu procentu. Plus minus uvažujou asi takhle: jistej počet zločinců nutně zůstane momentálně nevypátranej, poněvadž v žádným případě nemůžem doufat, že bysme mohli bejt tam, kde jsou oni, z
rovna ve chvíli, když je tam páchanej zločin, a poněvadž nemůžem úspěšně vypátrat každej zločin ani potom, co už k němu došlo, ale i tak – konec konců – jednoho dne předtím nevypátranýho zločince dopadnem, poněvadž budem na pravým místě v pravou chvíli, nebo proto, poněvadž situace vhodná k úspěšnýmu vypátrání se nám naskytne sama. ,Konec konců‘ – to jsou klíčový slova v tý jejich teorii pravděpodobnosti.“

„Já si asi radši půjdu vyřídit ty telefony,“ řekl Rafe. „Kromě toho ti už přijíždí ta tvá přívozní loď.“

„Jen ještě moment, Rafe. ,Konec konců.‘ Tyhle slova si pamatuj. Když vyhodíš pětkrát za sebou do vzduchu penci, může ti napoprvé pětkrát za sebou padnout panna. Když v tý chvíli minci vyhazovat přestaneš, můžeš si z toho udělat závěr, že kdybys tu penci vyhodil stokrát, padla by ti panna taky stokrát. Jenomže to je chybnej soud, vzpomínáš si na to ze školy? Mezi pozorováním a skutečností je rozdíl. De facto čím dýl budeš tu penci vyhazovat, tím víc se budeš přibližovat k pravdě. A ta samozřejmě zní, že v padesáti procentech případů padne orel, kdežto ve zbejvajících padesáti procentech případů padne panna. Takže policajti to hrajou na dlouhý lokty. Mají k dispozici tu dost mazanou, kuriózní, zastaralou, docela milou, rozvrzanou mašinérii, který se říká policejní síly, a konec konců se jim jednou, kombinací vylučování a náhody, podaří pozatýkat ty, který pozatýkat potřebujou, a udržet pořádek
– v první řadě proto, že procenta jim jdou na ruku. Většina občanů totiž dodržuje zákony. Něco mi ale pověz, Rafe.“

„Co?“ zeptal se Rafe.

„Co se stane, když se někdo přičiní a obrátí jim ty procenta vzhůru nohama? Co se stane, když si policie bude muset najednou poradit s úkolem, s jakým se dřív nesetkala nikdy ani ve snu? Co se stane, když je někdo přinutí zafungovat na krátký lokte?“

„To nevím,“ řekl Rafe. „Co se stane?“

„To, že odkráčíme s dvěma a půl milióny dolarů,“ řekl hluchý. „To se vtane.“

Na majitele realitní kanceláře v Majestě udělal návštěvník ten nejlepší dojem. Byl to vysoký fešák, měl dobromyslné modré oči a choval se tak vybraně, že až trochu připomínal džentlmeny ze staré jižanské školy. A zároveň ten člověk věděl, co chce, a nemařil čas širokými a dlouhými výklady, co a jak by potřeboval.

„Nějaký malý dům s garáží,“ řekl hluchý. „Nemusí to být přímo u přívozu a budu ho potřebovat jen na pár neděl. Garáž ale musí být dost velká, aby se do ní vešla dvě auta: osobní vůz a malý náklaďák.“

„Rozumím,“ řekl majitel realitní kanceláře. „A co dům? Jak velký by měl být ten dům?“

„Aby v něm mohly pohodlně bydlet čtyři dospělé osoby,“ řekl hluchý. Příjemně se zazubil. „Pracuji se svými kolegy na scénáři, který se bude letos v létě natáčet tady ve městě, přímo v ulicích. Potřebujeme čtrnáct dní nerušené práce – žádné telefony, žádné návštěvy, nic takového. Proto jsme se rozhodli pro Majestu.“

„To chápu,“ řekl majitel realitní kanceláře. „Takže vy račte být scénárista, že ano?“

„Uhodl jste.“

„Věděl jsem od prvního pohledu, že jste nejspíš od kumštu. To já poznám.“

„Díky za kompliment,“ řekl hluchý.

„Věděl jsem to hned. A myslím, že přesně, takový dům pro vás budu mít.“ Odmlčel se. „Pro kterou filmovou společnost račte pracovat?“

„Pro jedno nezávislé studio,“ řekl hluchý rychle. „Píšete ještě něco kromě scénářů?“

„Jistě. Napsal jsem spoustu nejrůznějších věcí.“

„Možná že vás znám i podle jména,“ řekl majitel realitní kanceláře.

„Možná.“

„Jak se prosím račte jmenovat? Stejně budu jméno potřebovat pro sepsání nájemní smlouvy.“

„Thomas Wolfe,“ řekl hluchý.

„No ovšem,“ řekl majitel realitní kanceláře s úsměvem. „Ovšem. Mám dokonce dojem, že jsem od vás i pár knížek četl. No ovšem.“

Rafe seděl v telefonní budce a právě si ve svém seznamu odfajfkoval desáté telefonní číslo. Za ním měl napsaných ještě patnáct dalších čísel a všichni volaní účastníci byli napojeni na telefonní centrály v jižních čtvrtích velkoměsta nebo – přesněji řečeno – byli na jižním okraji té části města, která spadala pod pravomoc osmdesátého sedmého revíru. Telefonní číslo Davida Raskina bylo na seznamu také. A právě tak telefon Jamese Lombarda. Dave Raskin prodával dámskou konfekci. Jim Lombardo byl majitelem galantérie. Oba muži spolu neměli vůbec nic společného. Pokud ovšem člověk přešel bez komentáře skutečnost, že Davův krám byl nad bankou a Jimova galantérie byla hned vedle klenotnictví. Žádná jiná podobnost mezi nimi neexistovala.

Z pětadvaceti telefonních čísel na seznamu jich šest patřilo oděvním obchodům, osm restauracím, jedno Raskinovi, další Lombardovi, tři cukrárnám, dvě obchodům s koženým zbožím, jedno cestovní kanceláři, dvě obchodům s obuví a poslední patřilo speciální prodejně kravat.

Samé obchody a podniky, které vypadaly naprosto nevinně.

Ale krám Dave Raskina byl nad bankou. A čepičárna Jima Lombarda byla hned vedle klenotnictví. Třináct dalších obchodů na Rafově seznamu přímo sousedilo s různými bankami. Šest bylo vedle těch nejexkluzívnějších obchodů se šperky a klenoty. Jeden sousedil se spořitelnou, která půjčovala peníze. Další byl vedle obchodu, který prodával stříbrné nádobí a příbory. Čtyřiadvacátý podnik na seznamu byla čínská restaurace v druhém poschodí budovy, v jejímž přízemí prosperoval kuriózní obchůdek, který vystavoval ve výkladě orientální šperky a ozdoby z nefritu v ceně pět set tisíc dolarů. A dvacátý pátý podnik byl vedle směnárny cizích valut, která měla stále v sejfu obrovské částky v hotovosti.

Rafe vytočil jedenácté číslo ze seznamu a čekal, až někdo zvedne telefon. Když se ve sluchátku ozval hlas, zeptal se: „Pan Carmichael?“

„U telefonu,“ řekl muž na druhém konci drátu.

„Koukejte z toho krámu vypadnout, pane Carmichael!“ zařval Rafe. „Koukejte z něho do třicátýho vypadnout, nebo vás oddělám!“

8

„Volám vůz číslo dvacet tři, volám vůz číslo dvacet tři, signál třináct, signál třináct.“

„Tady vůz číslo dvacet tři. Příjem.“

„Signál třináct, Gramercy Street, sedm tři pět, opakuji Gramercy Street, sedm tři pět, stížnost podává Sergei Rosnakoff, kouřová bomba ve spalovači odpadků, signál třináct. Volám vůz třicet šest, volám vůz třicet šest, signál jedenáct, signál –“

„Tady vůz třicet šest. Na příjmu.“

„Tady vůz číslo dvacet tři. Příjem. Jakže je ta adresa?“

„Volám vůz číslo třicet šest, zůstaňte na příjmu. Volám vůz číslo dvacet tři, hlásil jsem vám ji dvakrát. Jak to –“

„Tady vůz číslo třicet šest, tady vůz číslo třicet šest, končím.“

„Ta adresa je Gramercy sedm tři pět. Haló, vůz číslo dvacet tři? Máte to?“

„Gramercy sedm tři pět, potvrzuji příjem, končím.“

„Volám vůz číslo třicet šest, volám vůz číslo třicet šest, jeďte ihned na…“

9

Poručík Sam Grossman patřil k těm vzácným a málem už vymírajícím jedincům, které jejich práce naplňuje pocitem mimořádné pýchy. A poněvadž takový byl, nepatřil k lidem, kteří klidně dokážou počkat, až si někdo o informaci sám zavolá, ačkoli oni tuto informaci už nějaký čas mají k dispozici. Celý pondělek se mořil s tím, co zbylo z kartónku plochých zápalek, které se našly ve zuhelnatělé uniformě ve spalovači odpadků. Dostal na stůl kopii Doughertyho dopisu, takže věděl, že se o tuhle záležitost zajímá Steve Carella. Ale i kdyby zájemce nebyl někdo, koho Grossman znal a měl rád, i kdyby to třeba byl nějaký přitroublý pochůzkář, který si ušoupává nohy o chodníky v Majestě, Grossman by se byl k němu choval nejinak. Byl teď získanou informací přímo posedlý, což se mohlo ukázat jako mimořádně cenné pro detektiva, který tenhle případ vyšetřoval. To by prostě nesměl být on, kdyby byl ochoten čekat, až mu detektiv zavolá sám.

A navíc Grossman k té informaci, která možná opravdu mohla být cenná, nepřišel nějakou šťastnou náhodou; nebyla dokonce ani výsledkem několika prostých laboratorních zkoušek. Existují totiž, pokud to nevíte, některé mimořádně jednoduché laboratorní zkoušky, které nevyžadují ani trpělivost, ani výdrž. Rekonstrukce spáleného papíru do této kategorie bohužel nenáleží.

Začněme od začátku: kartónek plochých zápalek se našel ve zuhelnatělé látce, o níž v laboratoři zjistili, že je to s největší pravděpodobností náprsní kapsa pánského saka. Nikoho by bylo ani nenapadlo, že by tam nějaké zápalky mohly být, kdyby si byl jeden Grossmanův čiperný asistent nevšiml, že se v hromádce zuhelnatělé látky něco kovově zalesklo. Když to prozkoumali, ukázalo se, že je to tenounký plíšek, jímž bývají ploché trhací zápalky připevněny k lepenkovému obalu. A jakmile měli jistotu, že jde o zbytky kartónku zápalek, byl konkrétní úkol jasný a mohli se rovnou pustit do práce.

Existují čtyři nebo snad pět způsobů, jichž se dá použít při rekonstrukci takového shořelého kartónku zápalek, a všechny vyžadují, aby byl člověk trpělivý jak Job, nezdolný jak Gibraltarská skála a mezkovitý jak senátor McCarthy. O postupu, který bude v tomto specifickém případě nejvhodnější, se Grossman poradil se svými asistenty, a jakmile se na něm dohodli, vyhrnuli si rukávy a vrhli se do práce.

Nejdřív si připravili jednoprocentní roztok želatiny v teplé vodě. Potom roztok nalili do plochého vývojkového tanku. Asistent pak přidržel skleněnou destičku co nejblíž u hromádky popele a Grossman jemně a opatrně popel na destičku smetl. Oba přitom tajili dech. Milimetr po milimetru spouštěli destičku k roztoku želatiny a ponořili ji do něho tak, že roztok pokryl povrch destičky jenom tenounkou vrstvou. Popel byl nyní navlhčen a nesnadná a úmorná práce na ně teprv čekala: museli jej rozestřít naplocho a zároveň jej nesměli zničit. Konečně byla druhá skleněná destička přitisknuta seshora na první a obě byly k sobě přimáčknuty tak, aby mezi nimi nezůstala ani ta nejmenší bublinka vzduchu. Destičky svírající popel z obou stran byly pak vloženy do reprodukčního rámu a podezřelý kartónek zápalek byl ofotografován na orthochromatickou desku a vyvolán na kompresní papír.

Jednoduché. Trvalo to pět hodin.

Když bylo těch pět hodin u konce, šli oba muži domů.

V úterý ráno Sam Grossman zatelefonoval Stevu Carellovi.

„Haló, Steve,“ řekl, „nerad tě vyrušuju, ale mám už zprávu o tom kartónku zápalek a nezdá se mi, že by bylo potřeba s tím čekat, až zavoláš ty mě. Nevadí ti to, že volám?“

„Vůbec ne, Same. Jak se vůbec máš?“

„Díky, celkem to jde. Mrzí mě, že ta zpráva o té uniformě vám nepomohla trochu víc, Steve.“

„Ale to přece byla docela dobrá zpráva.“

„De facto ne. Co je už hrome dobrého na zprávě o uniformě, když nedokážem ani říct, jaká uniforma to byla? Koho zajímá, jestli byla z nylonu, z vlny nebo třeba z koňskýho hnoje? Ty potřebuješ vědět, jestli patřila řidiči autobusu nebo pošťákovi nebo komu teda vlastně, no ne?“

„Jasně, Same. Ale některý ty ostatní údaje v tý zprávě –“

„Samá vedlejší zjištění, de facto nezávažná. S tím kartónkem zápalek to ale dopadlo trochu líp, aspoň doufám.“

„Máš něco?“

„Když se veme v úvahu, co to bylo za fušku, odvedli jsme myslím fantastickou práci.“

„Co jsi zjistil, Same?“

„No, pro začátek ti řeknu, že ten váš podezřelý je třiadvacet let starý a podle všeho má vysokoškolské vzdělání.“

„Cože?“

„Dál: někdy během minulého roku vykouřil marihuanovou cigaretu a poskočil v posteli s blondýnkou, které bylo nejmíň devatenáct a nejvíc dvaadvacet let.“

„Není možný!“ řekl Carella užasle.

„Je to tak,“ řekl Grossman. „A z popele toho kartónku zápalek se nám podařilo zjistit, že náš podezřelý sloužil za války v Koreji v americké armádě v osádce tanku jako dělostřelec. Navíc –“

„Tohle všechno jsi zjistil ze shořelýho kartónku zápalek?“ zeptal se Carella a Grossman se dal do smíchu. Za okny se teprv pomalu rozednívalo. Carella si tiskl sluchátko na užaslé ucho a najednou se zašklebil. „Ty pacholku,“ řekl. „A já ti to dokonce moment věřil. Tak co ses dověděl z toho kartónku zápalek?“

„Jméno hotelu,“ řekl Grossman.

„Zdejšího? Tady ve městě?“

„Jo.“

„Tak ven s tím.“

„Hotel Albion. Na rohu Jefferson Avenue a South Third.“

„Díky, Same.“

„No, ještě mi neděkuj. Tyhle zápalky si podle všeho můžeš opatřit, v které chceš trafice – kdekoli ve městě.“

„A možná taky že ne, Same. Možná že se vyrábějí speciálně pro ten hotel. Albion, Albion… Nepatří to náhodou k takovýmu tomu řetězu hotelů, jaký vede Hilton?“

„Ne. Tohle je tichý malý hotýlek přímo na Jefferson Avenue.“

„Hm, tak to ne. No, možná že budem mít štěstí. V každým případě si to ověřím. Díky ještě jednou, Same.“

„To nic. Jak se vede Teddy?“

„Prima.“

„A co dvojčata?“

„Rostou.“

„No fajn. Já zase zavolám,“ řekl Grossman a zavěsil.

Carella se podíval na jméno hotelu, které si naškrábal do bloku ležícího na psacím stole. Přikývl, přitáhl si telefon a zavolal si domů, do Riverheadu.

„Haló?“ ozval se halasivý hlas.

„Tady je Steve, Fanny,“ řekl. „Je tam ještě Teddy, nebo už mi utekla?“

„Je nahoře a zrovna se koupe. Děje se něco, Steve? Zrovna jsem krmila dvojčata.“

„Poslyšte, Fanny, měl jsem s Teddy domluveno, že se sejdem ve tři hodiny před Bannermanem, a myslel jsem, že to stihnu, ale momentálně to na to nevypadá. Vyřídila byste Teddy, že se sejdem až na večeři – v šest hodin v Green Door? Slyšela jste mě? V šest hodin v –“

„Slyšela jsem, nesedím si na uších. Váš syn tu na mě křičí, div si tipec nestrhne, nebude vám vadit, když – No ne, kristapána!“

„Co se tam děje?“

„Zrovna hodil po April lžičkou a trefil ji rovnou do oka! Já teda vážné nevím, proč jsem z tohohle blázince ještě neutekla. Připadá mi to –“

„Ale, ale, vždyť vy nás máte ráda, bábrlinko,“ řekl Carella. „Bábrlinka ze mne bude dřív než se rok s rokem sejde. Ze mne! Není to ani dva měsíce, co po mně vejrostci ještě pohvizdovali na ulici!“

„Vyřídíte jí to, drahoušku?“ zeptal se Carella a napodobil její silný irský přízvuk.

„To víte, že jí to vyřídím, drahoušku. A můžu já vzkázat zas něco vám, drahoušku?“

„Copak, drahoušku?“

„Abyste příště nevolal domů přesně v poledne, poněvadž to je chvíle, kdy se koná krmeni vašich milovaných dvojčátek. A když mám plné ruce práce s dvěma malými Carellaty, nepotřebuju, aby mě otravoval ještě třetí Carella. Jasné, vážený pane?“

„Jistěže, drahoušku.“

„To jsem ráda. Ten vzkaz vaší paní vyřídím. Pobíhá tu kolem, chudinka, jako když hoří, neví co dřív, jen aby tu schůzku s vámi včas stihla, a vy si teď najednou zavoláte –“

„Pápá, drahoušku,“ řekl Carella. „Jděte vytáhnout April z oka tu lžičku.“

Zavěsil s úsměvem a napadlo ho, jak by asi Teddy a on dokázali sami vést domácnost – nemít Fanny. To se ví, řekl si v duchu, než k nám přišla Fanny, to jsme taky ještě neměli dvojčata. A kdyby se jim byla nenarodila dvojčata, rozhodně by si byli školenou ošetřovatelku na čtrnáct dní nenajali, aby se jim starala o domácnost a pečovala o Teddy, než se po porodu zotaví. A když se pak přestěhovali do nového domu, obludné barabizny, která byla k získání prakticky za doplatek dlužných daní, a když Fanny těch původně plánovaných čtrnáct dní uplynulo – no, nebylo snadné říct přesně, co ji přimělo, aby u nich zůstala dál, i když jí skoro nic neplatili, pokud to ovšem neudělala proto, že začala Carellovy pokládat za svou vlastní rodinu. Ať ji k tomu vedly jakékoli motivy, a Carella o motivech nikdy moc neuvažoval, jestliže zrovna nepracoval na vyšetřování nějakého případu, byl Fanny jaksepatří vděčný za to,
že vůbec existuje. Občas ho sice hryzlo svědomí, že děti vyrůstají a začínají mluvit s irským přízvukem, ale s tím se nedalo nic dělat, poněvadž Teddy byla hluchoněmá, od matky se děti naučit mluvit nemohly, a tak začínaly mluvit tak, jak s nimi mluvila Fanny. Právě minulý týden div nevyletěl z kůže, když malý Mark řekl: „Himlhergotsakra, já ještě do postele nepůjdu, rozumíš, drahoušku?“ Vcelku vzato ale všechno klapalo báječně.

Carella vstal, otevřel horní zásuvku svého psacího stolu, vyndal z ní kožené pouzdro s revolverem a připjal si je na opasek pod pravou ruku. Vzal si sako, pověšené přes opěradlo židle, oblékl si je, utrhl horní list z poznámkového bloku a strčil jej do kapsy.

„S největší pravděpodobností se tady už dneska neobjevím,“ řekl Parkerovi.

„Kam jdeš?“ zeptal se Parker. „Do bijáku?“

„Ne, na striptýz,“ řekl Carella. „Víš přece, že jsem po nahatejch sazích celej žhavej.“

„Ha!“ řekl Parker.

Chtějí to zatracené město celé zbourat, myslel si Meyer, když kráčel kolem staveniště nového nákupního střediska na Grover Avcnue a kolem obrovské tabule hlásající, že práce provádi Uhrbingerova stavební společnost. Popravdě řečeno, jeho pozorování bylo poněkud chybné, neboť se nepokoušeli celé to zatracené město zbourat, ale snažili se ho postavit větší kus. Jak už poručík Byrnes výstižně a přesně oznámil, nové nákupní středisko mělo být soběstačným obchodním centrem s velkým parkovištěm pro auta a s konglomerátem nejrůznějších poskytovaných služeb, které měly uspokojit ženy v domácnosti natolik, aby přestaly jezdit za nákupy do města. Nové obchody byly umístěny v nízké moderní budově, která se velice špatně vyjímala mezi špinavými prsty činžáků pro chudé, trčícími v okolí, ale kolem níž přesto vzniklo dost rozlehlé volné prostranství, kde měli obyvatelé města pocit, že se zas
jednou mohou nadechnout z plných plic, zatímco si vybírali balíček pšeničné mouky nebo platili dvacetidolarový účet v bance. Samozřejmě do chvíle, než bude možné poprvé vejít do banky nebo do samoobsluhy, chyběly ještě dva týdny. Staveniště těchto podniků se dosud hemžila dělníky v montérkách a v propocených košilích, takže Meyerovo pozorování koneckonců přece jen nemělo tak daleko k pravdě. Muži spěchající sem tam s těžkými trámy a měděnými trubkami opravdu spíš připomínali demoliční četu než partu stavebních dělníků.

Meyer si ztěžka povzdechl při pomyšlení, jestli si vůbec někdy zvykne na novou podobu končin, s nimiž se během let tak důvěrně seznámil. Je to zvláštní, uvažoval, ale člověk se sotva kdy rozhlédne kolem sebe, po prostředí, ve kterém tráví celý pracovní den, dokud se to prostředí kolem něho nezačne měnit. A pak, docela najednou, všechno, co tu bylo dřív, staré budovy a staré ulice, všechno mu začne připadat náramně drahé, kdežto nové má sklon přijímat jako znesvěcující zásah do soukromí a vžitého řádu.

Co se to s tebou hrome děje? pomyslel si. To máš ty brlohy tak rád?

Jo, mám ty brlohy rád.

Mimochodem, v městských čtvrtích spadajících pod 87. revír brlohy nejsou. V části ano, to je pravda. O komfortních činžácích po obou stranách Silvermine Road se ale nedalo říct, že to jsou brlohy. A některé obchody na The Stem byly dokonce vysloveně luxusní. A pracháčská čtvrť Smoke Rise, podél řeky, byla stejně elegantní jako to nejlepší, co se dá v přehlídce elegance kdekoli najít a vidět. No jo, jenže to už o tom moc špekuluju. Z největší části jsou tohle pravděpodobně ty nejhnusnější končiny z celého města, nepochybně tu máme nejvyšší procento kriminality a náš hasičský sbor má podle všeho tolik práce jak žádný jiný na světě; ale stejně to tady mám rád, aspoň myslím. Nikdy jsem nežádal, aby mě přeložili někam jinam, a bůhví, že bývaly časy, kdy jsem toho všeho měl po krk, ale ani tehdy mě nenapadlo požádat o přeložení a tak to tady asi opravdu mám rád, aspoň myslím.

Což na tu tvou otázku odpovídá znova.

Jo, mám ty brlohy rád.

Mám brlohy rád, poněvadž jsou plné života. Nemám je rád, poněvadž plodí zločin a násilí a špínu – ale mám je rád, poněvadž jsou plné života.

Bylo pravé poledne a Meyer Meyer kráčel ulicemi těch brlohů, které byly plné života, minul staveniště na Grover Avenue, pak přešel Třináctou a pokračoval směrem k severu. Okolí hýřilo nejpestřejšími barvami, paleta barev v pleťových tónech začínala tou nejčistší bělobou, pokračovala přes nesčetné odstíny žlutí a hnědí až k té nejsytější hnědi, která už skoro přecházela v čerň. Barevné byly i dubnové ohozy občanů revíru, barvy křičely z výloh obchodů, role modrého hedvábí a růžového taftu, barevné byly i stánky na chodnících, zářila z nich sytá červeň zralých jablek, delikátní sluneční žluť banánů a modravě nachové hrozny. A svou vlastní barvitost měla i řeč těch ulic, sprostota se v ní mísila s pseudohudebním žargonem, angličtina nejnižších vrstev se zparchantělou španělštinou a křikem židovského podomního obchodníka vyvolávajícího své zboží se silným přízvukem jidiš
; žena na rohu ulice naříkavě kvílela žalmy k netečně modrému dubnovému nebi. A to všechno bylo plné života, šťáva života z toho ze všeho přímo stříkala, všechno to bylo syrové a poněkud primitivní, zbavené veškeré nesmyslné obřadnosti dvacátého století, a to právě měl Meyer Meyer na mysli, když si říkal, že je to plné života. Možná že to tu bylo trochu zanedbané a necivilizované, ale neexistoval tu problém, kterou vidličku vzít při jídle do ruky nejdřív, a také ne problém, jak správně představit vévodkyni markýze, nebyl tu problém s drobnými projevy konvenční slušnosti, s malými zdvořilostmi, které nás odlišují od barbarů, ale zároveň nás připravují o něco z naší lidskosti. Revír byl stejně málo uhlazený jako život sám – a stejně bohatý.

A tak kráčel zdejšími ulicemi a neměl strach z ničeho, přestože věděl, že k nějakému výbuchu násilí tu může dojít kdykoli. Šel pružným krokem a zhluboka vdechoval vzduch, který smrděl spálenými výfukovými plyny, ale í tak to byl opojný dubnový vzduch a Meyer cítil, jak náramně rád je naživu.

Krám Davida Raskina byl přímo nad nějakou bankou.

Banka se jmenovala Obchodní úvěrová a název byl vyryt na dvou bronzových destičkách, které z obou stran zdobily veliké bronzové dveře, v této chvíli otevřené zvýšenému počtu poledních klientů. Tabulka připevněná na jedné polovině otevřených dveří oznamovala všem zainteresovaným stranám, že třicátého dubna se banka přestěhuje a v nových místnostech začne klientům poskytovat své služby prvního května. Meyer minul banku i tabuli s oznámením a vystoupil po schodech ke krámu Davida Raskina. Tabulka s otisky mastných palců visela nalevo od velkých ohnivzdorných dveří a informovala Meyera Meyera, že stojí před obchodem

DARASK ODĚVY

Prvotřídní dámská konfekce

Meyer nezaklepal. Vešel do krámu, na pár okamžiků utkvěl očima na hlubokém výstřihu Margaritina pláště, zeptal se po Dave Raskinovi a byl uveden do zadní místnosti, kde pan Raskin osobně, v tričku a zpocený jako kůň, pomáhal děvčatům při žehlení šatů. Zdálo se, že Raskin je ve výborné náladě.

„Těbůh, těbůh, Meyere!“ zahalekal. „Den jak stvořenej na žehlení kostýmků, co? Takovej nádhernej dubnovej den – jako když ho vymaluje! Venku je prima, co, Meyere?!

„Nádherně,“ odpověděl Meyer.

„Kdepak, dubnu se nevyrovná žádnej jinej měsíc. Duben je ten pravej měsíc na všecko, a to jako myslím na všecko, to může říct i takovej starej chlap jako já – na všecko, Meyere!“

„Ty vypadáš dneska nějak šťastně,“ řekl Meyer.

„No jo, jsem šťastnej jak blecha. A víš proč? Já ti to povím proč. Předně ten bláznivej parchant už od pátku nevolal. A dneska už je úterý a chválabohu – nic mi nepřišlo, žádný dopisní papíry, nic, a jak říkám, nikdo ani netelefonoval.“ Raskin jen zářil. „No a tak jsem šťastnej. Nikdo mi tady neděsí děvčata a mě už ten meshugenuh provokatér taky neotravuje. A navíc vydělávám prachy, jako když si je tisknu.“

„Prima,“ řekl Meyer. „Možná že už to ten chlap vzdal, ne? Třeba mu došlo, že tím zas tak moc nezíská, když tě bude provokovat, kdoví?“ Meyer pokrčil rameny. „To rád slyším, žes tu od pátku neměl žádný další nepříjemnosti, Dave. A taky samozřejmě rád slyším, že ti jdou dobře kšefty.“

„Líp už ani nemůžou jít. Včera jsem koupil dámský letní šaty šest tuctů – hádej po čem? No hádej!“

„To nevím. Po čem?“

„Po dolaru za kus! Umíš si něco takovýho vůbec představit.· Tyhle skvostný letní hábitky, bez rukávků, jasný a maličko fest přes zadničku, ty půjdou na odbyt jak horký koláče, pro ty sem budou paní a dívky běhat poklusem až z Bethtownu, ty můžu klidně prodávat po čtyřech dolarech za kus a ruce mi utrhnou! Jak ti říkám, Meyere, já vydělám majlant. Viděls tu banku dole pod schodama, když jsi sem šel?“

„Viděl,“ řekl Meyer a zazubil se.

„No tak. Přímo pod tím flekem, kde teď stojíme, zrovna pod mejma nohama, mají trezor. A do toho trezoru hodlám uskladnit tisíce a tisíce dolarů, Meyere!“

„To bys teda měl sebou hodit,“ řekl Meyer, „poněvadž ta banka se koncem měsíce stěhuje.“

„Hodit nehodit,“ řekl Raskin a zahihňal se. „Hlavně, že to dokážu. Co nevidět mě budou všude znát jako sultána sexy dámský módy, jako lámu dámskejch plášťů a kostýmků, jako monarchu těhotenskejch šatečků, jako krále Culver Avenue! Mě, Davida Raskina! Když budu dál kupovat šatečky po dolaru za kus oi gevalt, tomu říkám kauf! – dolar vysolit a po čtyřech dolarech je prodat, Meyere, to si budu moct postavit svou vlastní banku! To už nebudu potřebovat žádnej trezor dole pod schodama! Ze mne bude milionář, Meyere! Pořádně si mě prohlídni. To pak budu jen –“

Zazvonil telefon. Raskin k němu vykročil, ale mluvil s Meyerem pořád dál, nezarazil potopu své výmluvnosti ani na okamžik

„– řídit velkej cadillac, nic jinýho, a nosit hedvábný spodní prádlo a na Miami Beach mě budou znát jako –“

Zvedl sluchátko.

„Haló – toho největšího hogo fogo na Collins Aven –“

„Ty parchante zatracenej!“ řekl hlas. „Koukej z toho krámu do třicátýho vypadnout, nebo tě zabiju!“

10

Hotel Albion stál na Jefferson Avenue nedaleko South Third Street. Od vchodu vybíhala do ulice úzká stříška ze zeleného plátna a vrátný v zelené uniformě pozoroval děvčata vykračující si kolem v bavlněných dubnových šatech. Jakmile se Carella přiblížil, vrátný se probral ze zasnění, hbitě otevřel mosazí orámované dveře a div že mu nezasalutoval.

„Díky,“ řekl Carella.

„Buďte nám vítán!“ zvolal vrátný úslužně.

Carella uznale povytáhl obočí, vešel do haly a ihned se ho zmocnil pocit, že město zůstalo kdesi daleko za ním. Hala nebyla velká a panoval tam klid. Stropy a stěny byl honosně obloženy tmavým dřevem. Podlahu pokrýval vysoký perský koberec. Nábytek měli potažený rudozeleným sametem, z kterého oči přecházely, a od stropu visel nádherný lustr z broušeného skla. Napadlo ho, že už snad ani není ve Spojených státech, takhle to nějak musí vypadat v Benátkách, přepych, třpyt a trochu dekadence, všechno se tu jaksi nehodilo do hřmotného dvacátého století, všechno to patřilo do nějakého města uvízlého kdesi mimo čas. V Benátkách nikdy nebyl, z Ameriky vycestoval jen jako voják za války, a přesto instinktivně věděl, že tenhle hotel by se v městě gondol a kanálů vyjímal tak, jako by tam odjakživa patřil. Smekl klobouk a zamířil k recepčnímu stolu. Za stolem ale nikdo nebyl. Hotel se ve skutečnosti zdál opuštěný, jak
o by zpráva o hrozícím výbuchu atomové bomby zahnala vřeštící obyvatele po schodech do vinných sklepů. Na pultě ale stál zvonek. Natáhl k němu ruku a zmáčkl ho. Zvonek zaklinkal v malé hale, vypolštářované sametovými křesly, perským kobercem a tlustými závěsy na oknech, a cinkot zanikl v tlumivém objetí těch kyprých a měkkých materiálů spolehlivě pohlcujících každý zvuk.

Carella zaslechl na schodech šoupavé krůčky střevíců s měkkými podrážkami. Zvedl oči. Z prvního poschodí přicházel dolů hubený malý muž. Šel maličko shrbený, bylo mu už jistě přes šedesát, na čele měl zelený celuloidový štítek a na sobě hnědou vlněnou vestu, kterou mu nepochybně pletla nějaká mateřská tetička v New Hampshiru. Vypadal jako bodrý americký brach, takový ten typ, jakými jsou obsazovány role recepčních z maloměstských hotelů ve všech filmech nebo role poštmistrů na malých městech, jeden z těch pohotových chlápků, kteří člověku vždycky ochotně řeknou kudy se kam jde – vždyť je všichni znáte. Tenhle vypadal přesně jako takový chlápek. Na okamžik, jak naslouchal jeho vrzavé chůzi po schodech a pozoroval ho, jak schází do klášterního ticha haly, měl Carella pocit, že sám hraje v nějakém filmu, že v příštím okamžiku pronese řádku textu, který pro něj napsal nějaký scénáris
tický veleduch z Hollywoodu, a že mu na oplátku bude odpovězeno další řádkou ze scénáře.

„Buďte zdráv, mladý muži,“ řekl ten bodrý americký brach. „Čím mohu sloužit?“

„Já jsem od policie,“ řekl Carella. Sáhl do zadní kapsy kalhot, vytáhl koženou tašku a otevřel ji tak, aby bylo vidět služební odznak připíchnutý k jedné straně.

„Aha, takhle,“ řekl americký brach a přikývl. „Co pro vás mohu udělat?“

„Promiňte, ale přeslechl jsem asi vaše jméno,“ řekl Carella a zároveň už věděl, že mu na to brach odpoví: „Já vám je totiž neřek, víte, mladý muži?“ – a skoro ucukl ještě dřív, než slova zazněla dědoušovi ze rtů.

„Já vám je totiž neřek, víte, mladý muži?“ prohlásil americký brach. „Ale jmenuju se Pitt. Roger Pitt.“

„Těši mě, pane Pitte. Já jsem Carella, povoláním detektiv. Našli jsme zbytky –“

„Carella jste říkal?“

„Ano.“

„Carella?“

„No ano.“

„Buďte nám vítán,“ řekl Pitt.

„Díky. My jsme totiž našli ve spalovači odpadků zbytky jakési uniformy a v té jsme objevili kartónek zápalek z vašeho hotelu, z hotelu Albion. Navíc tu existuje možnost, že ta uniforma nějak souvisí s případem, který zrovna vyšetřujeme. No a tak jsem si myslel, že snad –“

„To ten případ vyšetřujete vy?“

„Ano, já.“

„Vy jste detektiv?“

„No… ano.“

„No dobrá, tak co byste tedy rád věděl?“

„Pro začátek jen to, jestli znáte někoho jménem Johnny?“

„Johnny – a jak dál?“

„To nevíme. Ale byl to pravděpodobně ten člověk, co nosil tu uniformu.“

„Takže Johnny, jo?“

„Ano. Johnny.“

„No jasně.“

V hale bylo ticho.

„Vy ho znáte?“ zeptal se Carella.

„Samozřejmě.“

„Jak se jmenuje příjmením?“

„To nevím.“

,Ale…“

„Je to přítel Lotte,“ řekl Pitt.

„Které Lotte?“

„Lotte Constantinové. Ta bydlí tady u nás nahoře. A ten Johnny – on sem za ní moc často chodívá.“

„Rozumím. A ta Lotte je jeho přítelkyně, říkám to správně?“

„Správně,“ řekl Pitt.

„Kolik byste asi tak řekl, že mu bylo? Tomu Johnnymu.“

„Bylo?“ zeptal se Pitt rychle a oči se mu zúžily. „No hádám, že přes šedesát.“

Carella sáhl do náprsní kapsy saka. Vytáhl fotografii zastrčenou do pouzdra z průsvitné plastické hmoty. Položil ji na recepční pult tváří navrch. Byla to fotografie mrtvého muže, kterou otiskly všechny deníky vycházející ve velkoměstě.

„Je to ten člověk, kterého máte na mysli?“ zeptal se Carella.

Pitt si fotografii prohlédl. „To se ví,“ řekl, „v plavkách jsem ho nikdy neviděl. Ani jak vypadá, když spí.“

„Je to ale on?“

„Nejspíš jo. Moc dobrá fotka to zrovna není, nezdá se vám?“

„Hm, to máte asi pravdu.“

„No prostě – vypadá jako Johnny a přece ne docela. Na té fotce vypadá, jako když mu něco chybí.“

„To mu taky chybí,“ řekl Carella.

„Jo? A co mu chybí?“

„Život. Ten člověk na té fotce je nebožtík.“

„Ach tak!“ Pitt vypadal, jako když si chce nad celou tou záležitostí hezky rychle umýt ruce. „Víte co? Bude lepší, když se zeptáte Lotte. Ta to myslím bude všechno vědět líp než já.“

„Kde ji najdu?“

„Bydlí hned tady nahoře. Brnknu jí a možná že přijde sem za námi do haly.“

„Není třeba, to je v pořádku, zajdu nahoru. Nerad bych –“

„Ale to je vteřinka jí brnknout,“ řekl Pitt. Šel k domácímu telefonu a zapíchl do zdířky banánek visící na izolovaném drátě. Přitiskl si sluchátko na pravé ucho, okamžik čekal a pak řekl: „To je Lotte? Tady Roger, z recepce. Je tady jeden mladý muž a vyptává se na Johnnyho. No – jasně, na toho tvého Johnnyho. No tak jsem si myslel, že nebudeš mít nic proti tomu si s ním promluvit. Jo, je od policie, Lotte. Ale poslyš, Lotte, nemusíš se plašit. Ne, řekl bych, že je to velice milý mladý muž. No dobře, já mu to řeknu.“

Pitt odložil sluchátko, vytáhl banánek ze zdířky a řekl: „Hned sem přijde. Trochu se vyděsila, když slyšela, že jste policajt.“

„To se vždycky každý vyděsí, když to uslyší,“ řekl Carella a zasmál se.

Opřel se o recepční pult a čekal, až se slečna Lotte Constantinová objeví. Jestli něco na světě neměl rád, tak to bylo vyslýchání starých lidí. To se ví, věcí, které neměl rád, byla strašná spousta a strašná spousta lidí by taky mohla dosvědčit, že za jistých okolností Steve Carella umí být zatraceně komisní a drsný chlap. Takže to vlastně je moc mírně řečeno: „Jestli něco na světě neměl rád.“ Ale mezi těmi ostatními věcmi, které taky neměl rád, bylo vyslýchání starých osob na jednom z čelných míst a obzvlášť mu šlo na nervy vyslýchání starých žen. Neměl tušení, proč vlastně nemá rád staré ženy, pokud to ovšem nějak nesouviselo se skutečností, že už nebyly mladé. Tak či onak, měl zkušenost, že konverzace s nimi je vždycky hotovou zkouškou jeho trpělivosti, a v této chvíli se ani dost málo netěšil na setkání se slečnou Lotte Constantinovou, přítelkyní muže, kterému už bylo přes šedesát let.

Pojednou však zíral na líbeznou rudovlásku ve velice přiléhavé sukni, jak naviguje z prvního patra dolů po schodech pokrytých kobercem. Poněvadž měla tak obepínavou sukni, zvedla si ji dívka nad kolena a kráčela ze schodů s maličko skloněnou hlavou, hlídala si každý krok a pramen rudých vlasů jí přitom splýval přes oko.

„Tak tady ji máte,“ řekl Pitt a Carella se rozhlédl po hale, ale neuviděl za sebou nikoho. Pak se podíval na schody za rudovláskou, ale pořád nikoho neviděl, a vzápětí rudovláska přitančila k pultu s tak vyzývavě rozvlněnými boky a stehny, že z toho dostal mořskou nemoc, podala mu ruku zakončenou šarlatovými drápy a řekla tím nejsvůdnějším hlasem, jaký slyšel naposled kdysi dávno, když Mae Westová byla ještě úplné děvčátko: „Dobrý den. Já jsem Lotte Constantinová.“

Carella s námahou polkl a řekl: „Vy? Jste? Slečna Constantinová?“

Dívka se usmála. Rty jí sklouzly se zoubků jak barevně ozářené mráčky, které se odsunou, aby propustily sluneční svit. Na obou tvářích se objevily dolíčky. V zelených očích jí zablýsklo. „No ano,“ řekla. „A vy jste…?“

„Detektiv Carella,“ řekl a moc se snažil uhrát aspoň trosky svého obvyklého sebeovládání. Čekal, že uvidí ženu se šedesátkou na krku, a když teď stál tváří v tvář téhle zaftig rudovlásce, která z menšího odstupu vypadala na to, že je jí něco málo přes třicet, byl prostě ohromen – mírně řečeno. Jenomže zblízka si najednou uvědomil, že té dívce je nanejvýš třiadvacet, do všech stran z ní sálalo mládí a vitalita a toho skvostně svěžího a našlápnutého mladého tělíčka byl takový kus, že na ní doslova praskal každý šev. A proto si taky automaticky vzpomněl na toho starce, který se jmenoval Johnny Bůhvíjakdál, a hned na to si stejně automaticky vzpomněl na film Uprostřed noci a pomyslel si No těbůh, těbůh, těbůh.

„Mohli bychom se posadit a trochu si pohovořit, slečno Constantinová?“ zeptal se.

„Jistěže,“ řekla a ostýchavě se usmála, jako by nebyla zvyklá vysedávat s neznámými pány. Zamávala řasami a zhluboka se nadechla. Carella se radši odvrátil a předstíral, že hledá křeslo.

„Můžem si sednout tamhle,“ řekla Lotte a hned tím směrem zamířila. Carella kráčel za ní. Přestože byl starý ženáč a viděl už ledacos, musel přiznat, že tahle dívka má tu nejurostlejší a nejvábnější zadničku, jakou v posledních letech zahlédl. Měl tisíc chutí ji do ní štípnout, ale nechal si je zajít. Na tu jsem moc mladej, pomyslel si, a zazubil se.

„Čemu se smějete?“ zeptala se dívka, když si sedala a přehazovala nohu přes nohu.

„To nic. Jen mě napadlo, že jste mnohem mladší, než jsem si vás představoval.“

„A jak jste si mě představoval?“

„Mám vám říct pravdu?“

„Samozřejmě,“ řekla Lotte.

„No… myslel jsem, že je vám přes padesát.“

„Proč ale?“

„No totiž…“ Carella pokrčil rameny. Znova vytáhl z kapsy fotografii. „Znáte toho muže?“

Zběžně se na fotografii podívala a okamžitě přikývla. „Znám,“ řekla. „Co se mu stalo?“ Nezarazila se, nezalapala po dechu, neškubla sebou, nezačervenala se, neušklíbla – nic takového. Jen prostě řekla: „Znám,“ a pak věcně a stejně rychle dodala: „Co se mu stalo?“

„Je po smrti,“ řekl Carella.

Přikývla a neřekla nic. Pak se jí malounko zachvěla ramena a přikývla ještě jednou.

„Kdo to byl?“ zeptal se Carella.

„Johnny.“

„Johnny – jak dál?“

„Smith.“

Carella na ni zazíral.

„No vážně – Smith,“ řekla. „John Smith.“

„A vy jste kdo? Pocahontas?“

Pocahontas – indiánská princezna z Virgínie (1595? – 1617); údajné zachránila život anglickému dobrodruhovi kapitánu Johnu Smithovi. Pozn. překl.

„Mně to vůbec nepřipadá směšné. Řekl mi, že se jmenuje John Smith. Proč bych mu neměla věřit?“

„Taky pravda. Proč ne? Jak dlouho jste ho znala, slečno Constantinová?“

„Od ledna.“

„Kdy jste ho viděla naposled?“

„Někdy minulý měsíc.“

„Nevzpomněla byste si kdy minulý měsíc?“

„Koncem měsíce.“

„Vy a on – bylo to mezi vámi vážné?“

Lotte pokrčila rameny. „Jo, to já nevím,“ řekla přemítavě. „Čemu říkáte vážné?“

„Byli jste… víc než přátelé, slečno Constantinová?“

„Ano,“ řekla rovnou. Přikývla, jako by se propadla do zamyšlení, jako by byla sama v tiché hale, která Carellovi připomněla Benátky. „Ano.“ Znova přikývla. „Ano, byli jsme víc než přátelé.“ Zvedla oči, potřásla hlavou a odhodila s čela dlouhý pramen rudých vlasů. Vzdorovitě řekla: „Byli jsme milenci.“

„Hm, ano,“ řekl Carella. „Nemáte tušení, kdo by si snad mohl přát jeho smrt, slečno Constantinová?“

„Ne.“ Chvilku mlčela. „Jak – jak umřel?“

„Už jsem si říkal, kdy asi se na to zeptáte.“

Lotte Constantinová se podívala Carellovi přímo do očí. „Co vy jste hrome zač?“ zeptala se. „Drsnej policajt?“

Carella neodpověděl.

„To jako mám chtít vědět, jak umřel?“ řekla. „Nestačí to, že je mrtvej?“

„Většina lidí by na to byla zvědavá,“ řekl Carella.

„Jenže já nejsem většina lidí,“ odpověděla. „Já jsem já. Lotte Constantinová. A vy jste velkej frajer, co? Hotová malá mašinka od IBM, co? Cvak, cvak, strč dovnitř kartičku a správná odpověď vypadne. Přijdete sem povědět mi, že Johnny je po smrti, pak mi začnete dávat spoustu bláznivejch otázek a nakonec mi sdělíte, jak by asi reagovala většina lidí, s tím se dejte vycpat, pane detektive Jaksehromejmenujete, většina dvaadvacetiletých holek by se asi do šestašedesátiletého chlapa nezamilovala, no jasně šestašedesátiletého, netvařte se tak zatraceně překvapeně, tolik totiž Johnnymu bylo, a tak na mě nechoďte s tím, co by udělala většina lidí, tu svou většinu lidí si můžete spakovat a jít si ji třeba utopit jako koťata, mně je to fuk.“

„Někdo ho zblízka zastřelil brokovnicí,“ řekl Carella a ani na okamžik nespustil oči z její tváře. V té tváři se ale nepohnul jediný sval. Neobjevilo se v ní nic: žádný výraz, sebemenší náznak citu, nic.

„Ach tak,“ řekla, „někdo ho zblízka zastřelil brokovnicí. Kdo to udělal?“

„To nevíme.“

„Já to neudělala.“

„Nikdo netvrdí, že jste to byla vy.“

„Co potom tady ale hrome děláte?“

„Snažíme se ho jenom bezpečně identifikovat, slečno Constantinová.“

„A to už se vám povedlo, ne? Ten váš mrtvý je John Smith.“

„Zdá se vám, že tohle jméno nám tak moc pomůže, slečno Constantinová?“

„Co ode mne proboha chcete? Jmenoval se tak on, ne já.“

„A neřekl vám nikdy, jak se opravdu jmenuje?“

„Řekl mi, že se jmenuje John Smith.“

„A vy jste mu věřila?“

„Věřila.“

„Co kdyby vám byl třeba řekl, že se jmenuje Charlie Chaplin?“

„Vážený pane, já bych mu byla věřila, i kdyby mi řekl, že se jmenuje Benito Mussolini. Tak co ode mne ještě chcete?“

„Opravdu to tak bylo, jo?“ zeptal se Carella.

„Jo. Opravdu.“

„Čím se živil?L zeptal se Carella.

„Byl už v penzi. Bral důchod.“

„A co ta uniforma?“

„Jaká uniforma?“ Lotte Constantinová tu otázku položila s vytřeštěnýma očima.

„No ta, co z něho někdo svlékl a hodil do spalovače odpadků.“

„Teď nevím, o čem mluvíte.“

„Vy jste ho nikdy neviděla v uniformě?“

„Nikdy.“

„Byl ještě někde zaměstnaný? Myslím, jestli si nepřivydělával někde bokem – k tomu důchodu. Nejezdil třeba někde s výtahem nebo tak?“

„Ne. Dávala jsem mu –“ Lotte se pojednou zarazila.

„Copak?“

„Nic.“

„Dávala jste mu peníze? To jste chtěla říct, viďte?“

„Jo. To“

„Kde bydlel, slečno Constantinová?“

„Já… já nevím.“

„Tím jako chcete říct, že –“

„Nevím, kde bydlel. On… on hodně chodil sem.“

„A zůstával tu?“

„Někdy.“

„Jak dlouho?“

„No… no tehdy, když tu byl nejdýl… to tu byl čtrnáct dní.“

„Pan Pitt o tom ví?“

Lotte pokrčila rameny. „Co já vím? Copak na tom nějak záleží? Já jsem dobrá nájemnice. Bydlím v tomhle hotelu od té doby, co jsem do tohohle města přišla, a to už jsou čtyři roky. Co na tom může záležet, jestli nějaký starý chlap –“ Zarazila se, zmlkla a oplatila Carellovi jeho upřený pohled. „Přestaňte na mě zírat, jako kdybych byla Lolita nebo ňáká taková. Měla jsem ho ráda.“

„A o nějaké uniformě se před vámi opravdu nikdy nezmínil? Je to tak? Ani o žádném zaměstnání?“

„Zmínil se o nějakém kšeftíku.“

„Jakém kšeftíku?“ zeptal se Carella a předklonil se.

Dívka dala nohu, kterou měla přehozenou přes druhou, rychle dolů. „To mi neřekl.“

„Ale zmínil se o nějakém kšeftíku?“

„To jo.“

„Kdy to bylo?“

„Když jsem ho viděla naposled.“

„Co vám řekl?“

„Jen to, že má v pácu nějaký kšeftík společně s hluchým.“

Seděli v sametových křeslech u kávového stolku v přeplácaně zařízené hale, v níž se pojednou rozhostilo ticho jak v hrobě.

„S hluchým?“ zeptal se Carella.

„No ano.“

Carella se zhluboka nadechl.

„Kdo to je – ten hluchý?“

„To nevím.“

„Ale Johnny společně s ním plánoval nějaký kšeftík, je to tak?“

„Je. Tak mi to řekl. Řekl mi, že má v pácu nějaký kšeftík společně s hluchým a že bude brzo moc a moc bohatej. Chtěl si mě – Chtěli jsme se vzít.“

„Hluchý,“ řekl Carella nahlas a ztrápeně si povzdechl. „Kde vás zastihnu, kdybych vás potřeboval, slečno Constantinová?“

„Buď tady, nebo v Harémklubu.“

„Co tam děláte?“

„Holku od cigaret. Prodávám cigarety. Tam jsem se taky seznámila s Johnnym. V tom klubu.“

„Koupil si od vás cigarety?“

„Ne. On kouří – kouřil – lulku. Koupil si ode mne lulkový tabák.“

„Kuřákovu dýmku?“ zeptal se Carella. „Byla to tahle značka?“

„Proč… proč… no jo, byla. Jak jste –“

„Tady je má vizitka, slečno Constantinová,“ řekl Carella. „Kdybyste si snad vzpomněla ještě na něco dalšího, co by mi mohlo pomoct, zavolejte mi prosím, ano?“

„Jako co třeba?“

„Jak to teď myslíte?“

„Jako co třeba chcete – kvůli čemu vám mám zavolat? Jak to mám vědět, co vám může pomoct?“

„No, jakákoliv další informace o tom hluchém by –“

„O tom už nic dalšího nevím.“

„Nebo cokoli, co vám třeba ještě Johnny řekl ohledně toho kšef –“

„Pověděla jsem vám všechno, co mi řekl.“

Carella pokrčil rameny.

„Chcete si vzít tu vizitku zpátky?“ zeptala se Lotte Constantinová.

Tu noc hluchý oslavoval.

Možná že se příznivé vyvíjely ty záležitosti ve zmrzlinářství za staveništěm. Nebo možná prostě předvídal, co se příští den začne dít. Anebo možná chtěl jako dobrý generál zvednout číši k symbolickému přípitku v předvečer bitvy.

Tím symbolickým přípitkem se v tomto případě měla stát devatenáctiletá dívka, která sice oplývala přemnoha přednostmi, ale inteligence mezi ně rozhodně nepatřila.

Jenomže hluchý, aby bylo jasno, byl šetrný muž a zároveň muž, který nikdy nespouští ze zřetele své cíle. Ten večer ho žádné diskuse o matematice nezajímaly. A také neměl zájem dovědět se něco o ctižádostech, strastech, emancipačních snahách, ba ani o boji za realizaci vlastního já, rozpoutaném příslušnicemi slabšího pohlaví. Prostě a stručně: zajímalo ho vyspat se s holkou. Nic víc, nic míň. Vytipoval si proto svou partnerku k milostným hrátkám velice podobným způsobem, jako si předtím vytipoval místo plánované loupeže. Vyhlížel si tu dívku čtrnáct dní. Nejdřív ho upoutala její nápadná krása – dívka byla bruneta se zářivýma hnědýma očima a našpulenými plnými rty; měla velké a svůdné prsy dokonce i v číšnické uniformě, kterou nosila; nohy pod okrajem bílých šatů se jí zaoblovaly v nádherné křivce až k dokonale vysoustruhovanému kotníku – a navíc ho vábila její mladistvá, svěží a hladká pleť.

Pro hluchého ale mládí a krása nebyly kvality, které samy o sobě zaručují dobrou partnerku do postele. Oťukával si ji dál. Neušlo mu, že v jejích zářivých očích je neskrývaná výzva a že je adresovaná bez rozdílu všem mužům, kteří se v restauraci objevili. Překvapilo ho, že nachází tak bezostyšnou nestoudnost v očích devatenáctileté dívky, a pokusil se vyvodit z toho pro sebe správný závěr. Netoužil po žádné nymfomance. Věděl, že vzájemné uspokojení se dá znásobovat donekonečna, pokud oba partneři cvičí na hrazdě současné rozkoše a rozněcují jeden druhého, a rozhodně si nepřál zaplést se s neukojitelnou ženou. Zároveň však nestál o nějakého zajíčka bez předchozích zkušeností, s nímž by se večer mohl doslova rozplynout v lijáku krve, potu a slz. Dívčin vyzývavý pohled jasně naznačoval, že má lecjaký trénink v posteli za sebou, že je svolná si ho kdykoli zopakovat a že zástoj s ní by m
ohl stát za námahu komukoli, kdo bude s to její výzvu úspěšně opětovat. To, co spatřil, ho potěšilo, a tak v odhadu vyhlídek pokračoval.

Dívčiny prsy, ačkoli vypadaly extra bujaře, nemusely signalizovat ještě nic víc než jisté kvantum přebytečného tuku, jemuž je zvyklá připisovat neexistující sexualitu jen kultura posedlá fetišismem ženského prsu – nebýt ovšem toho, jak je dívka před sebou nosila. Věděla o nich, věděla, že tam jsou. Ani na okamžik je nepovažovala za samozřejmost. Každý její pohyb, každý její krok svědčil o tom, jak mimořádně si uvědomuje tu požehnanou křivku, která se jí vzdouvá pod klíčními kostmi. Hluchý si byl jist, že toto vědomí je u ní projev smyslnosti; bylo tak absolutní a ostentativní, že nemohlo znamenat nic jiného. A když pozoroval, jak bezpečně si je těchto kvalit vědoma, ani na okamžik nezapochyboval o její potenciální vášnivosti.

Také její nohy prozrazovaly slibnou smyslnost. Měly pěkný tvar, plná a oblá lýtka, která se si překvapujícím půvabem a elegancí zužovala směrem ke kotníku a ostře vyklenutému nártu. Dívka byla číšnice a dalo se čekat, že bude nosit střevíčky s plochou podrážkou. Rozhodla se však zdůraznit, že má pěkné nohy, a přestože se nedopustila té pošetilosti, aby si rovnou obula střevíčky s jehlovými podpatky, přece jen chodila v lodičkách s esovitým francouzským kramflíčkem, který byl roztomilý a koketní zároveň. Nohou používala jako dvouúčelového zařízení. Ten první účel byl přísně utilitární. Byly to silné nohy a přenášely ji od stolu ke stolu rychle a nejkratší cestou. Druhý způsob využití byl promyšlený a přísně dekorativní. Používala nohou jako pístů, s jejichž pomocí manipulovala zadničkou.

Hluchý se s ní dal jednou náhodou do řeči. Přesně jak tušil, šlo o dívku, která by sotva mohla vyučovat na Harvardově univerzitě. Jejich první rozhovor, jak si jej později vybavoval, probíhal přibližně takhle. Objednal si jako dezert čokoládový éclair.

Dívka řekla: „Koukám, že máte mlsnej jazejček.“

„Uhodla jste,“ řekl hluchý.

Koketně povytáhla obočí. „Kdo by to řek – náš sladkej hošíček rád sladkej moučníček,“ odpověděla a půvabně odplula od stolu.

Postupně ji pak přiměl k hovoru ještě několikrát a stále víc si potvrzoval svou představu o tom, co se od ní dá čekat. Když se jí nakonec zeptal, jestli by s ním šla, měl už jistotu, že dívka nabídku bez váhání přijme – a taky že přijala.

Toho večera, čtrnáctého dubna, ji při večeři oslňoval svým důvtipem. Seděla celá užaslá, s očima dokořán, na konverzaci měla jen pramalý podíl a to, co jí vykládal, ji prostě fascinovalo. Později kráčeli pod oblohou posetou hvězdami a hluchý ji nenápadně vedl tak, aby se přibližovali k jistému bytu ve Franklin Street. Když potom navrhl, aby zašli nahoru na skleničku, dívka jen nepatrně zaprotestovala a hluchý neomylně postřehl rychle procítající vášnivost; o žádný milostný blitzkrieg však nestál; dával přednost vzrušujícímu zápasu a štvanici, která dokáže lovce jaksepatří rozhicovat.

V bytě toho moc nenamluvili. Sedli si na moderní gauč v prostorném obýváku, dívka si sundala střevíčky, zvedla kolena a dala si nohy pod sebe. Hluchý nalil brandy do dvou koňakových sklenek a oba pak seděli a převalovali sklenice v rukou, dívka pokukovala přes okraj své sklenky tak, jak to odkoukala od slavných filmových hvězd, hluchý zvolna upíjel brandy, vychutnával lahodnou palčivost alkoholu na rtech a předem uvažoval, co asi se dá s touhle dívkou dělat, předem odhadoval, co si s ní užije, a zároveň se v něm začala pomalu probouzet i krutost, spolehlivě ovládaná krutost – ovládej se, připomněl si, koukej se ovládat.

Kolem půlnoci už dívka nevěděla, co dělá.

Byla napůl svlečená, neměla tušení, co se s ní děje, a také o to nedbala; bylo jí to jedno; patřilo jí už jen tělo, které bylo živé v jeho náruči, když ji odnášel dlouhou bílou chodbou do nejbližší ze tří ložnic. Uvědomovala si, že nemá punčochy; punčochy jí stáhl; byla v jeho náruči uvězněna jak v těsné kolíbce, sukni měla vyhrnutou a uvědomovala si, že pod sukní je nahá, blůza na ní visela rozepnutá; dokázal z ní nějak stáhnout podprsenku, aniž jí přitom svlékl blůzu, viděla obě ty vzdouvající se bílé vlny pod klíčními kostmi a pojednou on stál nad ní a ona s očekáváním hleděla vzhůru na něho a náhle pocítila strach, strach z toho, že se jí zmocní nelítostně a nemilosrdně, a pak už nevěděla nic.

Nic. Nevěděla nic. Byla přitažena k planoucímu slunci, odmrštěna od něho, a on věděl, že nezůstalo nic, co by bylo uniklo znásilnění, na celém těle jí nezbylo jediné tajné místečko, které bezpodmínečně nekapitulovalo před jeho neřestným nájezdem, vzdala se mu a poddala každým pórem trnoucího těla, byla jak omámená drogou, nebyla už to ona, nebyl to ani nikdo, koho znala, v hlavě měla prázdno, když ji unášel až na samý pokraj všeho, všeho, všeho, znásilňovanou a zbožňovanou, laskanou a zotročovanou, hýčkanou a popleněnou, nebyla při tom žádná pauza, žádný počátek a žádný konec, měla později na tuto noc vzpomínat se vzrušením a s touhou, ale také s hanbou a s pocitem viny jako na noc, kdy odevzdala veškerou svou intimitu naprosto neznámému člověku s náruživostí, o níž ani nevěděla, že je jí schopna.

Ve tři hodiny ráno jí dal dárek. Šel na druhý konec pokoje a ona byla příliš unavená, než aby ho sledovala třeba jen očima, a pojednou byl zas vedle ní, otvíral dlouhou krabici a ze záhybů jemného papíru vytahoval jakési kouřové hedvábí.

„Vem si to na sebe,“ řekl.

Poslechla. Byla by ho poslechla ve všem, ať by jí byl poručil cokoli. Zvedla se a přetáhla si přes hlavu černou noční košilku.

„A teď střevíčky.“

Poslechla. Trochu se jí točila hlava, ale přesto už znova toužila po jeho náruči. Krátká noční košilka jí končila nad stehny jak useknutá. Cítila na sobě jeho oči, jak přejíždějí po křivce její nohy, po dlouhé zdůrazněné křivce svažující se k jehlovému podpatku.

„Pojď sem,“ řekl a dívka se k němu dychtivě vrhla.

11

No, patnáctého byla půlka měsíce, a byl to zatracený měsíc, aspoň podle toho, jak to zatím vypadalo.

Když se vzalo v úvahu všechno, nejen každodenní lapálie a drobné zločiny, které šly na nervy všem mužům, pracujícím v pátracím oddělení, duben se zatím – navzdory nádhernému počasí – začínal pomalu, ale jistě podobat neodbytné migréně. A z celého pátracího oddělení nikoho nebolela hlava víc než Meyera Meyera.

Zdálo se, že právě Meyer dostal vyšetřování „Případu Provokatér“ úředně na starost. Že se ta záležitost proměnila ve zcela regulérní „případ“, o tom už teď nikdo nepochyboval. Co začalo u Davida Raskina jako obyčejná série výhrůžných telefonátů a praštěných fórků, rozmohlo se teď tak, že to připomínalo lavinovitě se šířící epidemii. Stížnosti začaly docházet pomalu, jedna po druhé, ale seznam majitelů obchodů či restaurací, ohlašujících výhrůžné telefonáty a neustálé obtěžování, postupně narůstal a nakonec na něm bylo dvaadvacet jmen. Někteří stěžovatelé byli hrozbami opravdu vyděšeni, jiné to jenom otravovalo, poněvadž je to vytrhovalo a zdržovalo od práce. Meyer, který telefony stěžovatelů bral, byl stále víc přesvědčen, že za všechny ty provokace je odpovědný stejný člověk, nebo stejná skupina lidí. Rozhodně aspoň modus operandi se zdál ve všech případech totožn ý.

Nemohl ale pochopit, proč hrome je v celé té věcí tak důležitý ten třicátý duben.

A také ne, proč si k tomu vybrali právě tyhle obchody. Galantérii, čínskou restauraci, speciální prodejnu kravat, obchod s koženým zbožím a cukrárnu – co mohlo být tak obzvlášť důležitého právě na těchhle podnicích?

Bylo prostě nad Meyerovy síly na to přijít.

O mnoho líp na tom nebyl se svým případem ani Steve Carella – s případem skoro nahého mrtvého muže, nalezeného v Grover Parku. Kdo proboha, uvažoval, mohl mít důvod k tomu, aby starého Johna Smitha zabil? Nebo, když už jsme u toho, proč by byl měl mrtvý vystupovat pod krycím jménem? A navíc pod jménem, které je tak strašně průhledné? John Smith! Kristepane! V kolika hotelech a motelech ve Spojených státech se lidi denně zapisují pod tímhle nejobyčejnějším, běžným americkým jménem! A kdo to byl ten hluchý chlápek? A co vedlo dvaadvacetiletou Lotte Constantinovou k tomu, aby do šestašedesátiletého Johna Smitha investovala čas i peníze? (Idiotsky průhledné krycí jméno ho dožralo pokaždé, kdykoli na ně pomyslel.) Hluchý. No dobře, ale kdo? Ušklíbl se nad tou ironií osudu. Jediná osoba, která pro něho znamenala všechno na světě, byla hluchoněmá jeho žena Teddy. A teď byl jeho protivníkem někdo, koho znal jen jako
hluchého. Tahle prapodivná souhra okolností v sobě měla ironii ostrou jak břitva, ale Carellu nijak zvlášť nepobavila. Jenom z toho byl janek. Opravdu a bez přehánění janek.

A když jdou věci špatně, člověk by snad mohl čekat, že ho lidé, kteří mu věčně způsobují nějaké potíže, nechají, aby si aspoň trochu vydechl, no ne? Když dva zažraní a inteligentní detektivové tvrdě zápolí se dvěma různými oříšky, které se zdají být k nerozlousknutí a které je oba povážlivě připravují o spánek, když tito dva neohrožení ochránci nevinných, tito neúnavní vyšetřovatelé, tato ramena pořádku a zákona, když tito dva zatraceně milí chlapíci potili olej, aby trochu pohnuli se dvěma prožlukle zapeklitými případy, neslušelo by se bývalo nechat je na pokoji, aby si mohli od všeho toho soužení jaksepatří oddechnout? Přátelé, nebylo by to slušné jednání? Všichni, kdo máte na celém světě ze srdce rádi policajty, no řekněte – nebylo by to jedině chvályhodné, jedině správné a jedině spravedlivé?

Jistě.

15. dubna, kdy byl voňavý jarní den a svěží větřík od River Harb foukal směrem k severu, začalo všechno to otravování nanovo.

Jenomže začalo poněkud jinak.

Zdálo se, že je koncentrovaně zaměřeno proti Dave Raskinovi, jako by se všechny armády pojednou soustředily na hranicích toho nebožáka Raskina a zahájily náhle koordinovanou jarní invazi. Když se na tu náhlou ofenzívu člověk podíval z jednoho hlediska, mohl se domnívat, že nepřítel dělá vše, co je v jeho silách, aby Raskina i policajty uštval. Z jiného zorného úhlu však mohl pozorovatel dospět k názoru, že takový koncentrovaný útok je něco jako zvláštní znamení, ukazatel, vyvolení jednoho obchodu z pětadvaceti, boží ruka, která ukazuje, boží hlas, který praví: „Hledejte a naleznete, klepejte a bude vám otevřeno.“

Meyer Meyer hledal, ale zpočátku nic nenacházel. Později, když zaklepal, bylo mu otevřeno. A ani na okamžik nezapochyboval o tom, že tohle je přesně to, co se od něho žádá, že náhlá jarní ofenzíva proti krámu Dave Raskina má za úkol vyburcovat z klidu policejní oddělení, které přes veškerý respekt k těm zažraným pátračům přece jen poněkud podřimovalo. Člověk může hrát na základě počtu pravděpodobnosti jen tehdy, když i jeho protivníci vycházejí z nějakého svého počtu pravděpodobnosti. Ať měl hluchý jakýkoli plán, nemohl mu vyjít, pokud policie nepojme sebemenší podezření, oč mu asi tak může jít. A tak se tanky valily na plný plyn a rozstřikovaly jarní bláto, hloubkové bombardéry si rozehřály motory na letištích a časně zrána vzlétly do mrazivého vzduchu a z protějšího konce města zahájila velká děla hřmotnou kanonádu proti krámu chudáka Dave Raskina.

15. dubna v deset hodin dopoledne přivezli Raskinovi čtyři sta třicet skládacích křesílek.

Naskládali je na podlahu, opřeli o zeď, narovnali na stoly, do chodbičky a na schody a hezkých pár jich ještě přeteklo až na chodník. David Raskin trval na tom, že si žádná skládací křesílka neobjednal, ale řidič náklaďáku byl frajer, na kterého si hned tak někdo nepřijde, a vytmavil Raskinovi, že on vždycky přiveze jen to, co přivézt má, a jestli si Raskin na něho chce stěžovat, tak ať si zavolá firmě, která křesílka vyrábí, a podiskutuje si o tom přímo s nimi. David Daskin zavolal jak zmíněné firmě, tak na 87. pátrací oddělení, a potom přecházel sem tam po krámu a čekal, až si lidé od té firmy přijedou vzít křesílka zpátky, a na Meyera Meyera, aby s tím už ksakru něco udělal. Meyer Meyer samozřejmě nemohl udělat nic jiného, než zavolat firmě, která skládací křesílka vyráběla. Tam mu potvrdili, že David Raskin si křesílka objednal někdy minulý týden s příkazem, aby mu je přivezli právě tent o den, což opět – přirozeně – David Raskin neudělal.

A tak si Meyer Meyer přejel rukou po pleši a sprostě zaklel v tajné dětské hantýrce, což byla manýra, kterou si osvojil ještě jako malý kluk, poněvadž mu matka nedovolila, aby doma sakroval. David Raskin přecházel po krámě a chrlil ze sebe hlasité anglické kletby, jimž naštěstí portorikánské dívky rozuměly jen zčásti.

Na chlup v půl jedné přijel vůz od lahůdkářské firmy, dodávající delikatesy a hotová jídla na svatby, hostiny a podobně. Lahůdkáři přijeli a přivezli s sebou taková kvanta jídla, že by dokázali nakrmit celou čínskou armádu a ještě pár tchajwanských divizí navíc; aspoň to tak vypadalo. Ve skutečnosti přivezli jídla jen tolik, aby nakrmili čtyři sta třicet hostů, pozvaných k obědu, kteří měli zasednout na čtyři sta třicet skládacích křesílek. Přivezli malé láhve, v nichž byla už namíchaná martini a manhattany, přivezli celer, olivy a mrkev, přivezli cibulovou polévku, přivezli rostbíf a krocana a kandované čínské brambůrky, chřestové výhonky au gratin a kávu, čaj, mléko, pomerančovou zmrzlinu, vícepatrový čokoládový dort a mátové bonbónky a – co vám mám povídat, David Raskin běsnil, pěnil, vyskakoval do stropu. Lahůdkáři trvali na tom, že ten vpravdě hodokvas si u nich Raskin řádně telefo
nicky objednal, kdežto Raskin na ně vykřikoval, že on čtyři sta třicet lidí na celém světě dohromady ani nezná, jak by si teda mohl nějakých čtyři sta třicet lidí pozvat na oběd, načež lahůdkáři řekli, že si tu hostinu objednal, že oni všechno to jídlo připravili, co s tím teď se vším hrome budou dělat, mají si to strčit za klobouk? Tohle totiž nejsou žádná skládací křesílka, která se zas dají odvézt zpátky, tohle je jídlo, jídlo, JÍDLO, speciálně uvařené a připravené k jednorázové konzumaci – kdo teda teď ten účet zaplatí?

„Ten chlap, co si to megillah objednal!“ zařičel Raskin.

„Objednal jste si to vy!“ zařičeli lahůdkáři na něho.

„Já si nic neobjednal! Vypadněte s tím! Ven s tím! Ven! Ven! Ven!“

A právě v tom okamžiku se dostavila kapela.

Byla to kapela složená ze čtrnácti hudebníků a všichni s sebou měli své hudební nástroje jako například trombóny a saxofóny, buben zvaný velkej vašek, jednu basu, jednu trubku a dokonce i jeden či dva lesní rohy. A taky s sebou vlekli stojánky na noty, chtěli vědět, kam si je mají postavit, a Raskin řekl – kapelníkovi mužíkovi s hitlerovským knírkem a přibližně obdobným temperamentem, ať je jdou hodit do řeky, od čeho tu River Dix je, jen ať honem koukají vypadnout z jeho krámu, poněvadž on si žádnou pitomou kapelu neobjednal. Načež mužík s hitlerovským knírkem řekl: „Přišel jste k nám na svaz osobně a zaplatil jste dvacet dolarů zálohy, když jste si kapelu najímal!“

„Já?“ zařval Raskin. „Já že přišel na ten váš firshtunkenuh svaz? Já ani nevím, kde ten váš posranej svaz máte, tak jak jsem na něj moh přijít? Vypadněte mi vocaď s těma bubnama!“ a v té chvíli se vrátili závozníci, aby si znova odvezli křesílka, a Raskinovi se je všechny dohromady podařilo vypakovat jedině tak, že zavolal Meyerovi, který se rychle přihnal a pokusil se všechno urovnat, jak jen to nejlíp šlo.

Tohle se odehrálo patnáctého a byla to fakt náramně vydařená středa, to vám Venca písk.

V pondělí dvacátého byly do krámu doručeny jen čtyři předměty a bylo na první pohled jasné, že jde o omyl.

Byly to tyhle čtyři předměty:

2 KRUMPÁČE

2 LOPATY

David Raskin si otřel horečnaté čelo.

„Já si to neobjednal,“ řekl.

Poslíček pokrčil rameny a podíval se na ústřižek objednávky. „Dva krumpáče a dvě lopaty. Přesně tak to tu stojí.“

Raskin řekl trpělivě: „Já jsem si je neobjednal. Totiž, abyste rozuměl, tady existuje nějakej potrhlej darebák, co –“

„Dva krumpáče a dvě lopaty,“ řekl poslíček. „Doručit do obchodu na Culver Avenue, číslo dvanáct set třináct. Vidíte? Přesně tak to tu stojí. Umíte doufám číst, pane?“

„Číst umím, ale já jsem si neobjednal –“

„Doručit do obchodu na Culver Avenue dvanáct set třináct, jakmile firma Darask Oděvy místnosti vyklidí. Och.“ Poslíček četl dál, ale jeho hlas nápadně ztrácel na elánu. „Před doručením volejte na telefon FRederick 7-3548. Ach tak.“

„K tomu vám povím něco, co tam nemáte,“ řekl Raskin. „To telefonní číslo je sice moje, jenže já vůbec nemám v úmyslu tenhle obchod vyklidit. Takže tu objednávku pusťte z hlavy.“

„Ale je už to zaplacené,“ řekl poslíček.

A pojednou David Raskin dostal mimořádně chytrý nápad.

Pojednou měl David Raskin na dosah ruky jedinečný klíč, s jehož pomocí mohl celé té záhadě přijít na kloub, pojednou se Davidu Raskinovi naskytla příležitost, jaká lidi potkává jen jednou za život – šance něco rozluštit, šance stát se hrdinou.

„Poslyšte,“ řekl málem lhostejně, ačkoli mu srdce bušilo jak splašené, „kdo ty krumpáče a lopaty objednal?“

Poslíček se podíval na ústřižek objednávky. „Jméno toho člověka tu mám napsané,“ řekl.

„Kdo je to? Kdo je to?“ zeptal se Raskin vzrušeně.

„L. Sordo,“ odpověděl poslíček.

Pravda, Meyer Meyer sice podle vlastního přiznání nečetl Spolek rudovlasých, zato však četl knihu od pána jménem Ernest Hemingway, krásný román nazvaný Komu zvoní hrana, což je příběh o půvabné partyzánce, situovaný do Španělska a odehrávající se většinou ve spacím pytli. V té knize je nezapomenutelná postava muže, který se jmenuje El Sordo, a jak ví i každý nedouk, el sordo znamená španělsky „hluchý“, nebo přesněji – poněvadž o na konci označuje mužský rod – „hluchý muž“.

V tomto bodě pátrání se Meyerovi zdálo jasné, že osobou odpovědnou za veškeré to nejrůznější vyhrožování, ať už komukoli, je někdo, kdo trpí nějakou poruchou sluchu. Nebylo to tak dávno, co zaměstnanec Sandhurstských papíren v New Bedfordu, stát Massachusetts, Meyerovi sdělil, že osoba, která obálky objednávala, do telefonu řekla: „Promiňte, ale nemohl byste mluvit trochu víc nahlas? Já jsem totiž kapánek nahluchlý, víte?“

A teď zas někdo objednal dva krumpáče a dvě lopaty, které měly být doručeny, jakmile firma Darask Oděvy uvolní krám. Ty krumpáče a lopaty však byly zřejmě omylem doručeny, ještě než se Raskin vystěhoval, a muž, který tyto nástroje objednal, udal své jméno jako L. Sordo. Takže tu nejen byla značná pravděpodobnost, že je to stejný člověk, který ze státu Massachusetts objednal obálky, ale z Meyerovy strany dokonce i plíživé podezření, že si ten chlapík přeje, aby se o něm vědělo, že se chce ubezpečit o tom, zda si svými činy vysloužil jistý kredit, že chce mít jistotu, že se jeho signatura objeví na všem, co vytvoří – El Sordo, Hluchý muž.

A ani ne metr od Meyera Meyera seděl u svého psacího stolu detektiv Steve Carella, který byl pevně přesvědčen, že osoba používající krycího jména John Smith jede společně v nějakém podniku s kýmsi, koho on zná jen jako hluchého, a že kdyby se mu podařilo získat jakékoli vodítko, které by ho na stopu toho hluchého chlápka přivedlo, dostal by se o hodně dál na cestě k vyřešení případu.

Malér ovšem byl v tom, že Meyer Meyer vyšetřoval sérii výhrůžných telefonátů a nepřípustného znepokojování, kdežto Steve Carella vyšetřoval vraždu spáchanou brokovnicí, a ani jeden z nich nepovažoval za nutné pohovořit si o svém individuálním případu se svým kolegou. Přesně tak to bylo a tak to v tom dubnu vypadalo. Ve služebně pátracího oddělení, kde byl zpravidla každý kdykoli ochoten podiskutovat o čemkoli, nejen o policejních problémech, ale třeba i o tom, že je zdravé zacvičit si na záchodě, o manželské technice a kdejakých přeborech, nebylo v tom dubnu nikomu nějak dvakrát do řeči. Dokonce i Bert Kling, který dokázal dočíst knížku povídek o Sherlocku Holmesovi mezi telefonními konverzacemi se svou snoubenkou, nepřišel tentokrát za Meyerem Meyerem na kus řeči. Přesně tak to bylo a tak to v tom dubnu vypadalo.

No a příští týden v pondělí se objevil v ranním vydání dvou deníků stejný inzerát. Text zněl:

PŘIJMOU SE

Rudovlásky! Rudovlásky! Rudovlásky! K předvádění dámských oděvů v salónu módních přehlídek na Culver Avenue. Praxe není podmínkou. Uchazečky, hlaste se ve 12.00 hod. na adrese Darask Oděvy, Culver Avenue 1213 u p. Raskina. Rudovlásky! Rudovlásky! Rudovlásky!

A teda – že těch rudovlásek ten den vylezlo z kdejaké stoky požehnaně! Nikdo na světě by byl nevěřil, že tolik rudovlásek v tomhle velkoměstě vůbec je. Říká se, že hlavním městem rudovlásek je Řím, ale to poledne, 27. dubna, se na inzerát dostavily tucty, stovky, tisíce rudovlásek všech velikostí, typů a odstínů, jaké si jen lze představit, a stouply si do nepořádné, nevyrovnané fronty před obchodem Dave Raskina; řetěz se táhl kolem otevřených dveří do banky a ztrácel se až kdesi za rohem. Stály tam tlusté rudovlásky i kostnaté rudovlásky, vysoké rudovlásky i zaprcatělé rudovlásky, prsaté i ploché, hippířky i kudlanky nábožné, ohnivé rudovlásky i hnědorudé rudovlásky, přírodně oranžové rudovlásky i vyšisované šarlatové rudovlásky a všechny a jedna každá z nich si přála pohovořit s Dave Raskinem ve věci toho předvádění dámských oděvů v salónu módních přehlídek na Culver Avenue. Front
a začínala na druhém konci bloku, obtáčela jej, vinula se kolem banky, mizela v otevřeném vchodu vedle banky a tam pak pokračovala po schodech až do krámu, kde se Dave Raskin nepříčetně snažil vysvětlit, že on si žádné zatracené manekýnky ten den najímat nehodlá.

A pak se najednou zčistajasna rozbřesklo.

Zčistajasna si dal Meyer Meyer dohromady, oč tu vlastně jde.

Přesně tak, jak se to od něho dalo čekat.

12

Vztekle práskl telefonem a řekl: „To je už zas Raskin! Ten provokatér mu tam poslal snad tisíce rudovlásek! Jestli mě tohle nepřivede do cvokhauzu, tak už nikdy nic, to si teda piš, Berte. Zničehonic se najednou soustředil na toho chudáka Dava. Co od tohohle chlápka může chtít? Oč mu hrome jde?“

Kling, ponořený u stolu do pilné práce, zvedl hlavu a řekl: „Potřebuju vycházkovou hůl na čtyři písmena, nevíš?“

„Có? Cože?“

„Křížovka,“ řekl Kling a poklepával okrajem novin o psací stůl.

„To nemáš v pracovní době nic lepšího na práci?“

„Jak je na čtyři písmena –“

„Slova na čtyři písmena* jsem škrt ze slovníku.“

/* i Slovo na čtyři písmena (four-letter word) je anglické označení pro společensky nevhodné, sprosté, netisknutelné slovo. Vzniklo z toho, že „nejpádnější“ slova tohoto druhu jsou v angličtině právě „na čtyři písmena“. Pozn. překl./

„Tak vzpomínej. Vycházková hůl. Na čtyři písmena.“

„Prut,“ odpověděl Meyer. „Co by tak ten bláznívej parchant moh od toho Raskina chtít? Proč ho chce z toho krámu vystrnadit?“

„Myslíš, že by to mohlo bejt?“

„Co jestli by mohlo bejt? O čem to mluv –“

„No – řeks přece prut.“

„Prut? To sotva. Neotravuj mě s tím. Proč přestal telefonovat všem těm ostatním chlapům? Při posledním počítání to už bylo třiadvacet podniků a teď najednou jako když utne, přestal volat všem kromě Raskina. Co od něho chce? Ty jeho prachy? Jenomže kdo schovává prachy v krámě? Když chce člověk někam schovat prachy, od toho je tu přece –“

Dál už Meyer nedořekl. Po tváři mu přelétl výraz užaslého poznání. Vytřeštil oči dokořán a překvapením zapomněl zavřít pusu. Slovo mu uvízlo v hrdle, nechtělo se mu ven.

„Nevíš náhodou, co by to mohlo bejt – úložna nebo úschovna na pět,“ zeptal se Kling.

„Banka,“ řekl Meyer zalknutě. Doslova ze sebe to slovo vyrazil.

„Fakt! To asi bude! Jako třeba krevní ban –“

„Banka,“ řekl Meyer znova. Dolní čelist měl pořád ještě jak spuštěný padací most a v očích strnulý skelný pohled.

„Slyšel jsem tě –“

„Banka!“ řekl. „Ta banka! No přece ta banka pod krámem! Ta banka, Berte! Ta zatracená banka!“

„Có? Cože?“

„To je důvod, proč chce Raskina vystrnadit! Chce se prokopat podlahou z krámu a od stropu se dostat k bankovnímu trezoru! Tak na tohle měly bejt ty krumpáče a lopaty! Jenže oni je omylem doručili moc brzy! Ten chlap chce vyloupit banku, jenomže to musí udělat před třicátým dubnem, poněvadž pak se banka stěhuje jinam! Proto na toho Raskina tak tlačí! No páni, jak jen jsem tohle mohl –“

„Jo, to byla dobrá povídka,“ řekl Kling a nezvedl hlavu od novin.

„Co byla dobrá povídka?“ zeptal se nechápavě Meyer.

„Ten Spolek rudovlasých,“ řekl Kling.

Meyer pokrčil rameny. „Pojď se mnou,“ řekl. „Chci to všechno říct poručíkovi.“

Popadl Klinga za zápěstí a vlekl ho přes služebnu. Na dveře Byrnesovy kanceláře málem zapomněl zaklepat.

Služebna byla prázdná, když do ní ani ne o pět minut později vešel Carella. Rozhlédl se kolem sebe, zahulákal „Hej, je tu někdo?“ a zamířil ke svému psacímu stolu. „Hej, kde jste kdo?“ zahalekal znova:

Dveře Byrnesovy kanceláře se na okamžik otevřely. Objevila se Meyerova plešatá bleskovka. „Tady jsme, Steve,“ řekl a v tu ránu zas dveře zavřel.

Carella si svlékl sako, vyhrnul si rukávy a znova se zamračil. V poslední době se mračil náramně často. A přesně věděl proč.

Od chvíle, kdy zjistil krycí jméno mrtvého muže – notoricky průhledný pseudonym „John Smith“ – začal se probírat v kartotékách dobře známých zločinců ve snaze vypátrat, jak se muž jmenoval doopravdy. Teď už bylo osmadvacátého dubna a pátrání po mužově totožnosti zatím nebylo korunováno sebemenším úspěchem – o vyřešení případu ani nemluvě. Nevěděl o nic víc než ten první den, kdy byla mrtvola nalezena v parku. Zprvu se domníval, že žádné údaje a záznamy nemůže objevit proto, že se snad dopustil nějaké chyby v dedukci, ale přestože se snažil, až se z něho kouřilo, výsledky byly nulové. Vzal v úvahu i možnost, že půvabná Lotte Constantinová mohla starého pána odkráglovat sama, a pověřil Berta Klinga, aby dívku sledoval, zatímco on sám se o ní pokoušel zjistit nějaké informace. Všechno, co se dověděl, ukazovalo na to, že dívka je naprosto nevinná. Do velkoměsta přišla z Indiany asi před
čtyřmi roky. Vystřídala řadu různých zaměstnání, než se před dvěma lety uchytila jako prodavačka cigaret v Harémklubu. Žádné maléry s policií nikdy neměla. Její zaměstnavatel v Harémklubu se o ní vyjádřil, že je to „milé, tiché děvče“. Její náklonnost k mrtvému „Johnu Smithovi“ byla zřejmě zcela nepředstíraná. Její spolupracovnice z klubu Klingovi sdělily, že od chvíle, kdy se seznámila s mužem, který si říkal „Johnny“, nešla nikdy na rande s žádným jiným pánem, ačkoliv pánové v klubu o ni jevili vytrvalý interes. Když Bert Kling podával zprávu o dívčiných „pohybech“ a o tom, co celý den dělá, oznámil v ní, že dívka zpravidla dlouho spí, každé pondělí, středu a pátek chodí do taneční školy, každé úterý a čtvrtek navštěvuje kurs pro ochotnické herečky, v Harémklubu nastupuje do práce v osm hodin večer, oblékne si velice krátký kostýmek a prolamované černé punčochy,
a vysvlékne se z toho zas až ve tři hodiny ráno, kdy končí, a pak jde rovnou domů. Kling ji klihoval od osmnáctého dubna a dnes, jak už bylo řečeno, bylo osmadvacátého. V jedné ze svých zpráv Bert Kling napsal: „Ta holka má parádní pozadíčko a je pro mne potěšením ji sledovat. Mám ale dojem, že je mimo podezření. Myslím, že mrhám časem.“

Carella s jeho názorem skoro souhlasil, ale pak přece jen nařídil, aby se ve sledování pokračovalo alespoň ještě pár dní.

Teď ale, když uvážil, že dívka je zřejmě nevinná, a když uvážil skutečnost, že s tím „Johnem Smithem“ měla podle všeho opravdu milostný poměr, napadlo ho, že jí ten mužský možná přece jen řekl pravdu. Carella de facto nebyl s to najít žádný pádný a přesvědčivý důvod k předpokladu, že jí muž lhal. A když tak Carella o celé situaci přemýšlel, uvědomil si, že zřejmě padl do pasti: spokojil se s nejbližším a nejsnadnějším závěrem, aby se nemusel obtěžovat hledáním odpovědi, která možná nebyla tak po ruce, ale zato mohla být slibnější. A jak se v podobných případech často stává, skutečná pravda byla stejně blízko jako zdánlivá pravda. V tomhle případě dokonce ještě blíž.

John Smith zřejmě bylo krycí jméno.

To byla zdánlivá pravda.

Ta dívka, Lotte Constantinová, řekla Carellovi, že John Smith je už v penzi a žije z důchodu, který mu odbor sociálního zabezpečení poukazuje šekem. Carella si přitáhl telefonní seznam Isoly, vyhledal v něm hlavičku „VLÁDA SPOJENÝCH STÁTŮ“ a pod ní „SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ“. Drobná písmena Carellovi poradila: Viz Vl. Spoj. st. odb. zdrav. vzděl. & důch. zabezp. – a tak si našel „ODB. ZDRAV. VZDĚL. & DŮCH. ZABEZP.“ na téže stránce, ale trochu nalevo, a pod tím stálo:

spr. soc. zabezp. –

inspekt. starob. & vdov. –

inf. pod úř. přísl. místa bydl. –

okr. úř-ny Isola –

A pod tím byly adresy a telefonní čísla čtyř úřadoven v Isole. Žádná sice nebyla příslušná místu jeho bydliště (poněvadž bydlel v Riverheadu), ale jedna byla poměrně blízko policejní budovy 87. revíru, odkud volal. Carella požádal Murchisona o státní linku a vytočil číslo. Představil se, řekl muži ze spojovací centrály, jakou informaci potřebuje, a ten ho promptně přepojil na ženu s laskavým hlasem, která o sobě prohlásila, že se jmenuje Mary Gooderyová. Carella by si byl nedokázal vymyslet jméno, které by se k tomu vlídňounce hlaholivému hlasu hodilo líp. Sdělil Mary Gooderyové, co by potřeboval, a Mary Gooderyová ho požádala, aby počkal.

Když se na drátě znova rozhlaholila, sdělila mu: „Ano, je to tak, kartu na jméno John Smith tu máme.“

„Vážně?“ řekl Carella překvapeně, poněvadž vůbec nepředpokládal, že by celá věc mohla proběhnout tak hladce.

„Ano, máme ji tu.“

„Jak je prosím ten John Smith starý?“

„Malý okamžik,“ řekla Mary Gooderyová a chvilku studovala evidenční kartu. Pak se její hlas znova rozhlaholil v telefonu: „V březnu mu bylo šedesát šest. Dávky z Federálního sociálního zabezpečení už pobírá déle než rok.“

„Mohla byste se mi podívat, jestli je ještě někde zaměstnaný? Myslím vedlejší zaměstnání, kromě toho pobíraného důchodu.“

„To vám nemohu zjistit. Je vám snad ale známo – ne? –, že každý, kdo vydělává víc jak sto dolarů měsíčně – tudíž dvanáct set dolarů ročně – ztrácí automaticky nárok na dávky z důchodového zabezpečení. To vy nevíte?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Nu, je to tak,“ řekla slečna Gooderyová.

„Ano, já chápu. Nemohla byste mi ale zjistit, jestli náhodou neměl nějaké zaměstnání, ve kterém by vydělával míň než sto dolarů měsíčně?“

„O tom tu nemám žádný záznam. Ne, nic takového.“

„Děkuju pěkně, slečno Gooderyová.“

„Nemáte zač,“ řekla a zavěsila.

Carella vrátil sluchátko zpátky do vidlice, zůstal sedět a zadumaně civěl do otevřeného okna.

„No jo – proboha!“ řekl pojednou, přitáhl si telefon, požádal o státní linku a bleskurychle vytočil.

„Správa sociálního zabezpečení,“ řekl hlas.

„Mohl byste mi prosím dát slečnu Gooderyovou?“ řekl Carella.

„Okamžik, prosím.“

Carella čekal a uvažoval, jak se vůbec kdy mohl stát detektivem, uvažoval, jak takový klutz jako on mohl vůbec zůstat naživu v povolání, které čas od času vyžaduje rychlé myšlení, uvažoval, jak…

„Gooderyová, prosím,“ řekla ta dobrá žena.

„Tady detektiv Carella,“ přiznal se. „Promiňte, že vás obtěžuju ještě jednou. Zapomněl jsem se vás ale na něco zeptat.“

„Prosím?“

„Máte – máte tam na toho Johna Smitha nějakou adresu?“ řekl Carella a potřásl hlavou nad svou hloupostí.

„Adresu? Ovšem, samozřejmě že ji tu máme. Jenom budete muset moment počkat, než si tu kartu znova přinesu.“

„Jistě, jistě,“ řekl Carella, zvrátil se na opěradlo židle a čekal.

Za chvilku byla Mary Gooderyová zpátky a žádanou adresu mu sdělila. Byl to komfortní činžovní dům ve Franklin Street.

Fanny ten nápad dostala to odpoledne při pozdním obědě a vyrukovala s ním hned, jakmile si o něm podiskutovala s Teddy. „Podiskutovala“ je možná špatné slovo. Přestože Teddy byla dokonale schopná diskuse, konverzace, k níž to odpoledne došlo u kuchyňského stolu, nebyla žádná diskuse, ale monolog.

Dvojčata už byla nakrmena a uložena k odpolednímu zchrupnutí. Fanny udělala pro sebe a pro Teddy pánev míchaných vajec s cibulí a obě ženy teď seděly u kuchyňského stolu a potichu jedly, zatímco velkou místností se linula pronikavá vůně cibule, vajec a horké kávy. Obě ženy na sobě měly dlouhé kalhoty, Teddy přiléhavé a zdůrazňující její mladistvou postavu, Fanny také přiléhavé a zdůrazňující postavu značně statnou a macatou, která nicméně své majitelce obstojně sloužila už víc jak padesát let. Teddy si právě dávala do úst vidličku plnou vajec, když Fanny zčistajasna řekla: „Proč by z něho nejdřív tu uniformu svlékali, když ji pak chtěli hodit do spalovače?“

Teddy tázavě zvedla oči.

„Mluvím teď o tom případu, co Steve vyšetřuje,“ řekla Fanny.

Teddy přikývla.

„Ta uniforma musela být nějak hrozně moc důležitá, nezdá se vám? Proč by se jinak namáhali a z toho člověka ji svlékali? Ať ho zabil kdo chtěl, polobotky a ponožky mu přece nechal, nemám pravdu? Byly to polobotky pro námořníky, jen si vzpomeňte, ale o utajení toho námořnickýho původu jim nejspíš vůbec nešlo, poněvadž jinak by z něho ty polobotky stáhli taky. Oni ale z něho svlíkli jenom tu uniformu. To je jednou fakt. Proč to ale udělali? Já vám povím proč. Poněvadž ta uniforma nejspíš na sobě měla nějakou značku nebo tak něco, z který by se každej, koho by to zajímalo, moh dovědět něco moc důležitýho o člověku, kterej tu uniformu nosil. A možná dokonce i něco o tom, proč ho zabili. Takže o jakou uniformu asi tak mohlo jít?“

Teddy pokrčila rameny a jedla dál míchaná vajíčka.

„Už jste někdy viděla, aby chlap, kterýmu je přes šedesát, roznášel poštu nebo řídil autobus? Já ještě ne,“ řekla Fanny. „Ale viděla jsem chlapy, kterejm je přes šedesát, jak dělají noční hlídače, strážný v bance nebo obsluhujou výtahy. A neříkal Steve, že ten John Smith byl na cestě do práce – ten večer, kdy se s ním Random seznámil v baru? To přece Steve říkal. No jasně, že to říkal. A jak je teda možný, že tohle Steva nenapadlo už dřív? Ten chlap byl určitě noční hlídač, ajcem trajcem, jestli nebyl. A poněvadž ta uniforma mohla prozradit, kde toho hlídače dělal, je jasný, že ten, kdo ho zabil, měl z nějakýho důvodu zájem na tom, aby se nezjistilo, kde byl zaměstnanej. Chtěla bych se vsadit, že je to takhle, Teddy, a Stevovi to všecko řeknu, hned jak se objeví.“ Fanny důrazně přikývla. „Vlastně nebudu čekat, jdu mu to zavolat hned teď.“

Šla k telefonu a vytočila FRederick 7-8024.

„Osmdesátý sedmý revír, seržant Murchison.“

„Tady Fanny Knowlesová. Mohla bych prosím mluvit se Stevem?“

„Fanny – jak?“ řekl Murchison.

„Fanny Knowlesová, ty blbej Irčane!“ zařvala Fanny. „Fanny Knowlesová, co žije u Carellovejch, ta samá, co na tu vaši posranou policejní strážnici volala už loni nejmíň stokrát a mluvila nemlich s tebou, ty jeden nádivo s tou svou rozdřepěnou tlustou prdelí!! Tady je Fanny Knowlesová a teď mi koukej dát Steva Carellu, budeš tak laskav, drahoušku, že ano, viď?“

„Někerej den, až se to šikne, Fanny…“

„Ano, drahoušku?“ zavrkala sladce.

„No radši – nechme toho. Steva ti dát nemůžu, poněvadž ten je pryč, řekl, že se vrátí až kvečeru, jestli vůbec. Šel se mrknout na nějakej kvartýr ve Franklin Street a říkal, že by to taky mohlo dost dlouho trvat.“

„To je moc špatný,“ řekla Fanny. „Dostala jsem výbornej nápad, kterej by mu možná pomoh při vyšetřování toho případu, co na něm teď maká.“

„Bo-hu-žel,“ řekl Murchison s cukerínovou úslužností, „bude s tím holt asi muset zápolit sólově, bez tvý neocenitelný asistence. Co takhle dneska nabídnout svý služby některýmu jinýmu policajtovi, co ty na to? Mám jich tu v patře plnou služebnu.“

„Trhni si nohou, grázle,“ řekla Fanny a zavěsila.

V té služebně plné policajtů to ve skutečnosti vypadalo tak, že tam momentálně nebyla ani noha. Carella odešel podívat se na tu adresu, kterou mu dala Mary Gooderyová, Parker stále ještě chodil pozorovat cvrkot do cukrárny, Hernardez byl mimo budovu, poněvadž vyslýchal oběť nějakého vloupání, a Meyer a Kling byli u poručíka v kanceláři. Služebna pátracího oddělení zela prázdnotou a bylo v ní ticho jak v márnici. Kdo by si vzpomněl, mohl tam nahoru zajít a odpochodovat se všemi psacími stroji a elektrickými ventilátory.

V Byrnesově kanceláři ze sebe zatím Meyer překotně chrlil všechno, co se mu pojednou začalo rojit v hlavě, a oči mu jen svítily. Byrnes seděl u svého psacího stolu a z prstů obou rukou si před sebou stavěl malou katedrálu. Kling se opřel o zeď a skepticky poslouchal.

„To je přece jasné, čeho se pokouší dosáhnout,“ říkal Meyer. „Překvapuje mě, že jsem na něco takového nepřišel už dřív.“

„Je to jasný až moc,“ řekl suše Kling.

„Jak to myslíš?“ zeptal se podrážděně Meyer. „Nezačneš mi tu přece vykládat –“

„Nech ho mluvit, Meyere,“ řekl Byrnes.

„Já vím jen tolik, že chlap, kterej se chystá vyloupit banku, nezačne na ni předem ukazovat prstem. Ani ho nenapadne, aby nám řek: ,Tak tady je to, mládenci, tady! Takže tam na mě laskavě čekejte, až tam vpadnu, jo?‘ Prostě – na mě to dělá dojem, že to je až zatraceně moc jasný.“

„Proč ale teda pak poslal do obchodu ty lopaty?“

„Abysme si o něm my mysleli, že se hodlá vloupat právě do týhle banky,“ řekl Kling. „Nezapomínáte na něco? Volal přece taky do spousty jinejch podniků, ne?“

„Do restaurací, do konfekcí, do speciální prodejny kravat –“

„Takže co vlastně ten Raskinův krám je? Pohádkovej palác z Tisíce a jedný noci?“ řekl Kling. „Raskin obchoduje ve velkým s dámskou konfekcí. Koho hergot může tohle zajímat? A toho grázla, co telefonuje, ten Raskinův krám taky vůbec nezajímá. Jde mu o tu banku dole pod schody! Mimochodem, kolik těch ostatních podniků, do kterejch volal, je nad nějakou bankou nebo vedle banky?“

„To mě ani nikdy nenapadlo, abych si to zjistil,“ řekl Meyer. „Kde je ten seznam těch podniků?“

„Máš ho u sebe na stole,“ řekl Kling.

Meyer se vyřítil z místnosti. Kling potřásl hlavou a řekl: „Mně to spíš připadá jako kouřová clona, pane poručíku. Můžu se mejlit, to jo, ale podle mne tohle smrdí až na půdu. Ten chlap nemůže bejt tak pitomej, ani tak samolibej. Úplně jasně nám ukázal prstem na Raskinův krám, přímo nad bankou, a dokonce si tam dal poslat i ty krumpáče a lopaty, pravděpodobně nějakým nedopatřením. A dneska navíc ty rudovlasý. Všechno je to jasný až moc.“

„Co zas máš s rudovlasejma?“ zeptal se Meyer, který se právě vrátil do místnosti se seznamem v ruce. Šel rovnou k telefonu, požádal o státní linku a začal vytáčet.

„To je jedna povídka od Arthura Conana Doyla,“ řekl Kling. „Spolek rudovlasých.“

„Přestaň už mě jednou otravovat s těma svejma pitomejma detektivkama,“ odsekl Meyer. „My se tady pokoušíme – Haló?“ řekl do telefonu. „Pan Lombardo? James Lombardo? Tady detektiv Meyer z Osmdesátého sedmého pátracího oddělení. Poslyšte, mohl byste mi laskavě říct, s kým váš podnik sousedí? Cože? Aha, obchod s dámským prádlem. Ano, tak vám ď – Cože? Co že je z druhý strany? Ach tak, rozumím. Děkuju, pane Lombardo. Ne, ještě nic. Zatím ne. Děkuju.“ A znovu položil sluchátko do vidlice.

„Tak co ses dověděl?“ zeptal se Byrnes.

„Z jedný strany obchod s dámským prádlem, z druhý strany klenotnictví,“ řekl Meyer.

„Klenotnictví,“ řekl Kling. „Hm.“

„Jo, klenotnictví.“ Meyer se podíval na seznam. „Ještě se pokusím zavolat do některýho dalšího z těch podniků.“

„No jasně,“ řekl Kling. „Spolek rudovlasých. Ten parchant nám jasně říká, kam si chodí pro inspirací.“

„Jak to myslíš, Berte?“ zeptal se Byrnes. Meyer, který stál vedle něho, už znova vytáčel.

„Znáte přece tu povídku, ne? Ti chlapi tam dají do jedněch londýnskejch novin inzerát, že shánějí rudovlasý, poněvadž chtějí přijmout na uvolněný místo ve Spolku novýho člena. Pointa je v tom, že Spolek hodlá tomu člověku platit nevím už kolik liber tejdně za to, že bude slovo od slova opisovat Britskou encyklopedii. Jedinou podmínkou je, že ji musí opisovat v kanceláři Spolku. No a ten rudovlasej chlápek se o to místo uchází a dostane ho a každej den odkluše do kanceláře a opisuje tam tu encyklopedii.“

„To mi připadá přitažený za vlasy,“ řekl Meyer. Do sluchátka zavolal: „Dejte mi prosím pana Chena.“

„Na tom není vůbec nic přitaženýho za vlasy,“ řekl Kling. Meyer se pojednou znova rozpovídal do telefonu, a tak Kling adresoval svůj výklad Byrnesovi. „Totiž – důvod, proč chtějí vystrnadit toho rudovlasýho chlapa z jeho zastavárny, je ten abyste tomu rozuměl –, že odtamtud kopou pod zemí tunel do banky. Když jsou nakonec připraveni banku vyloupit, ten chlápek to místo samozřejmě ztratí. Požádá pak o pomoc Holmese, aby mu poradil, jestli by se s tím vejhazovem z místa nedalo něco dělat, a Sherlock, to se ví, přesně vykoumá, o co v té věci vlastně šlo.“

„A jak na to hrome přijde?“ zeptal se Meyer, který právě znovu zavěsil. „Tohle byla Čínská restaurace. Ta je nad prodejnou starožitností. Prodávají tam většinou nefritové předměty. Musím zavolat ještě do některýho dalšího podniku.“ A rychle začal znova vytáčet.

„No a co se vlastně stalo tady?“ zeptal se Kling Byrnese. „Tenhle chlap volal bůhví do kolika obchodů a podniků, který jsou hned vedle bank a klenotnictví a –“

„Ještě nevíme jistě, jestli to platí opravdu o všech,“ řekl Meyer, který čekal, až telefon na druhém konci někdo zvedne.

„Ale jo, to už víme docela jistě,“ řekl Kling. „Obvolává všechny tyhle vašnosty a doufá, že jeden z nich zatelefonuje policajtům, nebo že jim třeba zatelefonujou všichni. On chce, on si to přeje, aby zatelefonovali policajtům. A proč? Poněvadž zatím volal do třiadvaceti obchodů a bůhví do kolika dalších, který se neobtěžovaly nám to oznámit. Pak najednou soustředí veškerou svou pozornost na Raskinův krám, poněvadž chce, abysme si mysleli, že přepadne právě tu banku pod ním. A dneska vyrukuje s tím inzerátem na rudovlasý, aby se ubezpečil, že nám neunikne, jak významnou roli v tom hraje ta povídka o Sherlocku Holmesovi. Naznačuje nám, že jde o přímou paralelu. Chce nám dát tip, chce, abysme se dovtípili, že hodlá vyloupit tu banku pod Raskinovým krámem. No fajn, ale proč?“

Meyer právě říkal do telefonu: „Moc vám děkuju, pane Goldfarbe. Ano, děkuju vám.“ Zavěsil. „Tohle byla cestovní kancelář,“ řekl. „A je taky hned vedle nějaký banky.“

„No jasně,“ řekl Kling. „Takže už víte, proč to dělá?“

„Proč?“ zeptal se Byrnes.

„Poněvadž vůbec nemá v úmyslu vybrat tu banku pod krámem. Má v úmyslu vybrat některou z těch dalších třiadvaceti. Ty všechny ostatní mu slouží jen jako kouřová clona.“

„A kterou teda hodlá vybrat?“ zeptal se Meyer.

Kling pokrčil rameny. „To je právě ta velká otázka, Meyere.“

„Tak co uděláme, Pete?“

„Kolikátého je dneska?“ zeptal se Byrnes.

„Osmadvacátýho.“

„A poslední příležitost k tomu má třicátýho?“

„Jo, třicátýho.“

„Takže nám zbývají dva dny. Doufám, že na to budeme moct nasadit pár lidí.“

„Jak si to představuješ?“

„Všechny ty podniky obsadíme. Budu si na to muset vyžádat posily z několika dalších pátracích oddělení. Do každého toho podniku musí přijít aspoň jeden člověk. Říkáš, že je jich třiadvacet?“

„Zatím.“

„Hrome, to je teda hezkejch pár lidí, ti jim budou jinde chybět,“ řekl Byrnes. Potřásl hlavou. „Radši kvůli tomu zavolám na policejní ředitelství. Budu potřebovat víc lidí, než jich dokážu z pátracích oddělení dostat. O tolik detektivů je nemůžem takhle jednorázově připravit.“

„Proč do toho nezapojit pochůzkáře?“ zeptal se Kling.

„Ti by ho nechytli nikdy. Hned by si všiml uniforem.“

„Tak jim to dej jako zvláštní úkol. Ať přijdou v civilu. Je to jen na dva dny.“

„To je dobrej nápad,“ řekl Byrnes. „Promluvím si o tom s kapitánem Frickem.“ Sáhl po telefonu. „Jedna věc mi ale pořád nějak nejde do hlavy,“ řekl.

„A co?“

„Když se mu z žádného toho obchodu a podniku nikdo neodstěhuje – když se žádný majitel toho jeho vyhrožování nezalekne a do třicátého podnik nevyklidí – jak hrome potom chce ten svůj plán uskutečnit?“

Muži zaraženě a bezradně zírali jeden na druhého. Právě totiž padla otázka za dva a půl miliónu dolarů. A nikdo z nich na ni neznal odpověď.

13

Čtyři muži seděli na svahu kopce, odkud byl výhled na továrnu, kde se vyráběla zmrzlina. Továrna byla obehnána plotem z prefabrikovaných dílů, za kterým stálo přinejmenším třicet bílých náklaďáků na rozvážku zmrzliny, zaparkovaných ve třech stejně dlouhých řadách. Dva komíny se tyčily do dubnového nebe a oba spojovala obrovská firemní tabule

ZMRZLINA PICK-PAK

Lízej Pick-Pak pochoutku

ze špejle i z kornoutku

Čtyři muži vypadali jako parta starých a bodrých kamarádů, kteří si vyšli na podvečerní procházku, dostali se náhodou na tuhle travnatou stráň, z níž bylo vidět továrnu na zmrzlinu, a rozhodli se, že tu chvíli posedí, poněvadž je už trochu bolí nohy. Ani na jednom z nich rozhodně nebylo nic podezřelého či zlověstného. Kdyby se přihlásili v Ústřední evidenci statistů o role v podřadném gangsterském filmu, nepochybně by je jednoho jako druhého odmítli. A přesto tři z těch čtyř měli záznam v trestním rejstříku, a dva z nich – právě teď – měli u sebe zbraň. A přestože mezi sebou hovořili dost tiše a vlídným tónem, zdůrazněným ještě upřímným výrazem ve tvářích, diskutovali právě o zločinu, který hodlali v budoucnu spáchat.

Hluchý byl z těch čtyř nejvyšší a taky největší hezoun. Seděl, díval se přes řady náklaďáků a v zubech žmoulal stéblo trávy.

„Tady si ho opatříme,“ řekl.

Chuck, který seděl vedle něho, sáhl do kapsy saka pro cigaretu, vylovil jen jednu a balíček nechal v kapse. Vytáhl kartónek plochých zápalek, zvedl chlopeň, ohnul jednu zápalku tak, že se hlavičkou přiblížila ke škrtátku, chlopeň sklopil a zápalku rozškrtl – to všechno jednou rukou. Zápalka hořela, přestože ji od kartónku vůbec neodtrhl.

„Jo, tady je náklaďáků spousta,“ řekl a vyfoukl proužek kouře. „My potřebujem jen jeden, Chucku,“ řekl hluchý.

„No jasně. Kdy ho šlohnem?“

„Zejtra.“

„Jako den před, jo?“

„Noc před,“ opravil ho hluchý.

„A v kolik?“ zeptal se Chuck.

„Počítal jsem, že někdy kolem půlnoci. Rafe už si za poslední týden spoustu věcí okoukl a připravil. Můžeš nám říct, jak to přesně vypadá, Rafe?“

Rafe si popostrčil na nose brýle ve zlatých obroučkách, povzdechl si a prohrábl si neklidnou rukou slámově žluté vlasy. Bylo na něm vidět, že se mu do řeči moc nechce. Dokonce to dělalo dojem, jako když mu mluvení působí fyzickou bolest.

„Na bráně je jednoduchý visací zámek,“ řekl velice tiše, jako by mu byli v dětství vštěpovali, že lidé nejvíc naslouchají těm, kteří mluví potichu. „Ten dokážu otevřít sponkou do vlasů.“

„To říká jen tak obrazně,“ prohlásil hluchý. Zazubil se. „Že je to tak, Rafe?“

„Jasně, sponkou do vlasů ne, ale je to hračka pro děti, spolehněte se. A navíc ve dvoře není žádný hlídač. Jak budem jednou uvnitř, je to bez problémů.“

„Klíče od zapalování nechávají v náklaďácích?“ zeptal se Chuck.

„Ne. Budeme muset zkřížit dráty.“

„Nedaly by se od těch klíčů pořídit duplikáty?“

„Nevím jak.“

„Za úvahu by to možná stálo,“ řekl Chuck a otočil se na hluchého. „Jde o to, že přece nemůžem nechat motor celou dobu běžet. A když se objevjej policajti, kdo bude pak mít chuť párat se pod volantem s nějakejma drátama?“

„Jakmile jednou dostanem náklaďák odtud, seřídím zapalování tak, že se obejdem bez klíče,“ řekl Rafe. „S tím si nedělejte starosti.“

„Já si starosti nedělám, já jen myslím dopředu. Tohle není jednocentovej poker, Rafe, tady je v sázce velkej balík.“

„Vždyť jo.“

„V pořádku. Je plot napojenej na poplašný zařízení?“

„Není.“

„Víš to jistě?“

„Sichrově. S těma náklaďákama si podle všeho moc hlavu nelámou. Poplašný zařízení funguje ve fabrice a tam je taky hlídač, kterej –“

„Ach jé,“ řekl Chuck.

„Ale ne, nic, z toho nemusíme mít strach,“ ujistil ho rychle hluchý. „Ten do dvora nevychází, vůbec nikdy ne, a my to celý rozjedem teprve ve chvíli, až bude v nejvyšším patře budovy.“

„A jak se dovíme, že je tam?“ zeptal se Chuck.

„Je tam v jedenáct hodin,“ řekl Rafe. „To se vydává na pravidelnou obchůzku. Vyjede výtahem nahoru do šestýho patra a odtamtud vyrazí pěšky dolů do přízemí. My se dáme do práce na tom plotě v jedenáct. Náklaďák šlohnem ve chvíli, kdy hlídač dorazí do nejvyššího patra.“

„A jak to budem vědět, že zrovna dorazil do nejvyššího patra?“

„Až se vydá na obchůzku, uvidíš, jak si svítí baterkou. Má tak silnou, že je od ní šajn po celým tom zatraceným patře. Už je ti to jasný?“

„Zatím to všechno zní skvěle. Šlohnem náklaďák a budem s ním pryč dřív, než vůbec bude mít možnost seběhnout po všech těch schodech znova dolů, je to tak?“

„No přesně.“

„Co potom?“ zeptal se Chuck.

„Odjedem s náklaďákem ke krámu.“

„To myslíš, že je chytrý?“

„A proč ne? Přímo na skle výlohy tam máme firmu Eskima Chelsea, Inc., ne?“

„Jistě. Jenže na náklaďáku je ze strany nápis Zmrzlina Pick-Pak.“

„Náklaďák bude na dvoře za domem. Tam ho přece nikdo nepůjde okukovat. A kromě toho, až si vezmem náklaďák do práce, Fotr se dokáže postarat o to, aby nám tam žádný nežádoucí návštěvy nelezly.“

Fotr, který ze sebe zatím nevypravil jediné slovo, si teď odkašlal a řekl: „No jasně, to já zvládnu. Náklaďák šlohne Rafe s Chuckem, jo?“

„Přesně tak, Fotr,“ řekl hluchý.

„A přivezou ho před krám, kde budem čekat ty a já, jo?“

„Přesně tak, Fotr.“

„Budu se na to muset nějak oblíct, nebo jak?“

„No samozřejmě,“ odpověděl hluchý. „Budeš přece mít za úkol nepustit dál žádnýho nevítanýho návštěvníka.“

„Dobrý.“ Stařec zvedl ruku, zaclonil si oči a mžouravě se zadíval na řadu bílých náklaďáků dole na dvoře továrny. „Ty náklaďáky mají plechovou karosérii?“ zeptal se.

„Je to nějakej keramickej smalt,“ odpověděl Rafe. „Proč se ptáš?“

„Budou s tím potíže – dostat na to ty nový firmy?“

„Podle mne by neměly bejt. Opatřili jsme elektrickou vrtačku a karborundový hroty. S tím provrtáš i ocel. Skrznaskrz.“

„Hm, to je dobrý,“ řekl stařec a přikývl.

„Co uděláme s poznávací značkou?“ zeptal se Chuck a vtáhl do sebe kouř z cigarety.

„Co s ní chceš dělat?“ zeptal se hluchý.

„Šlohnem přece náklaďák tu noc před tím, než to spustíme, ne?“ zeptal se. Byl to opravdu škaredý chlap, přikrčený a statný jak gorila, s rozložitými rameny a dlouhými klátivými pažemi, s obrovskýma rukama a hranatou hlavou, s rozplesknutým nosem. Přesto ale hovořil tiše, téměř vybraně.

„Ano, tu noc před tím, než to spustíme,“ řekl hluchý.

„Takže budou náklaďák hledat, že? Chci říct, že hlídač zavolá policajtům, jak uslyší, že s náklaďákem někdo odjíždí, nebo aspoň hned, jak mu dojde, že vůz je pryč, to záleží na tom, jak je čilej a pohotovej. Ze všeho nejdřív udělají to, že ohlásej přesnej popis náklaďáku, víte přece, jak policajti pracujou, ne? A hned pak oznámí rádiem poznávací značku všem policejním vozům v celým městě. Takže co nám potom bude zbejvat? Takhle jsem to myslel, když jsem se ptal, co uděláme s poznávací značkou.“

„Samozřejmě, číslo vozu vyměníme.“

„Kdy ale? Odtud ke krámu je to pěknej kus cesty. A jestli je ten hlídač jen trochu čipera, policejní vysílačky začnou poznávací číslo hlásit během pěti minut. A já ten náklaďák budu řídit, jak je ti známo.“

„Tak co teda navrhuješ?L

„Navrhuju, abysme tabulku s poznávacím číslem vyměnili hned tady v továrně na dvoře, dokonce ještě dřív, než vůz nastartujem. Myslím, že by to bylo nejlepší.“

„V pořádku, uděláme to tak.“

„Výborně. A nesmí to bejt obyčejná tabulka s číslem, na to nezapomeň. Podívej se na ty náklaďáky dole pod náma – vidíš, že nemají obyčejný tabulky? Tohle jsou speciální tabulky pro obchodní vozidla. Budem sebou muset hodit a do toho třicátýho jich pár sehnat.“

„To zvládnem,“ řekl hluchý.

„A dál mi dělá starost to, že tu práci budem muset sfouknout venku, vzadu na dvoře – až se ke krámu dostanem. Chápeš to? I když nebudou poznávací číslo vysílat v hlášení policejním vozům, stejně bude každej policajt ve městě pátrat po náklaďáku, co rozváží Zmrzlinu Pick-Pak. No a my jeden z těchhle vozů rozvrtáme ze strany dírama. S tím bysme podle mne nemuseli tak moc spěchat.“

„Co teda navrhuješ?“

„Nedal by se tam aspoň na přechodnou dobu zřídit nějakej kryt – nějaká taková zástěna, ať už by byla z čehokoli?“

„Mám strach, že by to mohlo vzbudit něčí pozornost.“

„Krátce a dobře, nezamlouvá se mi, že tu práci máme dělat vzadu na dvoře. Nechce se mi takhle riskovat, když tentokrát jde o tak velkou věc.“

„Co kdybysme náklaďák odvezli do Majesty?“ zeptal se stařec. „Nemohli bysme na něm tu práci udělat tam?“

„To by mohlo bejt sakra nebezpečný. Půlhodinovej vejlet na přívozní lodi? Ne, to nepřichází v úvahu.“

„Proč si nepronajmem někde tady poblíž soukromou garáž?“ zeptal se Rafe. „Můžem do ní odjet hned, jak budem náklaďák mít, udělat potřebný úpravy, a pak teprv zajet k obchodu. Jak budou jednou ty úpravy provedený, nemáme se čeho bát.“

„To bude asi nejlepší,“ řekl hluchý. „Zítra si o tom pohovořím s nějakou realitní kanceláří. Tohle je dost venkovská čtvrť, takže možná budeme mít štěstí. Když ne, budem to prostě muset udělat venku a spolehnout se na to, že nám to vyjde.“

„Když neseženem garáž někde tady nablízku, radši bych s vozem zajel do nějaký tmavý ulice a udělal tu práci tam, než na tom dvorku vzadu.“

„Nekomplikuj věci, když jsou jednou jasný,“ řekl hluchý. „Domluvili jsme se, že se zítra pokusím sehnat tady v okolí garáž. Prozatím je o tom zbytečný dál mluvit.“

„V pořádku,“ řekl Chuck.

„Ten náklaďák ale vyšpatníme zejtra, že?“ zeptal se stařec. Odmlčel se. „Nerad se na moc věcí vyptávám, ale přišel jsem k celýmu tomuhle podniku přece jen trochu pozdě, a tak…“

„To je v pořádku. Je to tak. Náklaďák vyfouknem zejtra v noci.“

„A ta velká fuška?“

„Ta den na to, samozřejmě. Třicátýho dubna.“

Stařec přikývl. „Kdo bude při tý velký fušce řídit?“

„Rafe.“

„Kdo bude s ním?“

„Já,“ řekl hluchý.

„Máte uniformy?“

„Objednal jsem je. Zejtra si je jdu vyzvednout.“

„Kde bude Chuck a já?“ zeptal se Fotr.

„Až doručíte ty balíky?“ zeptal se hluchý a zašklebil se.

„Jo, pak.“

„Odjedete hned do domu v Majestě. Měli byste s tím být hotovi přibližně kolem jedný hodiny. Doufám, že oba stihnete přívozní loď ve dvě patnáct. V nejhorším případě tu ve čtyři nula pět.“

„A co ty a Rafe? Kterou lodí pojedete s náklaďákem?“

„Pokusíme se dostat na tu v pět pětačtyřicet. Když to nevyjde, chytnem tu v šest nula pět.“

„A v kolik pak jede další?“

„V sedm patnáct,“ řekl Rafe.

„S žádnou pozdější lodí než s tou v šest nula pět si nemusíme dělat hlavu,“ řekl hluchý. „S tou velkou fuškou začnem v pět hodin a ta práce, co tam zbejvá udělat, by nám neměla trvat víc jak deset minut. Potom deset minut na naložení beden a za dalších deset minut s vozem u přívozu.“

„S prachama,“ řekl Fotr.

„To doufám,“ řekl hluchý s úsměvem.

„A kdy potom odejdem z Majesty?“

„Hned jak se to všechno trochu uklidní. O tom se nejlíp dohodnem, až budem tam. Odcházet budeme muset po jednom, každý zvlášť. Poslední odjede s vozem. Zmrzlinářskej náklaďák tam zůstane v garáži.“

„Ty myslíš na všecko, viď?“ řekl Chuck a v jeho hlase byl nádech trpkosti.

„Snažím se,“ řekl hluchý přímo. „Zjistil jsem, že je stejně jednoduchý na všechno myslet jako na všechno nemyslet. A samozřejmě tisíckrát bezpečnější.“

„No, doufám, žes myslel doopravdy na všechno,“ řekl Chuck.

„Ale jo, spolehni se.“ Podíval se na hodinky. „Radši bysme se měli vrátit do krámu,“ řekl, „a hned se do toho zas pustit. Do čtvrtka máme před sebou ještě spoustu práce.“

„Poslyš, nerad bych vypadal jako moc velkej opatrník,“ řekl stařec.

„Oč jde?ů

„Potřeboval bych se ještě znova podívat na ty plánky, cos nakreslil. Abych věděl úplně přesně, kam ty věci umístit.“

„Jistě,“ řekl hluchý a sáhl si do vnitřní kapsy saka. „Myslel jsem, že je mám s sebou,“ řekl. „Nejspíš jsem je ale nechal v bytě ve Franklin Street. Stavím se tam pro ně.“

„Myslíš, že je to bezpečný?“ zeptal se Chuck a škaredé rysy obličeje se mu stáhly do ustarané grimasy. „Znova do toho bytu chodit?“

„Řek bych, že je,“ prohlásil hluchý. „Když to chceš slyšet na rovinu, tak jsem tam byl zrovna na dnešek v noci – pobavit se s jednou milou slečnou.“ Drze se na Chucka podíval. „Sejdem se pak zas v krámě. Můžeš se pustit do práce, hned jak se setmí. Ty budeš hlídkovat jako obvykle, Fotr. Do čtvrtka s tím musíme být hotovi, na to nezapomínejte.“

Budova ve Franklin Street byl elegantní obytný dům, který před nějakými dvaceti lety patřil k těm nejpřepychovějším činžákům. Čas a rozmary těch, kdož udávají dobrý tón, proměnlivost módy, které se s rychlostí letního blesku přestaly líbit byty v jižní části města a přesunula svůj zájem na sever, to všechno dohromady vedlo k tomu, že nikdo už netoužil bydlet ani ve Franklin Street, ani v budovách na jihu města. Místní vtip teď sice tvrdil, že na sever odtud nikdo neodchází, ledaže chce odjet parníkem do Evropy, a ta hloupá pointa neměla daleko k pravdě. Budovy ve Franklin Street se ale přesto neproměnily v zanedbané a podřadné brlohy, jak se to stalo s některými budovami na území 87. revíru, které kdysi bývaly přímo královské, než je pomalu zardousila chobotnice bídy. Budovy ve Franklin Street stále ještě měly své vrátné a zdviže s obsluhou. Ve vstupní hale pořád ještě nebyly na zdech naškrábané
žádné sprosté průpovídky. Činže v těch domech, dávno už nepovažovaných za fešácké, byla pořád ještě fešácky drahá.

Což vedlo Carellu k úvaze o tom, jak si mohl člověk jako John Smith, který žil z šeků pobíraných od Správy sociálního zabezpečení, dovolit žít v bytě ve Franklin Street číslo 457. Carella stál na chodníku pod zelenou plátěnou stříškou a hleděl do vstupní haly. Vrátný stál uvnitř hned za řadou skleněných dveří a civěl odtamtud na něho. Potom jedny dveře otevřel jakoby předem a vyšel na chodník.

„Přál jste si něco, pane?“ zeptal se.

„Pokouším se najít jednoho z vašich nájemníků. Jmenuje se John Smith.“

„Ano, ten tu bydlí, máte pravdu,“ řekl vrátný. „Momentálně tady ale není. Vlastně jsem ho tu už nějaký čas neviděl.“

„Jak dlouho?“

„No – naposled někdy minulý měsíc.“

„Hm. A nevíte náhodou, jak dlouho už tu bydlí?“

„Teprv pár měsíců, víc ne.“

„Nemohl byste mi říct, kdy se k vám nastěhoval?“

Vrátný si Carellu pátravě prohlížel. „Vy jste jeho přítel?“ zeptal se.

„Ne, já jsem od policie.“ Carella blýskl odznakem.

„Ach tak.“

„Jo. Můžete mi povědět, kdy se sem nastěhoval?“

„Někdy koncem února, pokud se pamatuju.“

„A naposled jste ho viděl v březnu, že?“

„Ano.“

„On žil sám?“

„To nevím. Tady býval hodně často.“

„Ale byl sám?“

„Jak prosím?“

„Sám! Jestli tu byl sám!“

„No, zrovna teď jsem vám řekl –“

„Chodívaly k němu návštěvy?“

„No – no jo.“

„Bydlel někdo u toho Smitha?“

„Možná že jo. Víte, na tom totiž správě budovy nezáleží. Dokud jako nájemník neruší ostatní nájemníky – jednou je to koneckonců jeho byt. Dokud pozdě v noci nepouští nahlas rádio, nedělá kravál nebo něco jinýho –“ Vrátný komicky povytáhl obočí: „– protizákonnýho?“ zeptal se. „Ten pan Smith se dostal do nějakýho maléru?“

„Na vašem místě bych se o to radši moc nezajímal. A teď bych se rád podíval na jeho byt. Můžete mě do něho doufám pustit?“

„K tomu si musím vyžádat svoleni od správce budovy. A ten tady dneska bude až kvečeru.“

„Zatelefonujte mu,“ řekl Carella.

„No, víte, já –“

„Je to krajně důležité,“ řekl Carella. Usmál se. „Takže mu zavoláte, že?“

Vrátný jako by se chvilku nemohl rozhodnout. Potom Carellovi úsměv oplatil a řekl: „Samozřejmě že mu zavolám.“

Carella šel za ním do budovy. Hala byla čerstvě vymalovaná, zařízení se jen třpytilo a vypadalo nově a neopotřebovaně. Vrátný zašel do svého kamrlíku, zatelefonoval odtamtud, a když se vrátil ke Carellovi, pořád se ještě usmíval. „Vida, zázraky se dějou dodnes,“ řekl. „Ten starej parchant řek, že jo. Jde jen o to, že my nemáme klíče od bytů, nic takovýho. Prostě mi řek, že když se dostanete dovnitř, je to v pořádku – on nechce mít s policií žádný potíže. Jenže tady si každej nájemník koupí svůj vlastní zámek a my teda klíč k žádnýmu bytu nemáme.“

„Nevadí, jen mě zavezte nahoru a já zkusím některej svůj klíč,“ řekl Carella.

„Vy s sebou nosíte šperháky, co?“ řekl vrátný a zasvěceně se uculil.

Carella na něho poťouchle zamrkal. Společně vyjeli výtahem do šestého patra a pak šli chodbou k bytu 6 C.

„Tady to je,“ řekl vrátný. „Moc pěknej byt. Sedm pokojů. Nádhera. V těchhle bytech jsou ty obejváky ve sníženým podlaží, jestli jste o tom slyšel.“

Carella sáhl do kapsy a vylovil kroužek s klíči.

„Šperháky! Co jsem povídal?“ zvolal vrátný a culil se dál. Potom se zájmem pozoroval, jak Carella začíná zkoušet do zámku jeden klíč po druhém. Kromě klíčů od vlastního domu měl na kroužku ještě nějakých šest různých šperháků. Vyzkoušel je všechny. Ani jeden však zámkem neotočil.

„Žádnej nepasuje?“ zeptal se vrátný.

„Bohužel ne,“ řekl Carella a potřásl hlavou. „Kolik má tahle budova pater?“

„Devět.“

„Jsou tu požární žebříky?“

„Samozřejmě.“

„Moh byste mě vyvízt na střechu?“

„Chcete slízt dolů po požárním žebříku?“ zeptal se vrátný.

„Chtěl bych to zkusit,“ řekl Carella. „Možná že Smith nechal otevřený okno.“

„Poslyšte, vy chlapi jste fakt zvykli za plat pracovat, že jo?“ řekl vrátný s obdivem.

Carella poťouchle zamrkal a vlezl do zdviže. Vystoupil v devátém patře, po několika zbývajících schodech došel až pod střechu, otevřel požární dvířka a vkročil na asfalt. Když šel na druhý konec střechy, viděl velkoměsto, prostírající se kolem dokola do všech stran, ostré, kolmé kvádry luxusních činžáků s dírami otevřených oken, na každé střeše nádrž na vodu, připomínající temně lesklého hnízdícího ptáka, modrou oblohu v pozadí a ornamenty z čar mostů spojujících Isolu s ostatními částmi velkoměsta, těžké a solidní linie starých mostů a jemnější, vznosnější linie těch novějších, a hluboko pod sebou slyšel hluk pouliční frekvence a hukot města kypícího životem, viděl děti pouštějící draky ze sousedních střech a dole v ulici nějakého muže mávajícího na své holuby dlouhou bambusovou tyčí, a holuby, jak třepetavě vzlétají do vzduchu jak gejzír vybuchlé šedi, jejich tlukoucí kídla, i dubnové slunce, zalévající asfalt střechy svým žlutým teplem.

Šel až na kraj střechy a z výšky devíti poschodí se podíval na dvůr mezi domy dole pod sebou. Pevně sevřel žebřík, přehoupl se přes okachlíkovaný okraj střechy a začal opatrně sestupovat k velkému požárnímu žebříku v devátém patře. Do žádného okna ani nenakoukl. Nechtěl, aby nějaké ženské začaly vřískat a volat policajta. Trpělivě sestupoval dolů, nedíval se napravo ani nalevo, přendával ruku z jedné příčky na druhou, pak překročil odpočívadlo a začal slézat po dalším žebříku – až se dostal do šestého patra. Přikrčil se před bytem 6C a nakoukl oknem dovnitř. Byt byl prázdný. Zkusil okno.

Bylo zavřené.

„Himlhergot,“ zaklel a vyklonil se z požárního žebříku k druhému oknu. Začal se vžívat do pocitů lupiče a přál si, aby měl malou ruční vrtačku, s jejíž pomocí by provrtal dřevo, a kus silného drátu, který by do díry strčil a nadzvedl jím okenní zástrčku. Začínal si už připadat jako špatně vybavený zloděj, ale pak zkusil otevřít druhé okno a – ejhle, sláva vlasti! – to zatracené okno zavřené nebylo. Znova nakoukl do bytu, potom vysunul okno nahoru a přehoupl se přes okenní parapet dovnitř.

Všude bylo ticho.

Dopadl na vysoký koberec a rychle přelétl očima po bytě zařízeném s dobrým a nákladným vkusem. U zdí vymalovaných v tlumených tónech stál hladký a nízký moderní nábytek. Prohlížel si jeden kus nábytku po druhém a přímo se rozzářil při pohledu na dánský psací stůl, který stál v rohu obýváku. Ihned k němu přistoupil a otevřel sklápěcí přední desku. Doufal, že najde nějaké dopisy, adresář nebo něco podobného, co by mu mohlo poskytnout další vodítko na lidi, které Smith znal, a především zjistit totožnost hluchého. Nic cenného tam ale nebylo. Zaklapl desku psacího stolu a trochu se zorientoval, odhadl, kde asi je kuchyň – nejspíš za jídelnou – a kde asi jsou ložnice, do těch se zřejmě jde z druhého konce obýváku. Přešel přes obývák, boty skoro neslyšně zašeptaly ve vysokém koberci, pak prošel obloukovým vchodem bez dveří a vstoupil do první ze tří ložnic, sousedících se spartánsky bílou ch odbou.

V ložnici bylo slabě cítit parfém.

Postel byla pečlivě ustlaná, černá noční košilka složená v nohou lůžka. Carella košilku zvedl a našel na ní látkový štítek. Zjistil, že byla koupena v jednom z nejdražších obchodů ve městě. Přičichl k ní a neušlo mu, že voní stejným parfémem, jaký je cítit ve vzduchu. Potom ji znova hodil na postel a hlavou mu bleskl dohad, zda košilka patří Lotte Constantinové, a vzápětí samozřejmě i otázka, zda dívka lhala, když mu řekla, že neví, kde John Smith bydlí. Pokrčil rameny, zmáčkl knoflík lampy stojící na jednom nočním stolku a horní zásuvku stolku povytáhl.

Nejdřív uviděl pár hrubých nákresů, buď nějakých mapek, nebo plánků podlaží. Ani jeden nebyl nijak označen; všechny však zároveň měly několik společných rysů. Především byla každá mapka či plánek podlaží (bylo těžké říct přesně, co mají znázorňovat) označena velkými X (písmeny? křížky?), roztroušenými po nákresu. Nikde nebylo nic, z čeho by se dalo poznat, co vlastně ta X na nákresech mají znamenat či označovat. Mapky však měly společného něco jiného. Všechny měly v pravém dolním rohu naškrábané jakési jméno. Všech mapek bylo dohromady šest.

Na třech stálo jméno CHUCK.

Na zbývajících třech mapkách bylo nejprve napsáno jméno JOHNNY. To ale pak bylo na všech třech škrtnuto a nahrazeno jménem FOTR.

Johnny, pomyslel si Carella. Byl to John Smith?

Kromě toho nalezl v zásuvce kus normálního plánku, modráku, vyrobeného s profesionální úhledností. Rozložil jej a chvilku jej studoval:

Právě modrák znovu skládal, když zařinčel telefon a vyděsil ho. Na okamžik zaváhal, uvažoval, zda má či nemá telefon zvednout. Položil modrák na noční stolek, otřel si rukou zpocený horní ret a sluchátko zvedl.

„Haló,“ řekl.

„Tady je Joey,“ sdělil mu hlas na druhém konci drátu.

„Kdo?“

„No Joey – vrátnej. Já jsem ten chlápek, co vás odvez nahoru.“

„Ach tak, ano,“ řekl Carella.

„Koukám, že jste se dostal dovnitř.“

„No, vidíte to.“

„Poslyšte, nevěděl jsem, co mám dělat. Tak mě napadlo, že vám zavolám a řeknu vám to.“

„A co?“

„No o panu Smithovi. Johnu Smithovi, víte přece?“

„A co je s ním?“

„Jde tam za váma nahoru,“ řekl vrátný.“

„Cože?“ řekl Carella a v tom okamžiku zároveň uslyšel, jak se ve dveřích z chodby otočil klíč.

14

Carella stál v ložnici se sluchátkem v ruce, modrákový plánek ležel před ním na nočním stolku; cvaknutí odmykaného zámku ho udeřilo do hlavy jak kladivo. Okamžitě telefon položil, zhasl světlo, přesunul se k pravé straně dveří a zároveň hned sáhl po služebním revolveru. Přitiskl se na zeď, revolver svíral v pravé ruce a čekal. Slyšel, jak se dveře z chodby otevřely a znova zavřely.

V bytě bylo na okamžik ticho.

Potom uslyšel zvuk kroků, měkce tlumených vysokým kobercem.

Nechal jsem to okno v obýváku otevřené? zeptal se v duchu sám sebe.

Kroky zaváhaly a utichly.

Nechal jsem ten psací stůl otevřený? zeptal se v duchu sám sebe.

Uslyšel kroky znova, uslyšel, jak zaskřípělo prkno v podlaze, a pak uslyšel vrznutí dalších,otvíraných dveří. Jemná vrstva lesklého potu mu teď pokrývala obličej, přilepila mu košili na hrudník. Speciální policejní revolver ráže 38, který svíral v hrsti, byl celý kluzký. Slyšel, jak mu srdce skáče mezi žebry v nepravidelném rytmu afrického tamtamu. Slyšel, jak se dveře znova zavírají, domyslel si, že je to skříň ve zdi, pak znova kroky a pomyslel si: Ví, že jsem tady? Ví to? VÍ TO? A pak uslyšel zvuk, který mu nebyl ani dost málo povědomý, jakési kovové cvaknutí, jako když kov křísne o kov, zvuk vůbec ne povědomý a přece nějakým zvláštním způsobem známý, a potom prkno v podlaze znova zaskřípělo, měkce tlumené kroky se přiblížily obloukovému vchodu bez dveří na konci obýváku, zaváhaly a zarazily se.

Carella čekal.

Kroky ucouvly.

Uslyšel další cvaknutí a po něm dvacet vteřin naprostého, mrtvého ticha; potom vybuchla a po celém bytě se rozlila hudba, hlučná a divoká, a Carella okamžitě pochopil, že ten muž v bytě má zbraň a že v několika příštích vteřinách začne střílet v naději, že hudby využije jako zvukové clony výstřelů. Neměl v úmyslu dát svému protivníkovi příležitost, aby to byl on, kdo tu veselici s ohňostrojem zahájí. Potěžkal revolver v pravačce, zhluboka se nadechl a vkročil do obloukového vchodu.

Muž se otočil od gramofonu na přehrávání hi-fi nahrávek stojícího u zdi.

Na zlomek vteřiny Carella spatřil naslouchátko v mužově pravém uchu a brokovnici, kterou muž držel v rukou, a pojednou bylo už moc pozdě, pojednou brokovnice vybuchla do řevu hudby.

Carellu exploze výstřelu otočila kolem vlastní osy. Uslyšel hvízdot rozptýlených broků, jak kvílivě zafičely v uzavřené prostoře bytu, pak se mu zahryzly do ramene jak bič, jak roj rozdrážděných vos, a stačil si jen pomyslet Kristepane, podruhý už ne! a vystřelil sám po vysokém blonďákovi, který už se hnal napříč bytem. Vzápětí si uvědomil, že mu rameno dočista zmrtvělo. Pokusil se zvednout ruku s revolverem, rychle zjistil, že to nedokáže, a stejně rychle si přehodil revolver do levé ruky, zmáčkl spoušť a vystřelil znova, příliš vysoko a nepřesně, zatímco hluchý zvedl brokovnici a s rozmachem udeřil Carellu pažbou do hlavy. Je to jednohlavňovka, pomyslel si Carella ve zlomku vteřiny, než mu pažba narazila ze strany na hlavu, jednohlavňovka, neměl čas znova nabít, a ucítil náhlý záblesk vybuchující, vyšlehující žluté bolesti, pak pažba dopadla znova, roztočilo se několik sluncí, celý vesmír do něho
bil tou pažbou, och kristepane, kristepane! a slzy mu vhrkly do očí, poněvadž bolest byla tak šílená, bolest v rameni a strašlivá bolest od té těžké dřevěné pažby brokovnice, narážející na, narážející na – och proboha, och maminko, och proboha, och proboha

Když Carellu o něco později dopravili ten den do nemocnice, lékařům sice bylo jasné, že je dosud naživu, ale většina z nich nebyla ochotná riskovat jakýkoli odhad, jak dlouho ještě při životě zůstane. V době, kdy ležel v bytě na podlaze, ztratil spoustu krve. Našli ho tam v bezvědomí teprve asi po třech hodinách od chvíle, kdy byl sražen a doslova domlácen opakovanými údery pažbou brokovnice, tvrdou jako křemen. Byl to vrátný z budovy, Joey, kdo ho tam v šest hodin večer objevil. Když poručík Byrnes v přítomnosti policejního stenografa vrátného vyslýchal, dověděl se od něho tyto informace:

BYRNES: Proč jste tam nahoru vůbec šel?

JOEY: No, jak už jsem vám říkal, on tam nahoře byl strašně dlouho.

A předtím jsem viděl pana Smitha, jak už zas jde po schodech dolů

BYRNES: Můžete toho pana Smitha popsat?

JOEY: No jistě. Vysokej je asi jako já, tak metr pětaosmdesát, možná šestaosmdesát, a hádal bych, že váží takovejch sedmdesát, třiasedmdesát kilo. Je blonďák, má modrý oči a v pravým uchu nosí naslouchátko. On je totiž trochu nahluchlej. Když šel po schodech dolů, nesl s sebou něco zabalenýho v novinách.

BYRNES: Co to bylo?

JOEY: To nevím. Něco dlouhýho. Moh to bejt rybářskej prut nebo něco takovýho.

BYRNES: Puška to být nemohla? Nebo třeba brokovnice?

JOEY: Možná. Co bylo pod papírem, to jsem neviděl.

BYRNES: V kolik hodin šel dolů?

JOEY: Asi tak ve tři, možná v půl čtvrtý. Tak nějak.

BYRNES: A kdy jste si vzpomněl, že detektiv Carella je pořád ještě v tom bytě?

JOEY: To vám těžko řeknu přesně. Zaskočil jsem si přes ulici do cukrárny, je tam jedna taková roztomilá malá blondýnka, obsluhuje tam u pultu. Dal jsem si žloutkovej krém a chvíli jsme spolu špásovali a klábosili, no a pak jsem si řek, že už bych se měl vrátit do baráku, a napadlo mě, jestli ten Car – Jakže se jmenuje?

BYRNES: Carella.

JOEY: On je Talián?

BYRNES: Jo.

JOEY: Nepovídejte. Já jsem taky Talián. Takže paisan, co? Co byste tomu řek?

BYRNES: Jeden se nestačí divit.

JOEY: No tohle, fakt. No a tak mě napadlo, jestli je pořád ještě nahoře, a do toho bytu jsem brnknul. Nikdo to nebral. Potom no, nevím – asi jsem byl prostě jen zvědavej, když teda pan Smith už dávno odešel a vůbec, prostě jsem hupnul do zdviže, vyjel do šestýho patra a zaklepal na dveře. Nikdo se neozval a dveře byly zamčený.

BYRNES: Co jste udělal pak?

JOEY: Vzpomněl jsem si, že ten Car – Jakže se jmenuje?

BYRNES: Carella, Carella.

JOEY: Jo, Carella, to by jeden nevěřil, fakt. Vzpomněl jsem si, že se do toho bytu dostal ze střechy, a tak mě napadlo, že bych se měl snad podívat tam, no a to jsem taky proved. A když už jsem byl jednou na střeše, tak mě napadlo, že bych moh klidné slízt po požárním žebříku dolů a do toho bytu 6C nakouknout, no a to jsem taky proved. A pak teda jsem ho uviděl, že tam leží na podlaze.

BYRNES: Co jste udělal pak?

JOEY: Otevřel jsem okno a vlez jsem do bytu. Páni, takový krve jsem neviděl za celej život. Měl jsem za to, že je po smrti. Myslel jsem, že ten chudák parch – To zapisujete všecko, co říkám?

STENOGRAF: Jak prosím?

BYRNES: Jo, zaznamenává všechno, co říkáte.

JOEY: Tak to teda to slovo vyškrtněte, jo? Myslím jako to slovo parchant. Ono to nevypadá pěkně.

BYRNES: Co jste si pomyslel, když jste Carellu našel?

JOEY: Já měl za to, že je po smrti. Tý krve! Samá krev. A taky se mi zdálo, že má proraženou hlavu, úplně promáčknutou dovnitř, aspoň to tak vypadalo.

BYRNES: Co jste dělal? (Žádná odpověď)

Ptal jsem se, co jste pak dělal?

JOEY: Sek jsem sebou. Prostě jsem omdlel.

Vyšlo najevo, že Joey nejenže omdlel, ale když znova přišel k sobě, udělalo se mu šoufl, což odskákal celý ten vysoký koberec v obýváku, a teprve pak dokázal doškobrtat k telefonu a zavolat policii. Policie do bytu dorazila deset minut poté, co Joey zavolal. V té chvíli už koberec v obýváku do sebe vsál a vstřebal značnou část Carellovy krve, a vypadalo to, že Carella je mrtvý. Ležel tam bledý a nehybný, zdálo se, že je po smrti. První policista, který ho uviděl, na něho div nepřipnul štítek s pokynem, aby ho odvezli do márnice. Druhý policista mu však nahmatal puls, zjistil, že je slabě znatelný, a okamžitě zavolal záchranku. Doktor, kterému Carellu přivezli na pohotovostní ambulanci Rhodesovy kliniky, odhadl, že pacient zemře během hodiny. Ostatní lékaři však v tomto století vědeckých zázraků odmítli rezignovat. Místo toho do něho začali pumpovat plasmu a dělat všechno, co bylo v jejich silách, aby ho přes ve
škerá zranění, otřesy i extrémní šok udrželi při životě. V přijímací kanceláři kdosi napsal jeho jméno na tabuli pacientů, nacházejících se v kritickém stavu, a kdosi jiný zavolal jeho ženě. Telefon zvedla Fanny Knowlesová. Řekla jen: „Ježišmarjákristepaneproboha!“ Společně s Teddy přijela do nemocnice ani ne za půl hodiny. Poručík Byrnes tam už čekal. V jednu hodinu v noci, 29. dubna, však poručík Byrnes poslal zas Teddy i Fanny domů. Steve Carella byl stále ještě na seznamu pacientů, nacházejících se v kritickém stavu. V osm hodin ráno zatelefonoval poručík Byrnes Frankiemu Hernandezovi domů.

„Poslyš, Frankie,“ řekl mu, „vzbudil jsem tě?“

„Haló? Cože? Kdo volá?“

„To jsem já. Pete.“

„Kterej Pete? Ach tak, no jo, NO JO! Dobrejtro, poručíku. Co se děje? Nějakej malér?“

„Už seš vzhůru?“

„On umřel?“ zeptal se Hernandez.

„Co? Kdo?“

„Steve. Je v pořádku?“

„Pořád ještě je v kómatu. To bude chvíli trvat, než nám řeknou, co a jak.“

„Proboha, já měl zrovna sen,“ řekl Hernandez. „Zdálo se mi o něm, že je po smrti. Zdálo se mi, že leží obličejem dolů v louži krve na chodníku, a já ho v tom snu překročil, dal jsem se kvůli němu do breku, pořád jsem opakoval ,Steve, Steve, Steve,‘ – znova a znova, a pak jsem ho obrátil naznak a představ si, Pete, že to nebyl Stevův obličej, co na mě koukal, že to byl můj vlastní. Běhala mi z toho husí kůže po zádech, to mi teda věř. Doufám, že se z toho nějak vyhrabe.“

„No snad.“

Oba muži pár vteřin mlčeli. Pak řekl Byrnes: „Byls už vzhůru?“

„Ale jo. Oč jde?“

„Poslyš, nerad tě otravuju, vím, žes měl mít dneska volno, Frankie. Vím, žes byl celou noc na nohou…“

„Oč jde, Pete?“

„Chci, aby ses šel pořádně podívat na ten kvartýr, kde to Steve slíznul. Normálně bych tě o to neprosil, Frankie, ale mám toho tady, že nevím, kde mi hlava stojí. Víš, že hlídáme ty zatracený krámy, poněvadž mě Meyer s Klingem přesvědčili, že ten šílenec má v úmyslu jeden z nich přepadnout. Kapitán Frick mi, pravda, ty strážníky, co jsem potřeboval, dal k dispozici, ale vyhradil si právo, že je může odvolat, kdyby je potřeboval někde jinde. A tak jsem si tu musel vymyslet celej složitej systém, aby tým detektivů v terénu byl kdykoli připravenej kohokoli z těch strážníků uvolnit, kdyby se někde šustlo něco jinýho. Nemoh jsem odvolat Parkera z tý cukrárny a nemoh jsem povolat zpátky z Washingtonu ty dva chlapy, co jsou tam na tom zatraceným kursu FBI, takže jsem musel přerušit dvěma lidem dovolenou, a teď tady teda mám ty dva týmy, co operujou v terénu, Meyera a Klinga, a tenhle další pár, připravenej buď kdy
koli zdrhnout, nebo zasáhnout, podle toho, co bude třeba. Prakticky tu vedu celý pátrací oddělení sám, Frankie. Steve je ve špitálu a mně hlava jen třeští, jakou mám o něho starost; ten kluk pro mne je jak můj vlastní syn, Frankie. Šel bych si to tam omrknout sám, to mi věř, jenomže odpoledne zas musím jet na radnici domluvit se kvůli tomu zatracenýmu zejtřejšímu baseballovýmu utkání – zrovna teď si musí guvernér vyvzpomenout, že si přijede nadhodit míček, a ten zatracenej park s baseballovým hřištěm jak z udělání musí bejt v mým revíru, prostě jedno s druhým – a já vážně nevím, kde mám na to na všechno shánět lidi, Frankie. Fakt nevím.“

Odmlčel se.

Následovala další dlouhá chvíle ticha.

„Ksicht má na kaši,“ řekl konečně Byrnes. „Viděls ho, Frankie?“

„Ještě jsem neměl možnost se tam za ním vypravit, Pete. Musel jsem –“

„Na kaši,“ řekl Byrnes.

Ticho se znova vrátilo na linku. Byrnes si povzdechl.

„Takže mi snad věříš, že nevím, kde mi hlava stojí. Musím tě prostě požádat, abys to pro mě udělal, Frankie.“

„Co budeš chtít, Pete.“

„Moh bys jít ten kvartýr omrknout? Chlápci z laboratoře už to tam prošli, ale já chci, aby se tam na to na všechno důkladně a zgruntu podíval někdo z mých lidí. Ujmeš se toho?“

„Jistě. Jaká to je adresa?“

„Franklin Street číslo 457.“

„Jen se nasnídám a oblíknu, Pete. Pak tam rovnou jedu.“

„Díky. Potom mi zavoláš?“

„Spolehni se, dám ti vědět.“

„Tak fajn, to jsem rád. Víš, Frankie, tys dělal na tom případě se Stevem, ty víš, co si o tom všem myslel, a tak jsem si řek…“

„Mně to vůbec nevadí, Pete.“

„Dobře, tak potom zavolej.“

„Spolehni se,“ řekl Hernandez a zavěsil.

Popravdě řečeno, Hernandezovi skutečně nevadilo, že mu poručík zavolal, přestože měl volný den. Předně věděl, že všichni policisté jsou ve službě čtyřiadvacet hodin denně celý rok, a věděl také, že to ví i poručík Byrnes. A poněvadž to Byrnes věděl, nebyl by musel Hernandeze žádat o laskavost, stačilo, aby byl řekl: „Přijeď, potřebuju tě.“ On se však Hernandeze zeptal, jestli mu to nebude vadit, prezentoval mu to tak, jako by měl na vybranou, a to Hernandez nesmírně ocenil. Navíc nepamatoval případ, že by poručíkův hlas někdy zněl tak zničeně jako dnes, a sloužil už pod ním dost dlouho. Viděl už Petera Byrnese na pokraji totálního zhroucení, po třech dnech, během nichž nezamhouřil oko muže s popraskanými červenými žilkami v bělmech, s únavou patrnou v koutcích úst, v držení těla a dokonce i v gestech rukou. Slyšel jeho hlas, jak chraplavě vykřikuje rozkazy, viděl, jak se mu chvějí prsty, kdy zvedal šálek kávy, poznal ho i v situacích, kdy se zdálo, že v příštím okamžiku propadne panice. Nepamatoval ale, že by hlas poručíka Byrnese někdy zněl tak zničeně jako dnes ráno. To nepamatoval.

V jeho hlase bylo cosi jako únava, to ano, a cosi jako panika, jistě, a jako zoufalství; všechny ty prvky ale nedávaly dohromady žádný celek; ten celek byl zas něco docela jiného, celek byl něco děsivého, co se samo přenášelo po měděných telefonních drátech a vybuchovalo ze sluchátka na druhém konci tak proklamativně, že z toho mrazilo až v morku kostí. Celek působil jako – jako když Byrnes zírá tváří v tvář smrti, jako když cítí dusivý pach smrti v nosních dírkách, jako když předem ví, co se stane se Stevem Carellou, jako když to ví předem tak jistě, že ta zpráva přeskočila po telefonních drátech a krev při ní tuhla v těle.

Ve svém bytě v mizerném činžáku, kde se mu hluky velkoměsta valily do oken, ucítil Frankie Hernandez pojednou tuto přítomnost smrti velice jasně. Otřásl se a rychle šel do koupelny osprchovat se a oholit.

Vrátný Joey v něm okamžitě poznal policistu.

„Vy jdete kvůli tomu mýmu paisanovi, že jo?“ zeptal se Joey.

„Kdo je váš paisan?“ zeptal se Hernandez.

„Carella. Ten policajt, co mu tady nahoře urazili škécu.“

„Jo, kvůli tomu sem jdu.“

„Hej, vy ale nejste Talián, že ne?“ zeptal se Joey.

„Nejsem.“

„A co teda jste? Španěl? Nebo co?“

„Portorikán,“ odpověděl Hernandez a okamžitě byl připraven vyložit si to jako špičkování. Podíval se vrátnému do očí a rychle a zkoumavě v nich zapátral. Ne, nebylo to myšleno jako urážka.

„Chcete jít nahoru? Do toho bytu? Já ale, poslyšte, ani nevím, jak se jmenujete,“ řekl Joey.

„Jmenuju se Hernandez a jsem detektiv.“

„Hernandez? To je dost běžný španělský jméno, ne?“

„Jo, dost běžný,“ řekl Hernandez, když šli do budovy.

„A víte, jak to vím?,Já totiž chodil ve střední škole na španělštinu,“ řekl Joey. „Vybral jsem si ji jako nepovinnej jazyk. Habla usted espa?ol?“

„Sí, un poquito,“ odpověděl Hernandez, ale lhal. Uměl španělsky mnohem líp než tak trochu. Mluvil asi tak jako kterýkoli madridský rodák – ale ne, kdepak, to je přehnané. V Madridu se mluví čistou španělštinou a souhlásky c a z se před určitými samohláskami vyslovují jako anglické th. Na Portoriku se však vyslovují jako s. Například slovo cinco, které znamená „pět“ jak ve Španělsku, tak v Jižní Americe, se vyslovuje theen–koh ve Španělsku a seen–koh na Portoriku. Hernandez ale mluvil španělsky jako rodilý Španěl – když chtěl. A nechtěl moc často.

„Znám španělský přísloví,“ řekl Joey. „Taky znáte nějaký španělský přísloví?“

„Pár jich znám,“ řekl Hernandez, když kráčeli k výtahu.

„Učil jsem se španělštinu na střední škole tři roky a umím papauškovat akorát pár přísloví,“ řekl Joey. „To je otrava, že jo? Počkejte, jedno vám povím. No hay rosas sin espinas. Znáte ho? Víte, co to znamená?“

„Vím,“ řekl Hernandez a zazubil se.

„No jasně. Není růže bez trnů. Tak vám povím ještě jedno, to je moc známý. No se ganó Zamora en una hora. Říkám to správně?“

„Správně,“ řekl Hernandez. „A máte prima výslovnost.“

„Řím nebyl postaven za jediný den,“ přeložil Joey. „To teda beru, tohle přísloví – fakt. Vsadil bych se, že znám španělskejch přísloví víc, než jich zná padesát procent Španělů. Tady jsou vejtahy. Poslyšte, tak on ten chlápek, co se vydával za Johna Smitha, žádnej John Smith nebyl, rozuměl jsem tomu dobře?“

„Rozuměl,“ řekl Hernandez.

„Takže teď jediná skutečná otázka zní, kterej z těch dvou chlápků byl John Smith. Ten blonďák s naslouchátkem? Nebo ten starej hanbář, co mi ho váš poručík ukázal na fotce a kterej do bytu fakt chodíval. To je, oč tu běží, ne?“

„John Smith byl ten dědula,“ řekl Hernandez. „A na toho blonďáka, ať se jmenuje jak chce, je vydanej zatykač pro napadení a těžký ublížení na těle.“

„A možná pro vraždu, jestli ten můj paisan umře, co?“

Hernandez neodpověděl.

„Nedej bože,“ řekl Joey rychle. „Tak pojďte, vyvezu vás nahoru. Dveře jsou otevřený. Celou noc tam byli nějaký lidi od vás, fotografovali a sypali po celým bytě takovej ten prášek. Když vypadli, nechali dveře odemčený. Myslíte, že se ten Carella z toho vylíže?“

„Doufám.“

„Já taky,“ řekl Joey, povzdechl si a zmáčkl knoflík výtahu.

„Jak často tady ten dědouš bejval?“ zeptal se Hernandez.

„Těžko říct. Zahlíd jsem ho jen občas, znáte to.“

„Byl pořez?“

„Jako jestli vypadal zdravě?“

„Jo.“

„No, na mě dělal dojem docela zdravýho člověka,“ řekl Joey. „Tak – a jsme v šestým patře.“

Vykročili z výtahu do chodby.

„Byt si ale pronajímal ten blonďák, že? Ten hluchej to byl, ne? Ten se představil jako John Smith, nemám pravdu?“

„Jo, ten.“

„Proč by proboha použil jména toho dědy, kdyby neměl důvod se před něčím skrejvat? A i v tom případě…“ Hernandez potřásl hlavou a vydal se chodbou k bytu 6C.

„Budete mě potřebovat?“ zeptal se Joey.

„Ne, klidně už můžete jít.“

„On totiž ten můj kolega, co obsluhuje vejtah, je marod. A tak já musím jezdit s vejtahem a zároveň dělat vrátnýho. Takže jestli vám to nevadí…“

„Ne, nevadí, můžete jít,“ odpověděl Hernandez. Vešel do bytu, se zájmem se podíval na drahý moderní nábytek, a zároveň si uvědomil totální absenci jakéhokoli zvuku, ticho, které do každého prázdného bytu infiltruje jak starý manželský pár žijící v zadním pokoji. Rychle přistoupil k obloukovému vchodu mezi obývákem a chodbou s ložnicemi. Koberec tam byl potřísněn zaschlou krví. Carellovou krví. Hernandez si olízl rty a vrátil se do obýváku. V duchu si udělal seznam všeho, co bylo třeba podrobit prohlídce: psací stůl se sklápěcí deskou, gramofon na hi-fi desky, domácí bar, knihovničku a – no, to bylo v obýváku všechno.

Svlékl si sako a hodil je přes lenošku. Pak si povolil kravatu, vyhrnul rukávy, zastavil se u oken a otevřel je a nejdřív začal prohlížet psací stůl. Prohledal jej odshora dolů a nenašel nic, co by stálo za sebemenší pozornost.

Pokrčil rameny, narovnal se a šel právě k hi-fi gramofonu, když si povšiml, že mu z náprsní kapsy saka něco vypadlo, jak je přehazoval přes opěradlo lenošky. Vrátil se tam, sehnul se k lenošce a zvedl fotografii zastrčenou do pouzdra z umělé hmoty fotografii mrtvého muže, o němž se podařilo zjistit, že je to John Smith. Popadl sako z opěradla lenošky a právě strkal fotografii zpátky do kapsy, když se dveře z chodby pojednou otevřely. Hernandez zvedl oči.

Na prahu stál muž, na jehož fotografii se před okamžikem díval – mrtvý muž jménem John Smith.

15

„Co jste zač?“ řekl muž stojící mezi dveřmi. „Co tady chcete?“

Měl na sobě námořnickou uniformu a vkročil do místnosti, zrovna když Hernandez upustil fotografii a sáhl po služebním revolveru, který měl v pouzdře u pasu. Námořník vytřeštil oči. „Co má tohle – ?“ vyrazil ze sebe a otočil se zpátky ke dveřím. „Stát! Ani krok!“ vyštěkl Hernandez.

Námořník zůstal stát. Obezřele se otočil čelem k hlavni revolveru ráže .38.

„N – nač máte ten revolver?“ zeptal se. „Já –“

„Kdo jste?“ zeptal se Hernandez.

„John Smith,“ odpověděl námořník.

Hernandez postoupil blíž k němu. Hlas zněl mladě a tělo v modré, přiléhavé námořnické uniformě vypadalo mladistvě a pružně. Hernandez zamrkal a pak si uvědomil, že nehledí na zmrtvýchvstalého nebožtíka, kterého nalezli v Grover Parku, ale že má před sebou zcela jistě jeho přesnou kopii, jen o nějakých čtyřicet let mladší.

„Kde je můj otec?“ řekl Smith.

„John Smith je váš otec?“

„Ano. Kde je?“

Hernandez neměl chuť na tu otázku odpovídat a taky na ni prozatím neodpověděl. „Jak vás napadlo, že ho najdete tady?“ zeptal se.

„Dal mi tuhle adresu,“ řekl mladý John Smith. „A co vy jste vlastně zač?“

„Kdy vám tuhle adresu dal?“

„No, my jsme si spolu psali. Já byl na Kubě v Guantánamo Bay na cvičné plavbě,“ řekl Smith. Oči se mu zúžily. „Vy jste policajt nebo někdo takovej?“

„Jo. Policajt.“

„Já to věděl. Já čmuchám poldu na sto honů. Otec je v nějakém maléru?“

„Kdy jste od něho dostal poslední dopis?“

„To už nevím. Někdy začátkem měsíce, myslím. Co provedl?“

„Nic.“

„Tak co tu děláte?“

„Váš otec už nežije,“ řekl Hernandez bezbarvým hlasem.

Smith dopadl zády na zeď, jako by ho byl Hernandez udeřil pěstí. Prostě ucouvl před Hernandezovými slovy, zavrávoral dozadu, až narazil na zeď, a pak se o zeď opřel a civěl do místnosti, Hernandeze ale neviděl, prostě civěl do místnosti nevidoucíma očima a potom se zeptal: „Co se mu stalo?“

„Někdo ho zavraždil,“ řekl Hernandez.

„Kdo?“

„To nevíme.“

V pokoji bylo ticho.

„Proč by ho kdo vraždil? Zrovna jeho! Co by z toho kdo měl?“ zeptal se Smith toho ticha.

„To byste nám možná moh povědět vy,“ řekl Hernandez. „O čem vám psal v tom posledním dopise?“

„To už nevím. Nevzpomínám si,“ řekl Smith. Vypadal jako omámený. Pořád se opíral o zeď, hlavu měl zvrácenou dozadu na sádrovou omítku a zíral do stropu.

„No tak,“ řekl Hernandez vlídně. Zastrčil speciál ráže .38 do pouzdra a přistoupil k domácímu baru. Nalil kabrňáckou dávku brandy a odnesl ji Smithovi. „Tady. Vypijte to.“

„Já nepiju.“

„Jen to vypijte.“

Smith vzal sklenici, přičichl k ní a pokusil se ji vrátit. Hernandez mu ji nalil do úst skoro násilím. Smith brandy spolkl, ale div se přitom neudávil. Kašlal a odstrkoval sklenici od sebe.

„Už jsem v pořádku,“ řekl.

„Posaďte se.“

„Už jsem úplně v pořádku.“

„Posaďte se!“

Smith přikývl, šel k nejbližší moderní lenošce a svezl se do ní. Dlouhé nohy natáhl před sebe. Na Hernandeze se nedíval. Dál soustředěně zkoumal špičky oslnivě nablýskaných polobotek.

„Vraťme se k tomu dopisu,“ řekl Hernandez. „Co v něm stálo?“

„Nevím. To už je moc dlouho.“

„Zmínil se v něm o dívce, která se jmenuje Lotte Constantinová?“

„Ne. Kdo to je?“

„Zmínil se v něm o někom, komu se říká hluchý?“

„Ne.“ Smith zvedl oči. „Jakže?“

„Na tom nezáleží. Co vám v tom dopise psal?“

„Já už vážně nevím. Počkejte, nejdřív mi v něm myslím děkoval za boty. No jo, děkoval mi za ty boty.“

„Za jaké boty?“

„No, opatřil jsem mu z námořnické prodejny pár bot. Sloužím na torpedoborci, zrovna minulý měsíc jsme měli bojovou pohotovost a doplňovali jsme v Bostonu výstroj. No a tak mi otec poslal své číslo bot a já mu v prodejně na lodi koupil polobotky. Jsou to kvalitní boty a dal jsem za ně asi devět dolarů, za ty peníze by je v civilu nesehnal nikde.“ Smith se odmlčel. „Není na tom nic nezákonného.“

„Nikdo neříká, že je.“

„To bych prosil. Poctivě jsem ty boty zaplatil. Nešlo o žádný šizení vlády nebo tak. Mimochodem, stejně to jde z jedný kapsy ven a do druhý se to vrací. Než si otec sehnal tuhle práci, jediný příjem, co měl, dostával taky od vlády. Takže to máte za osmnáct jako bez dvou za dva –“

„Jakou práci?“ zeptal se Hernandez rychle.

„Co? Jo – to já nevím. Psal v tom posledním dopise, že si našel nějakou práci.“

„A co to bylo za práci?“

„Dělal nočního hlídače.“

Hernandez se k Smithovi naklonil blíž. „Kde?“

„To nevím.“

„Nenapsal vám kde?“

„Ne.“

„Musel vám přece napsat kde!“

„Nenapsal. Psal mi, že je zaměstnaný jako noční hlídač, ale že ta práce skončí prvního května a pak že si bude moct dovolit být jen v penzi a nikde nepracovat. To je všechno, co mi napsal.“

„Co tím myslel?“

„To teda nevím. Otec vždycky míval obrovský nápady a plány.“ Smith se odmlčel. „Jenže na žádném nikdy netrhnul ani šesták.“

„Že si bude moct dovolit bejt jen v penzi,“ opakoval Hernandez, spíš jen pro sebe. „A z čeho by byl živ? Z platu nočního hlídače?“

„Tu práci si tehdy teprv sehnal,“ řekl Smith. „Tu určitě na mysli neměl. Podle všeho šlo o něco jiného. Nejspíš měl zas nějaký praštěný plán, jak rychle zbohatnout.“

„Napsal vám ale, že pracovat bude jen do prvního května, rozuměl jsem vám dobře?“

„Ano.“

„A opravdu se nezmínil, u který firmy? Nenapsal vám, kde pracuje?“

„Už jsem vám řek, že ne.“ Smith se odmlčel. „Co z toho kdo moh mít, že ho zabil? Můj táta v životě neublížil ani kuřeti.“

A najednou se, dal do pláče.

Půjčovna obleků a divadelních kostýmů byla v centru Isoly na Detavoner Avenue. Ve výkladní skříni stály tři figuríny. Jedna na sobě měla úbor klauna, druhá byla oblečená za piráta a ta třetí a poslední na sobě měla koženou kombinézu pilota z první světové války. Výkladní skříň byla špinavá, figuríny zaprášené a kostýmy vypadaly jako prožrané od molů. Interiér krámu taky vypadal špinavě, zaprášeně a prožraně od molů. Majitel půjčovny se jmenoval Douglas McDouglas, byl to žoviální pán, kdysi dávno se chtěl stát hercem, a proto se nakonec upíchl v branži, která s tím nesplněným snem bezprostředně souvisela. Nevytvářel sice své fantazie na scéně, ale pomáhal je vytvářet ostatním aspoň tak, že jim půjčoval kostýmy, které potřebovali pro ochotnická představení, maškarní večírky a podobné příležitosti. Pro větší divadelní půjčovny obleků nepředstavoval žádnou konkurenci a ani o to n estál. Byl to prostě člověk plně spokojený se zaměstnáním, které si zvolil.

Jakmile hluchý vešel do krámu, Douglas McDouglas ho okamžitě poznal.

„Zdravíčko, pane Smith,“ zahlaholil. „Jak se vám daří, celkem a vůbec?“

„Prima,“ odpověděl hluchý. „A jak se vede vám, celkem a vůbec?“

„Lepší už to ani bejt nemůže,“ odpověděl McDouglas a nakažlivě se rozchechtal. Byl to tlouštík, a když se řehonil, pod vestou se mu natřásaly vrstvy špeku. Přitiskl si ruce na břicho, jako by si chtěl ty rozvlněné špeky přidržet, a zeptal se: „Přišel jste si pro ty kostýmy?“

„Ano, přišel,“ řekl hluchý.

„Mám je pro vás připravené,“ řekl McDouglas. „Moc pěkné a hlavně čisté. Zrovna předevčírem mi je přivezli z čistírny. Do jaké hry potřebujete tenhleten, pane Smith?“

„To není pro divadlo,“ řekl hluchý. „To je pro jeden film, co se bude natáčet.“

„A budou v něm hrát zmrzlináři, že?“

„Přesně tak.“

„A taky noční hlídači, že?“

„Podle čeho soudíte?“

„No přece – dvě uniformy nočních hlídačů. Ta jedna, co jste si vzal už před časem, a pak ta druhá, co jste si pro ni přišel nějak počátkem měsíce. Ty nejsou do toho filmu?“

„Ale ano, myslím, že jsou,“ řekl hluchý.

„Budete je vracet všechny najednou?“

„Jistě,“ zalhal hluchý. Nehodlal žádný vypůjčený oblek vracet. Ani jeden.

„A jakpak se ten film bude jmenovat?“ zeptal se McDouglas.

Hluchý se usmál. „Velká bankovní loupež,“ odpověděl.

McDouglas se znova div nerozsypal smíchy. „To bude komedie?“

„Spíš něco jako tragédie,“ řekl hluchý.

„A to budete filmovat tady v Isole?“

„Ano, tady.“

„Už brzo?“

„Začínáme natáčet už zítra.“

„Zní to napínavě.“

„A doufám, že to taky napínavé bude. Mohl byste mi, prosím vás, přinést ty kostýmy? Nerad na vás takhle spěchám, ale…“

„Ale jistě, jistě,“ řekl McDouglas a zmizel v místnosti za krámem.

Velká bankovní loupež, pomyslel si hluchý a ušklíbl se. Rád bych si poslech, co bys asi tak říkal, ty nádivo, kdybys věděl, oč tu doopravdy frčí. A rád bych věděl, co si budeš asi tak myslet, až si tu zprávu poslechneš z rádia. Budeš si připadat jako spoluviník na přípravě zločinu? A poběžíš na policii s popisem „Johná Smitha“ – muže, který si od tebe ty kostýmy vypůjčil? Jenže z toho nic nekouká, John Smith je po smrti, víš?

A to vy nevíte, pane McDouglasi, že ne?

Nevíte, že Johna Smitha, toho ubrblaného dědka Johna Smitha zastřelili zrovna v momentě, kdy měl na sobě uniformu půjčenou právě tady od vás z půjčovny? Tak teď to víte. Ubrblaný dědek John Smith, o kterém jsme si zjistili, že trochu moc, i když jen v narážkách žvanil o tom, co se má už zítra proměnit ve skutek. S takovým člověkem, jako byl tenhle John Smith, je nebezpečné jet v něčem společně. A nepřestal kafrat, ani když jsme ho varovali, a tak jsme museli říct Sbohem, pane Smith, bylo to fajn, že jste byl členem té naší kamarádské party, ale mluviti stříbro, pane Smith, a mlčeti, no jo, fakt, mlčeti zlato, a tak jsme se rozhodli umlčet vás navždy – PRÁSK!

Hluchý se ušklíbl.

A pak bylo samozřejmě nutné zbavit se té uniformy. Možná že by to ani tak nutné nebylo, kdybyste nebyl takový pořádkumilovný člověk, pane McDouglasi. Jenže vy máte na podšívkách všech těch svých obleků a kostýmů razítko s adresou půjčovny, a my jsme si nemohli dovolit riskovat, že policie mrtvolu vysvlékne a pak sem za vámi přijde a začne se vás na to vyptávat – to jsme přece potřebovat nemohli, no řekněte, co vy na to, pane McDouglasi? Kdepak, bylo to mnohem lepší tak, jak jsme to udělali. Stáhnout z mrtvoly uniformu, mrtvolu odvézt do Grover Parku a tam ji nechat holou jak opičí prdelka.

Hluchý se znova ušklíbl.

Vážně, je mi to strašně moc líto, pane McDouglasi, že vám musím sdělit, že jsme tu vaši skvostnou uniformu nočního hlídače spálili na popel v jednom spalovači odpadků. To ale byla jediná možnost, pochopte to. A s těmihle obleky to budem muset provést přesně tak. Policie si vás možná stejně najde, pane McDouglasi, ale my rozhodně nestojíme o to, aby se s vámi začali vybavovat dřív, než si to všechno ufuněně dají dohromady.

A až k vám potom přijdou, dáte jim samozřejmě můj popis. Hluchý se ušklíbl.

Jenomže – jsem já opravdu blonďák, pane McDouglasi? Nebo mám vlasy odbarvené speciálně pro tenhle roztomilý podnik? A jsem doopravdy nahluchlý? Nebo je to naslouchátko v uchu jen další trik, abych je spletl při zjišťování mé totožnosti? Tohle jsou otázky, které si policie musí položit, pane McDouglasi. Mám pocit, že budou muset pořádně pohnout kostrou a uštvat se jak alíci, než nás doženou.

„Tak tady jsou,“ řekl McDouglas, vracející se zpátky do krámu. „Co jim říkáte?“

Hluchý si okamžik prohlížel bílé uniformy.

„Moc pěkné, pane McDouglasi,“ řekl. „Co budu dlužen?“

„Zaplatíte mi, až je přinesete zpátky,“ řekl McDouglas.

Hluchý se poctěně usmál. „Děkuju za důvěru.“

„Víte, já mám tenhle obchod už pětadvacet let,“ řekl McDouglas, „a ještě mě nikdo nevyšplouch falešným šekem a nikdo mi nikdy neukrad jedinej kostým. Za celou tu dobu jsem nikdy od nikoho nevzal zálohu a lidi mi za kostýmy vždycky platili, teprve když je přinesli zpátky.“ McDouglas zaťukal kotníky na dřevěný pult. „A musím zaklepat, že mě ještě nikdy nikdo nevyloupil.“

„Hm, to víte,“ řekl hluchý a zašklebil se, „to jde vždycky jen o prvně, pak si na to člověk zvykne,“ a McDouglas se znova smíchy div nepotento. Hluchý ho dál pozoroval a poťouchle se zubil.

Když se McDouglas dosyta vychechtal, zeptal se: „Kdo bude ten váš film režírovat?“

„Já.“

„To teda musí bejt fuška. Režírovat film.“

„Když má člověk všechno promyšlené a naplánované předem, tak ani ne,“ odpověděl hluchý.

Tu noc uskutečnili první část plánu.

Ve 23.01, okamžik poté, co noční hlídač společnosti vyrábějící Zmrzlinu Pick-Pak vstoupil do zdviže, která ho měla vyvézt do nejvyššího patra tovární budovy, pročísl si Rafe kostnatou rukou slámově žluté vlasy, pošoupl si na nose brýle ve zlatých obroučkách, neřekl jediné slovo a hbitě otevřel paklíčem zámek na přední bráně. Pořízek Chuck, podobný opici, otevřel bránu jen natolik, aby oba mohli projít dovnitř. Potom bránu znova zavřel, a oba vykročili k nejbližšímu náklaďáku. Chuck se pustil do práce na výměně přední poznávací značky a Rafe prováděl tutéž práci, jenže na druhé straně vozu: vyměňoval zadní tabulku.

Ve 23.03 zvedli hlavy a podívali se do horního patra továrny. Spatřili světlo z baterky nočního hlídače, míhající se za bezvýrazně matnými okny jak třepotavá dušička v očích mrtvého.

Ve 23.05 byli s výměnou tabulek s poznávacími čísly zdárně hotovi a Chuck otevřel kapotu náklaďáku a sedl si do kabiny za volant. Rafe vyhledal dráty od zapalování a spojil je na krátko. Potom šel k bráně a otevřel ji dokořán. Chuck s náklaďákem vycouval. Rafe si naskočil do kabiny vedle něho. Se zavíráním brány se už neobtěžoval. To bylo ve 23.07.

Trvalo jim to patnáct minut, než projeli městem a dorazili k pronajatému obchodu v sousedství nového nákupního střediska. Fotr a hluchý čekali vzadu na dvoře, když tam náklaďák zajel. Hluchý měl na sobě tmavošedé kalhoty a šedé sportovní sako. Černé mokasíny měl vyleštěné, že se leskly jak zrcadlo. Leskly se dokonce i v kalném světle pouliční lucerny.

Fotr měl na sobě uniformu nočního hlídače, druhou uniformu, kterou si hluchý vypůjčil v McDouglasově půjčovně.

To bylo ve 23.23.

„Všechno šlo hladce?“ zeptal se hluchý.

„Jo, prima,“ řekl Chuck.

„Tak se pusťte do těch reklamních štítů. A ty už jdi dopředu hlídat, Fotr.“

Stařec vyšel na chodník před obchodem. Ostatní muži zmizeli v obchodě a za okamžik se odtamtud vynořili s vrtačkou se speciálním hrotem, s prodlužovací elektrickou šňůrou, s baterkou, dvěma velkými reklamními štíty s nápisem „Eskima Chelsea, Inc.“ a s krabicí šroubků a matek. Chuck začal ze strany vrtat do karosérie náklaďáku díry. Rafe s hluchým začali připevňovat první štít hned, jak byl Chuck s vrtáním hotov.

To bylo ve 23.41.

Ve 23.45 se objevil policista na pochůzce. Jmenoval se Dick Genero a šoural se po chodníku vpravdě nonšalantně. Žádné nepříjemnosti neočekával a také je nevyhledával. Viděl, že vzadu za obchodem, který má pronajatý zmrzlinářská společnost, kmitá pruh světla, ale náklaďák vidět nemohl, poněvadž ten před pohledem z ulice dostatečně zakrývala budova. Na chodníku uviděl muže v uniformě. V první chvíli si myslel, že je to další policista, některý z jeho kolegů, ale pak si uvědomil, že je to jen noční hlídač.

„Těbůh,“ řekl neznámému muži.

„Těbůh,“ odpověděl Fotr.

„Pěkná noc, co?“ zeptal se Genero.

„Nádhera.“

Genero hodil okem po světle, vynořujícím se ze dvora za domem. „Tam vzadu někdo pracuje?“ zeptal se.

„No,“ odpověděl Fotr. „To jsou tam ty zmrzlináři.“

„To jsem si moh myslet,“ řekl Genero. „Ty lidi ze stavby to bejt nemůžou. Ty už jsou s tím nákupním střediskem hotový, že jo?“

„No jasně,“ řekl Fotr.

„Ty tu seš novej?“

Fotr zaváhal: „Jak to myslíš?“

„Bejval tady totiž jinej chlápek,“ řekl Genero. „Když začali to středisko stavět.“

„Jó, no jo,“ řekl Fotr.

„Jak on se jen jmenoval?“ zeptal se Genero.

Na okamžik měl Fotr pocit, že vlezl do pasti. Nevěděl, jak se jmenoval člověk, který tu býval před ním. Hlavou mu blesklo, jestli je možné, že policajt ví, jak se ten člověk jmenoval, a jenom ho zkouší, nebo jestli se na jméno zeptal čirou náhodou, jen aby řeč nestála.

„Myslím Freddie, ne?“ řekl nakonec.

„Už jsem to zapomněl,“ odpověděl Genero. Přelétl očima po budově nákupního střediska, „Že to ale postavili tempem, co?“

„Šlo to rychle, fakt,“ odpověděl Fotr s úlevou. Směrem ke dvorku za domem se radši ani nepodíval. Měl obavu, že by toho pitomého policajta mohlo náhodou napadnout, že se tam děje něco podezřelého.

„Samoobsluhu otevřeli včera,“ řekl Genero, „a dragstór taky. Banka se nastěhuje zejtra odpoledne, aby mohla od prvního začít fungovat. To by jeden neřek, jak to dneska všecko jde trapem.“

„No ba, to je fakt,“ řekl Fotr.

„Ta banka mi tu v rajónu ještě chyběla,“ řekl Genero. „Zas o jednu zatracenou starost navíc.“ Okamžik si Fotra pátravě prohlížel a pak se zeptal: „Ty tady budeš nastálo?“

„Ale kde,“ řekl Fotr. „Já jsem tu jen na přechodnou dobu.“

„Než se všechny ty obchody nastěhujou, že jo?“

„Přesně tak.“

„Škoda,“ řekl Genero a usmál se. „Moh jsem mít trochu ulehčenou práci.“

Světlo za prodejnou zmrzliny pojednou zhaslo. Genero se zadíval směrem ke dvorku za domem.

„Vypadá to, že už skončili,“ řekl.

„Škoda že nejsem v jejich kůži,“ odpověděl Fotr. „Já holt tady budu tvrdnout do rána.“

Genero se zahihňal. „Tak mi aspoň pohlídej tu banku. Občas mi po ní mrkni jedním okem, platí?“ řekl a poplácal starce po rameně. „No – však se ještě uvidíme.“

Zasupěl a vykročil dál po chodníku kolem prodejny zmrzliny, zahnul za roh a ztratil se z dohledu.

To bylo ve 24.00. O půlnoci.

Náklaďák za obchodem teď patřil firmě Eskima Chelsea, Inc. Tři muži, kteří na vůz z obou stran připevnili nové reklamní štíty, se vrátili zpátky do obchodu. Odtamtud zamířili dolů do sklepa a z něho do tunelu, který vykopali pod zadním dvorkem.

Tunel nebyl žádná fórová fuška. Pracovali na něm koneckonců taky zatraceně dlouho. Byl vysoký a široký a vydřevený silnými trámovými výztuhami, které podpíraly stěny i strop. Bylo třeba zbudovat tunel důkladně, poněvadž stavební dělníci a těžké stroje byli přímo nad ním v plné práci po celou dobu, co oni tunel proráželi. Hluchý si byl jist, že kopou dost hluboko, aby nebezpečí, že se půda nad ním někde proboří, nepřicházelo v úvahu, ale přesto mu záleželo na tom, aby byl tunel mimořádně pevný.

„Nerad bych, aby nám nějakej šašek skápnul na hlavu a musel za to skápnout,“ zažertoval si o tom a s ostatními muži se nad tím vtipkem zasmál, ale hned se zas dali do práce.

Stavební práce, probíhající nahoře nad jejich hlavami, normální výstavba budovy nákupního střediska, byly skutečně výtečnou zástěrkou jejich podzemní aktivity, když kopali tunel za bílého dne. Při všem tom kraválu a zmatku, který nahoře panoval, nemohlo nikoho ani na okamžik napadnout, že nějaký hluk se ozývá také zpod země. V noci ovšem museli být muži opatrnější. Ale i pak nad jejich bezpečím bděl falešný noční hlídač.

Zajímavé na té práci je, myslel si hluchý, že jejich prorážení tunelu postupovalo krok za krokem se stavbou banky. Ta část stavby, která byla nad zemí, byla volně přístupná každému, kdo si ji chtěl prohlédnout. Dlouho a trpělivě hluchý pozoroval, jak probíhá stavba trezoru, přihlížel, jak všechny důležité krabice s elektrickými dráty od poplašného systému jsou ukládány do betonové podlahy trezoru a pak pokryty další, skoro metr vysokou vrstvou betonu. Věděl, že instalované poplašné zařízení bude patřit k těm nejmodernějším. Věděl ale také, že na světě neexistuje poplašné zařízení, které by Rafe nedokázal vyřadit z provozu, pokud se ovšem dostane ke krabici s elektrickými dráty.

Muži prorážející tunel ke krabici s elektrickými dráty právě postupovali. Zatímco zdivo banky začínalo pomalu obklopovat nedobytný trezor, tunel se ustavičně prodlužoval. Nejprve vedl pod dvorkem vzadu za domem, pokračoval pod trezor a nakonec se zakousl přímo do betonu a obnažil spodek trezoru. Mříž v podobě pavučiny z ocelových tyčí byla do podlahy trezoru uložena mezi vrstvy betonu. Ocel byla skoro nezničitelná, mříž byla z vrstev kovu spojovaných ve vysoké peci za žáru, vzorek jedné vrstvy byl pravým opakem vzorku druhé. Obyčejná pilka na železo by se na těchto zakalených ocelových tyčích zlámala za třicet vteřin. A ocelová síť znesnadňovala jakékoli proniknutí do banky ještě víc, poněvadž omezovala prostor potřebný k práci. Oka, z nichž byla tato „rybářská síť“ upletena, měla v průměru dva a půl centimetru a každý ten dílek kaleného ocelového prutu byl tvrdým oříškem, zabraňujícím násiln
ému vniknutí. Ocelová rohož byla jako armáda značně přestárlých starých panen, vzdorujících podvyživenému násilníčkovi. A za touto rohoží, uložena v druhé vrstvě betonu, byla krabice s elektrickými dráty od poplašného zařízení. Skutečně, trezor byl skoro nedobytný.

No, skoro není docela.

Muži museli pracovat dlouho. Na rozrušení ocele používali kyseliny, kapku po kapce, dokud nerozežrala každou jednotlivou ocelovou tyč, pracovali den po dni, pomalu a jistě, drželi krok s kostrou a zdivem banky, zvedajícím se do výše nad jejich hlavami. Dvacátého šestého dubna vyřezali do ocelové rohože otvor v průměru asi osm centimetrů. Potom dál vylamovali beton po malých kouscích, až se dostali ke krabici s elektrickými dráty. Rafe dno krabice odšrouboval a důkladně celý systém prostudoval. Jak předpokládal, šlo o poplašné zařízení nejmodernějšího druhu, kombinaci systémů založených na principu otevřeného a uzavřeného okruhu.

Poplašné zařízení na principu otevřeného okruhu, to nejlevnější, jaké se vyrábí, začne zvonit v okamžiku, kdy je vypnut proud. Systém s uzavřeným okruhem funguje na základě jiného elektrického principu. Dráty neustále probíhá proud o slabém napětí, a jestliže jsou dráty přeřezány, poplašné zařízení se ozve v okamžiku, jakmile je napětí přerušeno.

Kombinovaný systém funguje na základě obou těchto principů. Poplašné zařízení se ozve, když je přerušeno napětí, ale zazvoní také ve chvíli, kdy dojde ke kontaktu.

Každý, kdo má dobře izolované štípací kleště, dokáže vyřadit z provozu systém založený na principu otevřeného okruhu. Stačí přeštípnout dráty. Zařízení, fungující na principu uzavřeného okruhu, je poněkud obtížnější umlčet, poněvadž to vyžaduje spojit dráty na krátko. Rafe dobře věděl, jak zneškodnit oba systémy, a věděl dokonce i jak si poradit s kombinovaným systémem jenomže s tím musel počkat až do třicátého dubna do večera. Hluchý totiž tvrdil, že poplašný systém určitě přezkoušejí, až do nového trezoru uloží peníze. A chtěl, aby při zkoušení vyzváněl pěkně čistě a jako na lesy. A tak dno krabice s elektrickými dráty bylo znova přišroubováno – krabici ponechali přesně v tom stavu, v jakém ji nalezli – a muži jí prozatím nevěnovali pozornost a dál po kouskách vylamovali betonovou podlahu, až se přiblížili ke stěně trezoru na nějakých deset centimetrů. Hluchý si odhadl,
že deset centimetrů betonu by mělo unést každého, kdo na nich bude stát. Zároveň se však deset centimetrů betonu dá s pomocí silné vrtačky odstranit během deseti minut.

Břicho trezoru bylo otevřeno.

Když bylo v den, kdy banka otvírala, zapojeno poplašné zařízení, jediný člověk na světě nemohl tušit, že trezor už je prakticky dokořán – jen ho vyloupit. Břicho trezoru bylo otevřeno.

A právě tak jeho ústa. Tato ústa čekala na víc než dva milióny dolarů, které měly být z Obchodní úvěrové banky pod krámem Dave Raskina převezeny do nové banky zítra ve tři hodiny odpoledne.

Když dnes večer muži po kouskách vylamovali betonovou podlahu, hluchý se ušklíbl s pocitem bezpečí. Fotr byl venku a dbal na to, aby odvrátil pohled případného zvědavého oka. Autorita si potrpí na autoritu a noční hlídač byl v očích policie jaksi automaticky považován za honorárního člena policejního sboru.

„Ještě moment a pak si můžem hodit poker,“ řekl hluchý skoro vesele a s pocitem bezpečí plynoucím z vědomí, že jediná duše na světě o nich neví, že jsou tady pod zemí a dívají se vzhůru na rozpáraná střeva nedobytného bankovního trezoru. Jediná zatracená živá duše na celém světě by neuhodla, kde teď jsme, pomyslel si a poplácal Chucka po rameně v náhlém projevu nezvyklého kamarádství.

Byl na omylu.

Na světě byla živá duše, která mohla docela dobře uhodnout, kde se právě v tomhle okamžiku nacházejí.

Jenže ta živá duše ležela naznak ve špitálním pokoji a byla v hlubokém kómatu.

Ta živá duše patřila muži jménem Steve Carella.

16

Byl čtvrtek, posledního dubna.

Jediný policista z 87. revíru nevstával ten den z postele s pocitem štěstí. A ani jeden nebyl o nic šťastnější ve chvíli, kdy nastala noc.

Předně: žádný policajt nemá rád představu, že některého jiného policajta postřelili. To je totiž něco jako smůla, rozumíte? Něco jako zlé kouzlo. Asi totéž jako projít pod žebříkem, stoupnout na prasklinu v chodníku nebo napsat knihu o třinácti kapitolách. To nemá nikdo rád. Byli pověrčiví, jistě. Ale navíc to ještě byli obyčejní lidé. A zatímco během pracovního dne byli s to předstírat, že se jejich profese skládá převážně z příjemných pohovorů se zajímavými lidmi, z rozkošných telefonních konverzací s půvabnými mladými dívkami, z fascinujících záhad vyžadujících koncentrované vypětí veškeré mozkové kapacity, z kondičních šlapaček sem a tam po tom nejvzrušujícnějším velkoměstě na světě, z bratrských a kamarádských svazků s těmi nejsenzačnějšími kolegy na světě a z vědomí, že člověk je součástí oduševnělého a věhlasného týmu, zasvěceného nezištně ochraně zákona a
občanů Spojených států – zatímco každý z policajtů se čas od času opájel touto cajdákovitou legendou, v duchu si zarytě, i když nepřiznaně, byl stále vědom, že tato nádherná, vzrušující, oduševnělá, kondiční a bratrská práce může člověka stát krk, pokud si nedá zatracený pozor na to, kam šlape.

Ten poslední čtvrtek v dubnu bylo ve služebně pátracího oddělení mimořádné ticho.

To proto, že vědomí, že Steve Carella leží na nemocniční posteli v kómatu, přinášelo zároveň provinilou úlevu, jakou zpravidla pociťuje frontový voják, když odstřelovačova kulka trefí jeho kamaráda. Mužům z 87. revíru bylo doopravdy moc a moc líto, že Steva Carellu kdosi postřelil. Zároveň však byli rádi, že se to stalo jemu a ne jim. Ve služebně bylo ticho a bylo to ticho zármutku a viny.

V nemocnici bylo taky ticho.

V jedenáct hodin dopoledne se spustil mírný, šedý, ale dost vytrvalý déšť, zvlhčil ulice, ale neomyl je, nadělal fleky na nemocničních oknech, zastřel matnou clonou okenní tabule a pokryl podlahy projekcí dešťového šrafování, obrovskými amébovitými tvary, rozrušujícími antiseptickou neposkvrněnost chodeb.

Teddy Carellová seděla na lavici v chodbě a pozorovala, jak se projekce dešťových šňůr honí po linoleu. Nechtěla, aby se pohyblivé, zvětšující se kuličky vody dostaly až do pokoje, kde ležel její manžel. V její fantazii se projektovaný obraz letících dešťových kapek proměnil v obraz samotné smrti, plíživě se kradoucí po linoleu, zastavující se přesně na pokraji stínů, vrhaných oknem, jen malý kousek od dveří Stevova pokoje. V duchu si představovala, jak se kapky rozlézají dál a dál chodbou, jak pohlcují podlahu, jak bubnují na dveře a jak je vyrážejí, jak se valí přes pokoj a obkličují lůžko, aby jejího manžela pohltily rosolovitým objetím smrti, aby jej zardousily stínem.

S odporem se otřásla, aby tu myšlenku zapudila.

Na bílé obloze utkvěl malý pták. Nehybně jako zavěšený. Nebyl vítr, nebylo nic slyšet, žádný zvuk, jenom pták utkvívající na bílé obloze, prázdnota.

A pojednou se ozvalo fičivé kvílení vichru, zvedajícího se někde ve veliké dálce, až na druhém konci oblohy, za nesmírnou, opuštěnou holou plání, zvedajícího se ve strašlivém poryvu, a pojednou se nad celou holou plání zvířil prach, prach stoupající až k nebi, a kvílení vichru bylo stále silnější a silnější, nehybně utkvělého ptáka to nejprve vyneslo ještě výš a pak začal padat jako kámen, padal a padal, zatímco vichr zatmíval oblohu a hnal se dál, vichr vzdouvající se až do nebe, pohlcující celé nebe, dokud nezešedlo a zdánlivě se samo neproměnilo, neschoulilo do sebe a neproměnilo v sytou čerň, zatímco řev vichru nesl ptáka dolů, pořád dolů, strhával k zemi žlutý zobák a černé dravčí oči.

Stál sám na té pláni, vichr mu rozfoukával vlasy, šaty mu zběsile pleskaly kolem těla a bezmocně zvedl obě pěsti na toho ptáka s hněvem se řítícího dolů, a vykřikl do toho vichru, vykřikl do toho vichru, ale vmetlo mu to slova zpátky do tváře a ucítil ptačí zobák, jak se mu překotně zabodává do ramene jak nůž, ucítil drásající ptačí pařáty, ucítil plamen bičující jeho tělo a stále vykřikoval do strmého náporu černého vichru, vrhajícího se proti jeho křehkému tělu a bezmocným pěstem, a křičel a křičel.

„Co to říká?“ zeptal se poručík Byrnes.

„Nevím,“ odpověděl Hernandez.

„Poslouchej. Pokouší se něco říct.“

„Ubba,“ řekl Carella. Obrátil hlavu na polštáři. „Ubba,“ zamumlal.

„Nedává to smysl,“ řekl Hernandez. „Je v deliriu.“

„Ubba,“ řekl Carella. „Ubba strš-ůle.“

„Pokouší se něco říct,“ trval na svém Byrnes.

„Ubba prrť,“ řekl Carella.

A pak se dal do křiku beze slov.

Oba muži, Chuck i Fotr, se pustili do práce přesně v poledne. Když odcházeli z obchodu, seřídili si oba stejně hodinky a naplánovali si, že se sejdou u přívozu v přístavišti ve čtyři nula pět. Zrevidovaný časový odhad toho, jak dlouho jim může trvat, než budou oba se svými úkoly hotovi, je dovedl k zjištění, že loď ve dvě patnáct nemohou nikdy chytit. A tak se rozhodli pro tu ve čtyři nula pět. A kdyby se jeden z nich neobjevil ani v této době, měl druhý odjet do Majesty bez něho.

To, co měli za úkol, nebylo příliš obtížné, ale vyžadovalo to čas. Každý z nich nesl pořádně velký kufřík a v každém z těch kufříků bylo celkem dvanáct pum. Šest jich bylo výbušných, šest zápalných. Všechny ty pumy vyrobil Fotr a byl na své výtvory jaksepatří hrdý. Uplynulo už hodně vody od chvíle, kdy si své schopnosti ověřil v praxi naposled, a potěšilo ho zjištění, že neztratil nic ze svého fortele. Jeho pumy byly opravdu docela jednoduché, ale dalo se od nich čekat, že přesto nadělají velkou paseku. Ani on, ani Chuck nechtěli přirozeně být někde nablízku, až pumy vybuchnou, a proto byla každá puma opatřena načasovanou roznětkou. U výbušných pum k tomu bylo použito docela obyčejných budíků, baterií a několika elektrických drátů, které měly vyvolat detonaci několika tyček dynamitu. Zápalné pumy byly poněkud komplikovanější a Fotr u nich musel použít časovaných roznětek fungujících na chemickém principu.

Hluchý přesně určil, že si přeje, aby k výbuchům a požárům došlo mezi 16.00 a 16.30. Přál si, aby jak exploze, tak požáry byly maximálně silné a účinné, a chtěl, aby Fotr zajistil, že požáry nikdo nedokáže uhasit dřív než v 17.45. Fotr nastavil časované roznětky všech výbušných pum na 16.15. Se zápalnými pumami to ale zas bylo trochu jinak; chemickou roznětku nelze nařídit se stejnou přesností jako budíček, pokud si to člověk předem nevyzkouší řadou složitých a časově náročných pokusů.

Fotr si to vyzkoušel náramně důkladně.

Věděl, že když se koncentrovaná kyselina sírová kápne do směsi chlorečnanu draselného a práškového cukru, vyvolá okamžitě prudký oheň. Pro správné fungování své časované roznětky potřeboval něco, co dokáže kyselinu sírovou izolovat od směsi do té doby, než bude oheň žádoucí. To věru nebyl lehký úkol. Začal dělat pokusy s korkem. A během série dlouhých zkoušek zjistil, že korek vystavený působení kyseliny zuhelnatí a že to trvá čtyři hodiny, než kyselina prožere korek o tloušťce .025 palce, neboli jinými slovy, plátek korku silný jednu čtyřicetinu palce. Fotr připravil pumy.

Do krabice od bot nacpal hadry prosáklé benzínem. Do středu krabice umístil malou lepenkovou schránku naplněnou směsí chlorečnanu draselného a práškového cukru a zapečetil ji tak, aby se směs nemohla vysypat. Do horní stěny té malé schránky vyřízl díru tak velkou, aby jí prošlo hrdlo nevelké láhve. Láhev naplnil sedmdesátiprocentním roztokem kyseliny sírové, zapečetil korkovým plátkem o síle jedné čtyřicetiny palce, a pak ji zasunul do díry v horní stěně schránky ve dvanáct hodin v poledne, kdy se společně s Chuckem vydali splnit své úkoly. Přibližně za čtyři hodiny kyselina prožere korek a začne prokapávat do směsi ve schránce. V důsledku toho vznikne prudký oheň, podporovaný a živený hadry prosáklými benzínem. Jinými slovy, požáry vypuknou přibližně ve čtyři hodiny – přibližně proto, že je nesnadné odříznout plátek korku tak, aby byl přesně silný jednu čtyřicetinu palce, a milimetrový rozdl – poněvadž rychlost zuhelnatění zůstávala konstantní – mohl způsobit, že k požáru dojde buď o maličko dřív, nebo o maličko později. Rozhodně však Fotr odhadoval, že požáry začnou kolem čtvrté hodiny, plus minus několik málo minut, a zdálo se, že hluchý je tímto odhadem víc než potěšen.

Ve dvanáct v poledne zasunul Chuck s Fotrem láhve s kyselinou sírovou do děr, vyříznutých v lepenkových schránkách, a od té chvíle to byly jen tenké plátky korku, co oddělovalo kyselinu od směsi. Potom pevně uzavřeli krabice od bot, sbalili si kufříky a odkráčeli rozmetat velkoměsto na kusy.

Kolem půl druhé, kdy právě začalo utkání, umístil už Chuck tři zápalné a jednu výbušnou pumu na baseballovém stadiónu poblíž River Harb. Dvě zápalné položil na hlavní tribuně a třetí na otevřených tribunách. Výbušnou pumu odložil přímo v hlavní bráně stadiónu do koše na odpadky. Hluchý si odhadl, že baseballové utkání může skončit někdy tak kolem půl páté. Puma byla načasována na čtvrt na pět a hluchý doufal, že její výbuch vyvolá pořádnou paniku a zmatek mezi odcházejícími diváky zvlášť, když v té chvíli už stadión bude hořet na třech dalších a různých místech. Aby se pojistil, že požáry budou stále ještě běsnit ve chvíli, kdy puma vybuchne, dal Chuckovi příkaz, aby přeřízl hadice všech hasicích přístrojů, které kde na stadiónu uvidí, což Chuck provedl, a teď měl nahnáno, aby se odtamtud dostal dřív, než ho někdo přistihne.

Chuckovi zůstalo v zavazadle osm pum. Podíval se do svých dvou zbývajících mapek, z nichž každá byla v pravém horním rohu označena jeho jménem, a rychle se vydal na zbývající místa, která měl poctít návštěvou. První objekt byl velký biograf na The Stem. U pokladny si koupil lístek, šel ihned nahoru na balkón a znova nahlédl do mapky. Dvěma X bylo na mapě označeno, kam má umístit výbušniny – přímo za sloupy, podpírajícími balkón, a co nejblíž promítací kabiny, neboť tam byla značná možnost, že výbuch způsobí požár a obstará spoustu smradu a kouře, pokud zasáhne filmový pás. Hlavním cílem explozí ovšem bylo, aby se zřítil balkón, ale hluchý nepatřil k lidem, kteří se s lehkým srdcem vzdávají vedlejších efektů. V chodbě před balkónem se Chuck kolem sebe spěšně rozhlédl a pak přeřezal hadice hasicích přístrojů. Potom z biografu rychle odešel. Mrknutí na hodinky mu prozradilo, že je čtvrt na t
ři. Bude si teď muset setsakramentsky pospíšit, jestli chce chytit tu loď ve čtyři nula pět.

V té chvíli měl u sebe šest zbývajících pum.

Hluchý si přál, aby tři z nich umístil na Hlavním nádraží: jednu zápalnou v úschovně zavazadel, jednu výbušnou na koleji, na kterou měl přijet rychlík z Chicaga (pravidelný příjezd 16.10), a další na pult otočné informační budky.

Zbývající tři pumy měl Chuck umístit podle vlastního uvážení – samozřejmě za předpokladu, že položí každou jinam a že to bude v jižní části revíru. Hluchý navrhl, aby jednu zápalnou nechal ve voze podzemní dráhy a jednu výbušnou položil na tržišti na Chament Avenue, ale konečné rozhodnutí nechal na Chuckovi, podle toho, jak na tom bude s časem a jaké budou okolnosti.

„Co kdybych je třeba dal někam, kde nejsou žádný lidi?“ zeptal se Chuck.

„To by mohl udělat jen blázen,“ řekl hluchý.

„Hele – co vím – tak nám jde o vyloupení banky.“

„No a?“

„Tak proč ty krámy strkat tam, kde – kde je fůra lidí, co přijdou k ourazu?“

„A kam bys je teda chtěl dát? Někam na prázdnej flek?“

„To ne, ale –“

„Nikdy jsem neslyšel o tom, že by chaos mohl propuknout ve vzduchoprázdnu,“ odpověděl hluchý.

„Ale stejně – doprdele, co když nás chytnou? Zahráváš si s no s vraždou, seš si toho vůbec vědomej? S vraždou!“

„No a co?“

„No podívej, já vím, že jsou chlápci, co dokážou pro šesták podříznout krk vlastní babičce, jenže –“

„Já k nim nepatřím,“ odpověděl hluchý ledově. „Tady je prostě v sázce dva a půl miliónu dolarů. Jasný?“ Na okamžik se odmlčel. „Chceš se od nás trhnout, Chucku?“

Chuck se nechtěl trhnout. Teď, kdy měl namířeno na Hlavní nádraží, uvědomoval si s pocitem štěstí, že kufřík je už o hodně lehčí. Nemohl už se dočkat, až tuhle práci bude mít za sebou a z krku. Po čtvrté hodině už nechtěl být v žádné části města, ležící na jih Obchodní úvěrové banky. Jestliže všechno vyjde tak, jak to hluchý naplánoval, tahle část revíru se tou dobou promění v absolutní blázinec, a Chuck o nic z toho chaosu nestál.

Rafinérie nafty byla u River Dix, na jižním cípu ostrova, na němž se rozkládá Isola. Fotr přišel k hlavní bráně a sáhl do kapsy pro průkazku zaměstnance podniku, kterou mu dal hluchý. Nedbale průkazkou mávl na strážného a strážný kývl. Fotr prošel bránou, na chvilku zůstal stát, aby se naposled podíval, kde přesně jsou ta X, která měl zakreslená na mapce, a pak vykročil přímo k nástrojárně za administrativní budovou. V nástrojárně, kromě toho, že byla zásobena obvyklým počtem pil, kladiv a šroubováků, bylo také pár tuctů plechovek s barvou, terpentýnem a fermeží. Fotr dveře do nástrojárny otevřel a položil výbušnou pumu do lepenkové krabice se smetím, stojící hned za nimi. Potom dveře zavřel a zamířil ke mzdové účtárně, od níž bylo jen pár kroků k první obrovské nádrži na naftu.

Přibližně ve tři čtvrti na dvě už měl v rafinérii umístěné čtyři pumy. Prošel hlavní bránou, přátelským zamáváním se rozloučil se strážným, stopnul si taxíka a dal se odvézt k závodu vzdálenému nějakých třicet bloků, který z jižní strany obtékala River Dix a jehož komíny udily nebe čtyřiadvacet hodin denně.

Velká písmena nahoře na průčelí budovy oznamovala, o jaký podnik jde: VÝCHODNÍ ELEKTRÁRNY.

Tady se vyráběla elektřina pro sedmdesát procent obytných domů i průmyslových podniků v jižní části 87. revíru.

Ve tři hodiny odpoledne se zavřely dveře staré Obchodní úvěrové banky naposled.

Pan Wesley Gannley, ředitel banky, pozoroval s jistou melancholií, jak jeho zaměstnanci odcházejí do nové banky v dostavěném nákupním středisku. Pak se vrátil zpátky do trezoru, odkud ozbrojení hlídači odnášeli bankovní hotovost – dva milióny, tři sta padesát tři tisíc, čtyři sta dvacet dolarů a čtyřicet sedm centů v americké měně – do čekajícího opancéřovaného náklaďáku před bankou.

Pan Gannley si pomyslel, jak je to pěkné, že se do nové banky převáží tolik peněz. Zpravidla mívali v bance na hotovosti nějakých osm set tisíc dolarů, sumu, která každý pátek, v den výplat, vzrostla plus minus až na jeden a čtvrt miliónu. V okolí však byla spousta velkých podniků, které svým zaměstnancům vyplácely mzdu čtrnáctidenně, a další, které každý měsíc proplácely prémie šeky. Tak či onak, 30. duben byl konec měsíce a zítra byl pátek, 1. května, a proto byla v bance kromě obvyklých vkladů a peněz i mimořádně vysoká suma, připravená pro výplaty, což panu Gannleymu působilo nesmírné potěšení. Připadalo mu, že to právě tak má být – aby perspektivní nová banka zahajovala provoz s tak obrovskou částkou na hotovosti.

Vyšel ven na chodník, zatímco ozbrojení hlídači tu hotovost přenášeli do náklaďáku. Ze svého krámu nad schody, oknem pošmouraným flekanci špíny, přihlížel celé akci s mírným zájmem i Dave Raskin. Potom si dal bohatýrského bafa z ucumlaného doutníku a odvrátil se, aby pokračoval ve studiu výstřihu Margaritina pracovního pláště.

Kolem půl čtvrté byla částka 2 353 420,47 $ v teple a v bezpečí v novém trezoru nové banky v novém nákupním středisku. Zaměstnanci pana Gannleye se čiperně zabydlovali na svém novém pracovišti a zdálo se, že na světě je všechno v pořádku.

Ve čtyři hodiny začal hluchý vytáčet telefonní čísla.

Telefonoval z obchodu za novou bankou, na němž se skvěla firma Eskima Chelsea, Inc. Rafe čekal v dragstóru, který byl naproti bance, na druhé straně ulice, a pozoroval odtamtud hlavní vchod do banky. Měl hluchému podat zprávu hned, jak všichni zaměstnanci z banky odejdou. Mezitím musel hluchý vyřídit to, co si vzal za úkol sám.

Na seznamu, napsaném na stroji a položeném vedle telefonu, měl sto jmen. Byly to adresy obchodů, kanceláří, biografů, krámů, restaurací, veřejných služeb a dokonce i soukromých bytů v jižní části 87. revíru. Hluchý doufal, že do pěti hodin obtelefonuje alespoň padesát adres. Vycházel z předpokladu, že by mu jeden hovor měl trvat asi minutu, a počítal i s jistým procentem telefonů, které nikdo nezvedne. V optimálním případě doufal, že všichni volaní zavolají vzápětí na policii. Realističtější odhad byl, že na policii zavolá z padesáti asi tak polovina. Zcela pesimistický odhad musel počítat s tím, že telefonáty ohlásí nějakých deset procent. Ale i za předpokladu, že to bude těch pouhopouhých deset procent, přinejmenším pět se jich na policii dovolá.

I těch pět však představovalo slušný výsledek hodinové práce, jestliže se jim podaří vyvolat zmatek a dosáhnout toho, aby jejich jízda k přívozu byla méně komplikovaná.

Ze stovky adres na seznamu byly čtyři skutečně v maléru. Byly v maléru proto, že Chuck a Fotr umístili v jejich prodejnách, kancelářích či provozovnách buď zápalné, nebo výbušné pumy. Tyto čtyři podniky budou na policii volat zcela jistě, jestliže ne hned poté, co jim hluchý zavolá, tedy zaručeně v okamžiku, kdy vybuchnou pumy. Pointa telefonátů hluchého spočívala v tom, že policii poskytne seznam ohrožených a postižených objektů, z nichž skutečně postižené budou jen čtyři. Malér měl být v tom, že policie nebude vědět, které z těchto hlášení je opodstatněné a které ne. A až začnou na policii postupně docházet zprávy o chaosu vyvolaném výbuchy a požáry, pak nebude s dobrým svědomím možné ignorovat žádné hlášení.

Hluchý si přitáhl telefon a vytočil první telefonní číslo z těch, které měl na seznamu.

Telefon zvedla žena. „Haló, tady Culverovo divadlo,“ řekla.

„Dobré odpoledne,“ řekl hluchý roztomile. „Máte v divadle pumu. Je v krabici od bot a někde v orchestru,“ – a zavěsil.

V 16.05 nastoupili Chuck s Fotrem na přívozní loď do Majesty a příštích deset minut věnovali tomu, že si jako školáci šeptali o trestném činu, který právě společně spáchali.

V 16.15 vybuchla první puma.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, detektiv Hernandez. Cože? Co jste to říkal?“ Začal si drápat údaje do bloku. „Ano, rozumím. A jak je adresa, prosím? Kdy ten telefon byl? Ano, děkuju. Ano, hned teď, děkuju.“

Hernandez třískl sluchátkem do vidlice.

„Pete!“ zařval a Byrnes okamžitě vyšel ze své kanceláře. „Další! Co budem dělat?“

„Puma?“

„Jo.“

„Vejbuch, nebo jen hrozba?“

„Hrozba. Ale ten biograf, co před momentem volal, Pete…“

„Jo, já vím.“

„To byla taky jen hrozba. Jenomže na balkóně fakt vybuchly dvě pumy. Setsakra práce. Co budem dělat?“

„Zavolej Pyrotechnickou pohotovostní četu.“

„To už jsem udělal, v případě těch tří posledních telefonátů.“

„Tak jim zavolej znova! A řekni Murchisonovi, ať další hlášení o těch hrozících pumách přepojuje přímo na Pyrotechnickou četu. Řekni mu –“.

„Pete, jestli přijdou další hlášení, Pyrotechnická četa bude mít permanentně obsazený telefonní číslo a nikdo se tam nedovolá. Začnou ty nářky stejně sypat znova na hlavu nám.“

„Třeba už žádný hlášení nepřijde. Třeba –“

Telefon zazvonil. Hernandez ho ihned zvedl.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, Hernandez. Kdo? Kde? Proboha! Co jste prosím říkal? Pokuste se – ano, já rozumím. Pokuste se – ano, trochu se uklidnit – pokuste se. Už jste volal hasičům? Dobře – ano – to je v pořádku, hned jim to ohlásíme sami.“

Zavěsil. Byrnes čekal.

„Baseballový stadión, Pete. Na tribunách a na hlavní tribuně došlo k požárům. Všechny hasicí přístroje měly přeřezaný šlauchy. Diváci se řítěj k východům. Tam budou ušlapaný lidi a kdovíco, Pete. Gwuchám to ve vzduchu.“

A právě v tom okamžiku, kdy lidé v panice prchali před požáry zuřícími na celém stadiónu, vybuchla pod obloukem hlavního vchodu puma.

Lidé v jižní části revíru nevěděli, co se tu hrome vlastně děje. V první chvíli je napadlo, jestli už nezačala třetí světová válka a jestli snad ty výbuchy a požáry ve velkém nejsou sabotážní akce, předcházející invazi. Někteří občané, kteří si víc potrpěli na exotiku, spekulovali dokonce i o invazi z Marsu, jiní tvrdili, že příčinou spontánního samovznícení je všechno to zatracené stroncium 90, které je ve vzduchu, ještě jiní říkali, že jde jen o čistě náhodnou shodu okolností, ale všichni byli vyděšeni a všichni byli na pokraji paniky.

Nikdo ale nemohl tušit, že to všechno probíhá na základě počtu pravděpodobnosti, nebo že pořádkové síly velkoměsta, zvyklé jednat pomalu, houževnatě a vytrvale, byly pojednou přinuceny zasáhnout hned a rychle.

V 87. revíru sloužilo 186 strážníků, 22 policejních úředníků a 16 detektivů. Když vybuchly a vzplanuly první bomby, třetina z tohoto počtu nebyla momentálně ve službě. Během deseti minut byli vyburcováni všichni policisté, kteří byli k zastižení telefonem, a dostali rozkaz okamžitě se hlásit na strážnici. Navíc byly okamžitě telefonicky požádány o pomoc sousední revíry 88. a 89. revír –, které měly k dispozici celkem 370 strážníků, 54 policejních úředníků a 42 detektivů, a tyto policejní složky byly připojeny k silám 87. revíru, takže ze všech rohů všech tří revírů byla stažena hotová lavina mužů a začala se valit k jižní části revíru číslo 87, stiženého pohromou. Největší problém byl momentálně s baseballovým stadiónem, kde došlo k absolutní panice, chaotické tlačenici a živelnému úprku nějakých čtyřiceti tisíc baseballových fandů, a zaparkované náklaďáky policejní pohotovos
ti, hasičské stříkačky, hlídkové vozy, jízdní policie, reportéři a náhodní návštěvníci, kteří se přišli do zábavního parku jen projít – ti všichni a všechno dohromady přispělo k tomu, že se situace téměř zcela vymkla zpod kontroly.

Ve stejné době Pyrotechnická pohotovostní četa, která měla obvykle co činit s několika málo hrozbami pumových atentátů za den, byla pojednou zavalena hlášeními o pumách ze čtyřiceti různých míst 87. revíru. Každý dosažitelný muž byl povolán do akce a nasazen na některé z mnoha ohrožených míst, ale policistů prostě nebylo dost, aby mohli zasáhnout všude, a navíc nevěděli, na kterém z ohrožených míst k výbuchu skutečně dojde a kdy. Sloužilo jim ke cti, že jednu zápalnou pumu v úřední budově zneškodnili dřív, než vzplanula, ale v téže době jiná puma vybuchla ve čtrnáctém poschodí téže budovy, což byla mimořádně nešťastná okolnost, poněvadž se to stalo v laboratoři společnosti zabývající se chemickým výzkumem a vzniklý požár zachvátil tři patra budovy dřív, než vůbec mohl být oheň ohlášen.

Hasiči si užívali svoje. První pohotovostní četa povolaná do akce byla Stříkačka 31 a Žebřík 46, ze zbrojnice uprostřed jižní části 87. revíru, četa, která údajně likvidovala víc zatracených požárů denně než kterákoli jiná pohotovostní četa v celém velkoměstě. Napojili se na hydrant na Chament Avenue a na South Fourth a pokusili se zvládnout požár, který se rychle šířil mezi stánky tržnice na Chament Avenue. Za malou chvíli oheň přeskočil na druhou stranu Chament Avenue a začal ohrožovat šňůru skladištních budov táhnoucích se podél řeky. Poručík Carl Junius, který velel Stříkačce, měl krátkou poradu s poručíkem Bobem Fancherem, velitelem Žebříku 46, a vysílačkou se spojili se zástupcem náčelníka protipožární ochrany Georgem D’Oragliem, který dal okamžitě vyhlásit poplach i s rozkazem příslušným pohotovostním četám, aby vyčkaly na další rozkazy podle okamžitých potřeb situace, poněva
dž právě v té chvíli obdržel zprávu o požáru v biografu, vzdáleném necelých dvacet bloků od tržiště. Stříkačka 81 a Žebřík 33 přijely v několika minutách a dostaly nový rozkaz odjet k budově biografu, ale v té chvíli hasičské, vozy bojující s požáry na baseballovém stadiónu v zábavním parku začaly volat o posily a zástupce náčelníka D’Oraglio si pojednou uvědomil, že neví co dřív a že bude potřebovat každý požární vůz, který se dá ve velkoměstě sehnat, k zvládnutí toho, co začínalo nabývat rozměrů nevídané katastrofy.

Pohotovostní policejní náklaďáky s oboustranným rádiovým spojením, kterých bylo patnáct, a pohotovostní antony, také s oboustranným rádiovým spojením, kterých bylo deset, ty všechny, pětadvacet vozů celkem, byly dirigovány na místa požárů a výbuchů, které kompletně přerušily dopravu v celé jižní části 87. revíru a donutily všech devět dopravních inspektorátů, aby nasadily další muže a další vozy do postižené oblasti města.

Severní část revíru, oblast mezi novým sídlem Obchodní úvěrové banky a čekárnou v budově přívozu z Isoly do Majesty a zpět, byla pojednou bez policie.

Meyer Meyer a Bert Kling, projíždějící městem v sedanu, který ničím neprozrazoval, že patří policii, a připravení zmařit jakýkoli zločinný útok proti obchodům a podnikům, na něž si provokatér zasedl a jejichž seznam drželi v ruce, dostali vysílačkou náhlý a naléhavý rozkaz, aby práci na Případu provokatér rychle přerušili. Dispečer rádiovozů je vyzval, aby se neprodleně rozjeli ke stanici podzemní dráhy na Grady Road a začali vyšetřovat hrozící nebezpečí pumového výbuchu tam.

Kolem půl páté bylo do toho blázince nasazeno šest útvarů civilní obrany a policejní ředitel měl spěšný telefonní hovor se starostou, kterého se pokusil přesvědčit, že by měla být zmobilizována Národní garda. Národní garda koneckonců povolána být mohla, poněvadž to, co začalo jako pouhý komplot s cílem vyloupení banky, přerostlo v hrozbu, která dolehla na celé velkoměsto, v hrozbu rovnající se velkému požáru Chicaga nebo sanfranciskému zemětřesení, v hrozbu, která – když bylo po všem a všechno bylo vyčísleno – způsobila ztráty ve výši miliard dolarů a div nevymazala ze zemského povrchu jeden z nejkrásnějších přístavů Spojených států. Kola byrokratických mlýnů však melou mimořádně pomalu a oddíly Národní gardy byly povolány teprve v 17.40, kdy už trezor Obchodní úvěrové banky byl prázdný a kdy už zprávy o invazi vyvolaly paniku, jakou si ve své nejbujnější fantazii neuměl představit an
i hluchý, kdy nábřeží v jižní části města se proměnilo v zeď rychle postupujících plamenů a kdy každý, koho se to týkalo, věděl, že jsou v samém centru absolutního chaosu.

Hodiny však ukazovaly teprve 16.30 a hluchý zatím vyřídil pouhých dvaadvacet hovorů. Usmíval se a naslouchal kvílení sirén za oknem, když vytáčel v pořadí dvacáté třetí telefonní číslo.

Pan Wesley Gannley, ředitel Obchodní úvěrové banky, se procházel po mramorované podlaze nových bankovních místností, spokojeně se usmíval při pohledu na horlivost a zdatnost svých zaměstnanců a vůbec měl z nové budovy radost jako kluk z nového míče. Za přepážkami klapaly počítací stroje od IBM, z reproduktorů ukrytých ve zdech se linula hudba a nástěnná malba na druhém konci dvorany, v tomto okamžiku poněkud nejasná, neboť venku se dalo do deště a trochu se setmělo, představovala sílu Ameriky a moudrost a úctyhodnost bankovnictví. Blýskavé dveře trezoru, vyrobené ze skla a z oceli, byly dokořán, a pan Gannley viděl dovnitř na řady bezpečnostních schránek a přes ně na dveře z ocelových mříží a měl pocit naprosté bezpečnosti, cítil, že život je přece jen náramná věc.

Pan Gannley vytáhl z kapsičky u vesty zlaté hodinky a podíval se, kolik je hodin.

16.35.

Za pětadvacet minut skončí úřední hodiny a banka pro dnešek zavře.

Zítra ráno, l. května, se sem všichni vrátí svěží a včas, a vkladatelé projdou pod mramorovým obloukem hlavního vchodu do banky a přistoupí k třpytivým okénkům nových bankovních přepážek, celí žhaví na ten tříapůlprocentní úrok, a pan Gannley je bude pozorovat z otevřených dveří své ředitelské pracovny a v duchu uvažovat o tom, za co za všechno letos utratí svou vánoční remuneraci.

Život je přece jen náramná věc, to bych prosil.

Prošel kolem slečny Finchleyové, která se skláněla nad štůskem proplacených šeků, a zmocnilo se ho nepotlačitelné nutkání štípnout ji do zadničky.

To nutkání ale potlačil.

„Jak se vám nová budova líbí, slečno Finchleyová?“ zeptal se. Slečna Finchleyová se k němu otočila. Měla na sobě bílou hedvábnou blůzu a horní knoflík blůzy se jí rozepnul, takže pan Gannley dobře viděl jemnou kraječku lemující její prádélko v místech, kde končila smetanově bílá pleť.

„Je to tu překrásné, pane řediteli,“ odpověděla. „Prostě překrásné. Tady je radost pracovat.“

„Máte pravdu,“ řekl. „To věru je.“

Chvilku postál, civěl na ni a uvažoval, zda ji má či nemá po skončení pracovní doby někam pozvat na koktejl. Pak si ale pomyslel, že by to od něho bylo trochu moc dovolené. Snad by jí mohl nabídnout, že ji sveze k nádraží. To by si snad nemohla nějak špatně vykládat.

„Přál jste si něco, pane řediteli?“ zeptala se.

Rozhodl se, že jí svezení nenabídne. Na to je vždycky dost a dost času. V nádherné nové budově jako tahle, s počítacími stroji od IBM, s hudbou linoucí se ze skrytých reproduktorů, s hýřivě barevnou nástěnnou malbou zdobící zeď dvorany a s nedobytným ocelovým trezorem – v takové budově bude vždycky dost času na všechno.

Poněkud znepokojeně řekl: „Snad abyste si ten knoflíček od blůzky zapnula, slečno Finchleyová.“

Ruka jí vyletěla k tomu zatrolenému knoflíčku. „Proboha,“ zvolala. „Vždyť já jsem prakticky nahá, není to strašné?“ a zapnula si blůzku tak rychle, že se při tom nestačila ani trochu začervenat.

Dost času na všechno, pomyslel si Wesley Gannley a usmál se, dost a dost času na všechno.

Úředníci od přepážek začali odvážet příruční pokladničky do trezoru. Tenhle obřad prováděli úředníci v 16.45 každý den. Z automatu na drobné vyndali nejprve držáky se sloupky mincí na pult a pak je naskládali do horních přihrádek přenosné pokladničky. V dolních přihrádkách byly obvykle papírové peníze. Dnes byly obě přihrádky i držáky na drobné mince prázdné, neboť banka v nové budově dosud neprovedla žádné peněžní transakce a všechny peníze byly dopraveny přímo do nového trezoru. Nicméně bylo 16.45 a tak byly příruční pokladničky odvezeny do trezoru, pan Gannley pohlédl na svoje náramkové hodinky, přistoupil ke svému psacímu stolu a chopil se klíče od trojích hodin umístěných na vnitřní straně trezorových dveří. Byly to malé hodinové strojky a na ciferníku měly vyznačené jen celé hodiny. Pan Gannley zasunul klíč do prvních hodin a nastavil je na časový interval patnácti hodin. Totéž
udělal s oběma dalšími hodinovými stroji. Předpokládal, že přijde do práce zítra ráno v 7.30 a trezor otevře v 7.45. V této chvíli bylo 16.45 tudíž patnáct hodin. Kdyby se pokoušel otevřít dveře trezoru dřív, než tato doba uplyne, nepodařilo by se mu s nimi pohnout, ani kdyby správně otevřel oba kombinační zámky na přední straně dveří.

Pan Gannley zastrčil klíč do kapsičky u vesty a opřel se ramenem do těžkých dveří trezoru. Šly zavřít trochu ztěžka, poněvadž koberec na podlaze byl nový, ještě neošoupaný, a dveře o něj při zavírání drhly. Nakonec ale přes něj dveře přetlačil, zavřel je, otočil ocelovým kolečkem, které zaklaplo západky zámků, a na zakončení celé akce ještě nařídil číselníky obou kombinačních zámků. Věděl, že poplašné zařízení se automaticky zapojí v okamžiku, kdy dveře trezoru zabouchne. Věděl, že kdyby se kdokoli pokoušel s dveřmi manipulovat, rozřinčí se na nejbližší policejní strážnici poplašný zvonek. Věděl, že kombinační zámky nelze otevřít, pokud není vyřazen z provozu časový mechanismus. A věděl také, že kdyby snad k poplachu došlo nedopatřením či náhodou, musí okamžitě zavolat na policii a oznámit jim, že se žádná loupež v bance nekoná, ale že k poplachu prostě došlo náhodou.
A pak, po podobném zatelefonování na policii, bylo jeho povinností – jakožto dodatečné bezpečnostní opatření – zavolat jim za dvě minuty znova a potvrdit jim, že k poplachu skutečně došlo náhodou. Krátce a dobře, kdyby se loupež skutečně konala a lupič donutil Gannleye, aby zavolal na policii a řekl jim, že k poplachu došlo náhodou, policie by hned věděla, že tu něco nehraje, pokud by během dvou minut nezavolal znova.

Ale teď, momentálně, už zbývalo udělat jen jediné. Wesley Gannley přistoupil k telefonu a vytočil číslo FRederick 7-8024.

„Osmdesátý sedmý revír, seržant Murchison.“

„Tady ředitel Gannley z té nové Obchodní úvěrové banky.“

„Děje se něco, pane řediteli? Taky vám volali, že tam máte pumu?“

„Jak prosím?“

„Ale nic, nic, tím se nezatěžujte. Co byste rád?“

„Chci si přezkoušet to poplašné zařízení. Chtěl jsem, abyste o tom věděl.“

„Aha. Dobře. Kdy to hodláte spustit?“

„Hned jak zavěsím.“

„To je v pořádku. Zavoláte mi znova?“

„Zavolám.“

„V pořádku.“

Pan Gannley zavěsil, odkráčel k jednomu z poplašných knoflíků, instalovaných v podlaze u přepážek bankovních úředníků, a rozšafně jej sešlápl. Poplašné zařízení se rozřinčelo tak příšerně, že to rvalo uši. Pan Gannley je okamžitě vypnul a pak znova zavolal na policii, aby jim sdělil, že všechno funguje perfektně. Když procházel kolem dveří trezoru, poplácal je téměř s láskou. Teď věděl, že poplašné zařízení tam je a že je ve stálé pohotovosti – jako bdělý hlídací pes střežící všechny ty peníze.

Nevěděl, že zvonivé řinčení bylo vlastně holdem houževnaté a trpělivé práci, která v minulých dvou měsících probíhala dole v podzemí; nevěděl ani to, že poplašné zařízení bude během příští půlhodiny umlčeno navždy.

Bylo 17.05.

V novém dragstóru na druhé straně ulice, přímo naproti bance, si Rafe sedl na vysokou stoličku a pozoroval vchod do banky. Zatím odešlo dvanáct lidí, ozbrojený hlídač každému, kdo odcházel, odemkl dveře a hned je za ním zase zavřel. V bance zbývaly tři osoby, včetně ozbrojeného hlídače. Tak dělejte, myslel si Rafe, vypadněte už hergot.

Velké hodiny nad pultem ukazovaly 17.06.

Rafe usrkl coca-coly a dál pozoroval dveře banky.

17.07.

Tak dělejte, myslel si. Musíme chytit tu zatracenou přívozní loď, co jede v šest nula pět. Takže nám nezbývá už ani celá hodina. Hluchý odhaduje, že dokážem vylámat ten zbývající beton za deset minut, ale já odhaduju, že to bude trvat nejmíň patnáct. A pak dalších deset minut, než peníze naložíme, a ještě jednou deset – pokud se nezdržíme v té frekvenci na ulicích než se dostanem k přístavišti u přívozu. To je pětatřicet minut, za předpokladu, že všechno půjde hladce, za předpokladu, že nás nikdo kvůli ničemu nezastaví.

Rafe si sundal brejle ve zlatých obroučkách, otřel si kořen nosu a znova si brejle nasadil.

Řekl bych, že nejzazší časový limit je 17.45. Kolem tři čtvrtě na šest musíme bejt z toho trezoru venku. Tak budeme mít dvacet minut na cestu k přívozu. Za dvacet minut bysme to měli dokázat. Za předpokladu, že všechno klapne.

To bysme měli dokázat.

Kořen nosu už měl Rafe znova pokrytý kapkami potu, bůhsuď proč. Sundal si brejle, pot setřel a málem propásl okamžik, kdy se dveře banky na protější straně znova otevřely. Vyšla dívka v bílé blůze, ale vzápětí uskočila zpátky před deštěm. Statný taťka v tmavých šatech rázně vykročil do deště a rychle nad sebou otevřel velký černý deštník. Dívka se do něho zavěsila a společně odspěchali po ulici.

Teď už má vyjít jen jeden, myslel si Rafe.

Kořen nosu měl znova plný potu, ale tentokrát si brejle nesundal.

Uviděl, jak v bance na druhé straně ulice zhasínají světla. Srdce v něm poskočilo.

Světla se vytrácela jedno po druhém, okna potemněla. Čekal. Právě slézal ze stoličky, když uviděl, jak se dveře otvírají, vychází z nich i hlídač a zabouchává je za sebou. Hlídač se ještě otočil a vzal za kliku, aby se ujistil, že se dveře automaticky samy zamkly. Ani se nepohnuly. I přes ulici Rafe viděl, jak bankovní hlídač spokojeně kývl a vykročil do deště.

Hodiny nad pultem v dragstóru ukazovaly 17.15. Rafe chvatně vyrazil ke dveřím.

„Hej! Kampak?“

Strnul na místě. Ledová pěst ho žďuchla někam do ledvin.

„To za ten kokáč jako platit nebudete?“ zeptal se výčepní od pultu s nealkoholickými nápoji.

Hluchý čekal na vnitřním konci tunelu, přímo pod bankovním trezorem, když uslyšel, jak na druhém konci vešel do tunelu Rafe. Ze stěn a ze stropu tunelu kapala slizká voda a hluchý cítil, jak je celý olepený potem. Pach syrové hlíny neměl rád. Byl to zahlcující hnilobný zápach, který pronikal do chřípí a vyvolával v člověku pocit, že se dusí. Počkal, až k němu Rafe přišel.

„Tak co?“ zeptal se.

„Všichni jsou pryč,“ řekl Rafe.

Hluchý krátce přikývl. „Krabice je tady,“ řekl a mávl pruhem světla z baterky nad hlavu. Ozářil krabici s elektrickými dráty od poplašného zařízení.

Rafe se prosunul do otvoru zejícího mezi pruty ocelových mříží rozleptaných kyselinou a natáhl se pro odkrytou krabici s dráty. Pak znova spustil ruce dolů a sundal si brejle. Z té vlhkosti v tunelu je měl celé zamžené. Otřel si brejle, opět si je nasadil na kořen nosu a pak se pustil do práce.

V horečnatém deliriu jeho zatmělého světa připadaly Stevu Carellovi věci jasnější než kdykoli jindy v životě.

Vězel v samém jádru bolesti a zmatení, ale věci přesto byly křišťálově jasné, a ta absolutní jasnost ho překvapila, poněvadž se zdálo, že náhlé pochopení ohrožuje jeho celou koncepci sebe sama jakožto policisty. S očima dokořán zíral na to nenadálé poznání, že on a jeho kolegové narazili na akci naplánovanou a prováděnou tak výjimečným způsobem, že proti ní byli de facto bezmocní. Zděšeně a jasně viděl sám sebe a celé 87. pátrací oddělení jako partu poloidiotů, klopýtajících sem tam v mlze zpráv z laboratoře, neplodných „šlapaček“ spojených s vyšetřováním a nicotného papírování, které nakonec přineslo jen částečné a zanedbatelné výsledky.

Věděl teď s jistotou, že toho Johna Smitha zavraždil stejný „hluchý“, který postřelil a pak div neutloukl pažbou brokovnice jeho – Steva Carellu. Měl oprávněnou a skoro stoprocentní jistotu, že při obou zločinech bylo použito téže zbraně. A také si byl jist, že modrákový plánek, který nalezl v bytě ve Franklin Street, byl modrák určený původně pro zedníky pracující na stavbě trezoru Obchodní úvěrové banky – a že je naplánováno vyloupení právě tohoto trezoru.

Intuitivně – a to bylo to, nad čím se zhrozil – věděl, že ta vražda, to, že jeho samotného div neumlátili k smrti, i plánované vyloupení banky má vzájemnou spojitost a patří do takzvaného Případu provokatér, jehož vyšetřování vede Meyer Meyer.

Neradil se o tom s intuicí ani s tím jasným poznáním, ale věděl až moc dobře, že je tím zděšen. Možná že by ho to bylo vyděsilo míň, kdyby byl věděl, že to není tak docela intuice. Ať už si toho byl vědom nebo ne a navzdory skutečnosti, že o obou domněle separátních případech s Meyerem nikdy přímo nehovořil, přece jen podvědomě vnímal a registroval útržky telefonních hovorů a několikrát se i letmo podíval na hlášení na Meyerově psacím stole. Nikdy se nezdálo, že je to dostatečný důvod k bližší konverzaci s druhým detektivem, ale všechny tyto údaje nicméně vytvořily ve vědomí jakousi ponořenou vrstvu zasvěcenosti, která v kontaktu s tím, co věděl teď, vytvořila nepochybně správný a zdánlivě intuitivní spojovací článek.

Jestliže však uvažoval správně – uvažováním se to dalo nazvat jen stěží – jestliže tento pocit, že to všechno spolu souvisí, byl přesný, pak to ukazovalo na někoho, kdo si nerozdal hazardní partii s policií jen tak bez důvtipu. Naopak, vyvolávalo to obraz člověka, který je skutečně jen velice málo věcí ochoten ponechat náhodě, člověka, který umí využít zaběhané organizace ochránců zákona a umí z ní učinit část svého plánu, umí tuto organizaci donutit, aby pracovala pro něho, umí se s ní raději svézt, než aby proti ní bojoval, umí ji proměnit v integrální součást plánu, který začal připravovat – jak dávno asi?

A to právě Carellu děsilo.

Poněvadž věděl, na rozdíl od spisovatelů detektivek, že mozek zločinců zpravidla nevyniká mimořádnou bystrostí. Průměrný zloděj, s nímž měli v pátracím oddělení co činit dnes a denně, mívá obvykle průměrnou inteligenci, a i tenhle odhad je pro něho spíš lichotivý. Navíc bývá obvykle handicapován značnou psychickou a emoční labilitou, která de facto stála na počátku a byla prvoimpulsem jeho kriminální činnosti. Průměrný vrah je člověk, který zabil v okamžiku, kdy viděl rudě, buď ze msty, nebo z náhlé zuřivosti, nebo z kombinace různých okolností, které vedly k vraždě jakožto k zdánlivě logickému závěru. Jistě, existovaly pečlivě naplánované a připravené loupeže, jenomže těch bylo málo. Průměrné vyloupení bývá naplánováno za pár dní a realizováno během půl hodiny. Jistě, nedá se popřít, že existují pečlivě naplánované vraždy, mordy promyšlené do posledního a do nejmenšího de
tailu, a spáchané s úzkostlivě přepečlivou precizností – jenže to jsou taky jen výjimky. Samozřejmě, člověk nesměl zapomínat na protřelé machry, mistry svého oboru, kteří ve svém fochu vynikali přímo neuvěřitelnou šikovností a práskaností – jenomže kolik opravdu nových mistrů svého oboru se objeví a kolik starých machrů praktikuje pořád dál svou unavenou rutinu, když je policie už dlouhá léta všechny zná?

Carella byl nucen připustit, že policie má co činit s kriminálními živly, které, popravdě řečeno, jsou ryze amatérské. Statut profesionálů jim mohl být přiřčen jedině proto, že pracovali za peněžitou odměnu, lze-li vůbec – s prominutím – této formulace použít o zločinu. A navíc byl nucen připustit, že policie, čelící této nesčíslné armádě kriminálníků, také vykonávala svou práci poněkud amatérsky, především proto, že se od ní nic víc nežádalo.

Ten hluchý ale, ať už to byl kdo chtěl, zatraceně zvedal laťku. Povznesl zločin na profesionální úroveň, a jestliže nedostane stejně profesionální odpověď, může uspět. Veškeré policejní síly mohou dřepět kolem jak baseballové mužstvo s kolektivním palcem na kolektivním zadku a hluchý jim stejně uteče a navíc si přinese domů šunku.

Což způsobilo, že se Carella zamyslel nad svým výkonem v roli policajta a nad tím, jak jako ochránce zákona plnil své povinnosti. Byl člověk, který všechen svůj um zasvětil prevenci zločinu, anebo – když prošvihl to –, alespoň dopadení a zneškodnění osob, které zločin spáchaly. Kdyby byl měl ve své práci naprostý úspěch, dávno už by žádné zločiny a žádní zločinci nemohli existovat, takže by – logicky domyšleno – neměl co na práci a mohl sbalit fidlátka. Pokud neexistuje zločin, nepotřebuje nikdo muže, kteří se mu snaží předcházet nebo jej aspoň vypátrat.

Přesto ale tahle logika byla poněkud nelogická, což Carellu přivedlo k další myšlence, stejně děsivé jako to náhlé pochopení a prozření, které zažil před okamžikem.

Myšlenka mu prolétla hlavou už přesně formulovaná: Kdyby neexistoval zločin, mohla by vůbec existovat společnost?

Myšlenka byla šokující – přinejmenším pro Carellu. Poněvadž společnost je osnována na principech zákona a pořádku, jako pevná hráz vzdorující chaosu. Kdyby ale žádné zločiny nebyly, kdyby skutečné nebyli žádní narušovatelé zákona, nikdo, kdo je vůči zákonu a pořádku v opozici, bylo by vůbec třeba, aby nějaký zákon existoval? K čemu by byl zákon, když by ho nikdo neporušoval? A kdyby žádný zákon nebyl, co by narušovatelé zákona narušovali? To je něco jako ta známá věta „Madam, já jsem Adam“:

MADAM, I’M ADAM.

Ať ji člověk čte zepředu nebo odzadu, dočte se totéž. To je jen takový milý žertík do společnosti, jenomže docela jinak už to vypadá, když člověk řekne: „Zločin parazituje na společnosti“, a pak to tvrzení obrátí, takže to zní: „Společnost parazituje na zločinu.“ Nebo snad ne?

Carella ležel v temnotě deliria, netušil, že polemizuje se zásadami logiky i matematiky, ale intuitivně uvažoval v termínech matematiky a logiky. Věděl, že se od něho žádá něco víc. Věděl, že v tom obrovském protokolu dennodenních zločinů, v té nesmírné a nikdy nekončící zprávě o společnosti a činech spáchaných proti ní, je třeba od něho jakožto od policisty i jako od člověka něco víc. Nevěděl, co to něco víc obnáší, ani zda bude kdy v jeho silách udělat kvantitativní skok od policisty a člověka, jakým je teď, k policistovi a člověku zcela jinému.

Temnotu jeho kómatu pojednou zaplavil jas. A v tom jasu věděl, že to přežije.

A také věděl, že někdo je v místnosti s ním, a věděl, že té osobě musí povědět o Obchodní úvěrové bance a Uhrbingerově stavební společnosti a modrákovém plánku, který viděl v bytě ve Franklin Street.

A tak řekl: „Ob–bo–chod,“ ale okamžitě mu bylo jasné, že slovo nevyslovil správně, a zároveň nechápal proč, když mu ve skořápce jeho temné ulity všechno připadalo tak naprosto jasné.

A tak se pokusil o jiné slovo a řekl: „Ubbi – nn – ova stafe,“ ale věděl, že to je špatně, a hned se pokusil znova: „Ubbi – nn – ubbi… Uhrbingerova… Uhrbingerova,“ a teď si byl jist, že tentokrát to řekl, a zvrátil se zpátky do oslnivého jasu a znova ztratil vědomí.

Osoba, která byla v pokoji s ním, byla Teddy Carellová, jeho žena.

Ale Teddy byla hluchoněmá, soustředěně pozorovala manželovy rty a dobře přečetla slovo „Uhrbingerova“, když se na nich objevilo, jenomže toto slovo nebylo z jejího slovníku, a proto usoudila, že manžel je v deliriu.

Vzala ho za ruku a držela ji ve dlani, pak ruku políbila a přitiskla si ji na tvář.

Pojednou v nemocnici zhasla světla.

Pumy, které Fotr umístil ve Východní elektrárně, právě začaly vybuchovat.

Jako každý dobrý chirurg si Rafe předem zkontroloval dosavadní výsledky, než udělal definitivní řez. Ještě jednou přejel nad dráty v krabici Tongovou zkoušečkou, ověřil si, které dráty jsou pod proudem, a přikývl, poněvadž to souhlasilo s předběžným odhadem, který si udělal, když se do krabice podíval poprvé.

„V pořádku,“ řekl, zdánlivě hluchému, který stál o kousek níž než on, ale ve skutečnosti to nebylo adresováno nikomu, de facto jenom myslel nahlas. „V těchhle je šťáva, jasně. Tyhle zapojím na krátko, ostatní přestřihnu a máme to v suchu.“

„Fajn, tak do toho,“ řekl hluchý netrpělivě.

Rafe se pustil do práce.

Zapojení na krátko provedl rychle a odborně. Pak natáhl ruku k hluchému. „Nůžky,“ řekl.

Hluchý mu je nahoru podal. „Co chceš dělat?“

„Přestřihnout ostatní dráty.“

„Víš jistě, žes to všechno udělal správně?“

„Myslím, že jo.“

„Nemysli!“ řekl hluchý ostře. „Jo nebo ne? Může to pitomý poplašný zařízení začít řinčet, až ty dráty přestřihneš?“

„Myslím, že ne.“

„Tak jo nebo ne?“

„Ne,“ řekl Rafe. „Nic řinčet nebude.“

„To chci slyšet,“ řekl hluchý. „Přestřihni je.“

Rafe se zhluboka nadechl a nasadil nůžky na dráty. Rychlým, ale klidným sevřením dlaně zmáčkl obě držadla nůžek na doraz a dráty přestřihl.

Poplašné zařízení ani nedutlo.

V domě v Majestě přecházel Chuck nervózně po místnosti, zatímco Fotr prohlížel budík stojící na prádelníku.

„Kolik je na něm?“ zeptal se Chuck.

„Pět třicet.“

„To už by měli bejt z banky pryč a na cestě.“

„Pokud něco nezhaprovalo,“ řekl Fotr.

„Hm. No,“ odpověděl Chuck nepřítomně a znova začal přecházet po místnosti. „Pusť prosím tě rádio, jo?“ řekl.

Fotr zapnul rádio.

„…na nábřeží, na úseku o rozloze asi dvanáct set čtverečních metrů, se běsnící živel dosud nepodařilo zvládnout,“ oznamoval právě hlasatel. „Veškerá mobilizovatelná protipožární technika z celého města byla urychleně nasazena do postižené oblasti ve snaze zlikvidovat požár dřív, než se ještě víc rozšíří. Déšť celkové situaci nikterak neprospěl. Kluzké ulice naopak ztěžuji zásah hasičských sborů i stříkaček. Hasiči a policie mohou zasahovat pouze při světle reflektorů z nákladních vozů, neboť výbuch ve Východní elektrárně uvrhl do tmy sedmdesát procent ulic v ohrožené části města, jakož i obytné domy a sídla úřadů i podniků. Dodávka elektrického proudu nebyla zatím naštěstí přerušena na Hlavním nádraží, kde výbuch na koleji číslo dvanáct vykolejil přijíždějící rychlík z Chicaga, zatímco další puma současně explodovala v čekárně. Požár v úschovně zavazadel byl lo kalizován a uhašen, ale stále ještě doutná.“

Hlasatel udělal pauzu, aby se nadechl.

„Starosta města a policejní ředitel se zatím stále ještě účastní neveřejné porady, na níž se projednává otázka, zda v nastalé situaci krajního ohrožení má či nemá být povolána Národní garda, a mnoho dalších palčivých otázek zůstává nezodpovězeno: Co se děje? Kdo je za to zodpovědný? A proč? To jsou otázky, které si klade každý myslící občan, neboť město v těchto okamžicích doslova bojuje o život.“

Hlasatel se znova odmlčel.

„Děkuji vám za pozornost a přeji vám všem dobrou noc,“ řekl po rozpačité pauze.

Fotr rádio vypnul.

Musel si přiznat, že je na to na všechno málem pyšný.

Vylezli z trezoru a prošli tunelem v 17.40. Cestu mezi bankovním trezorem a sklepem si museli zopakovat třikrát. Potom naložili krabice napěchované penězi na náklaďák. Otevřeli dveře chladícího boxu a nastrkali krabice dovnitř. Pak dveře chladnice zavřeli a Rafe náklaďák nastartoval.

„Moment,“ řekl hluchý. „Koukej.“

Rafe se podíval, kam mu ukazoval. Obloha byla zbarvená požáry. Budovy na jižní straně byly temné, ale obloha za nimi se proměnila v běsnící vír červené, oranžové a žluté barvy. Plameny pohltily celou oblohu, pohltily dokonce i noc. Z jižní části města sem zdálky doléhalo kvílení policejních a hasičských sirén; co chvíli nějaká další exploze ztlumená hukotem ohně přehlušila nářek sirén a šumot deště na dlažbě.

Hluchý se usmál a Rafe se s náklaďákem rozjel.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Rafe.

„Pět padesát.“

„Tak to už nám ta loď v pět pětačtyřicet ujela.“

„Nic se neděje. Máme patnáct minut na to, abysme to stihli na tu v šest nula pět. Řek bych, že to všechno proběhne bez potíží.“

„Taky doufám,“ řekl Rafe.

„Víš, kolik prachů máme v tý mraznici?“ zeptal se hluchý a ušklíbl se.

„Kolik?“

„Víc než dva milióny dolarů.“ Hluchý se významně odmlčel. „To je přece fůra prachů, ne, Rafe?„

„To bych prosil,“ odpověděl Rafe, plně soustředěný na řízení. Pozoroval silnici a dopravní signály. Projeli kolem osmi bloků a zatím nikde nespatřili ani stín jediného policisty. Ulice vypadaly nějak tajemně a přízračně. Jindy v nich policie vytvářela neodmyslitelnou velkoměstskou stafáž, ale teď byl pravděpodobně každý zatracený polda z celého revíru povolán na jeho jižní okraj. Rafe si neodpustil, aby se tím hluchému nepochlubil. Přesto si ale nedovolil přejet někde na červenou a také nechtěl překročit povolenou rychlost. Navíc teď byly ulice kluzké. Nechtěl mít tu pekelnou smůlu a nabourat se do kandelábru s tolika penězi za zády v lednici.

„Kolik je?“ zeptal se hluchého.

„Pět padesát šest„

Rafe držel nohu nehybně na sešlápnutém akcelerátoru. Před každou zatáčkou rozblikal směrovku. Jednu chvíli div nepropadl panice, když za sebou uslyšel houkající sirénu, ale policejní vůz ho rychle předjel po levé straně; zřejmě se hnal za nějakým konkrétním a naléhavějším cílem.

„Vypadá to, jako když všichni někam jedou,“ řekl hluchý a poťouchle se ušklíbl.

„Nejspíš,“ řekl Rafe. Srdce mu bušilo v hrudi jak zběsilé. Nikomu by se k tomu nepřiznal, ale vyděšený byl. Teď, se všemi těmi penězi! Co když někde něco neklaplo? Teď, když jim všechny ty peníze říkaly pane!

„Kolik je?“ zeptal se, když zatáčel na parkoviště u přívozní budovy.

„Šest nula jedna,“ řekl hluchý.

„Kde je ta loď?“ zeptal se Rafe a rozhlédl se z okna po řece.

„Ta přijede,“ řekl hluchý. Měl báječný pocit. Při promýšlení plánu počítal i s tím, že by cestou z banky k přístavišti u přívozu mohli potkat nějaké policajty. No – a teď o ně hlídkový vůz div neštrejchnul, ale řítil se vesele dál, do městských čtvrtí zachvácených požáry. Zápalné pumy fungovaly perfektně. Možná že by měl ostatní přemluvit, aby Fotrovi odhlasovali prémii. Možná…

„Kde ta zatracená loď je?“ zeptal se Rafe netrpělivě.

„Dost času. Ta přijede.“

„Víš to jistě, že jede v šest nula pět?“

„Jo, jistě“

„Hele, ukaž mi ten jízdní řád,“ řekl Rafe. Hluchý sáhl do kapsy a podal mu přeložený papír. Rafe ho rychle přelétl očima.

„No těbůh!“ řekl.

„Co se děje?“

„Ta totiž nejede,“ řekl Rafe. „Tady po straně je poznámka, písmeno E, a tohle písmeno znamená, že jede jen třicátýho května, čtvrtýho července a –“

„Čteš to blbě,“ řekl hluchý nevzrušeně. „To písmeno E je vedle lodi v sedm patnáct. U lodi v šest nula pět žádná značka není. Znám ten jízdní řád nazpaměť, Rafe.“

Rafe se zahloubal do jízdního řádu. Rozpačitě zamumlal něco jako „Hm, no jo“ a pak se znova podíval na řeku. „Tak kde teda sakra ta loď je?“

„Přijede,“ ujistil ho hluchý.

„Kolik je?“

„Šest nula čtyři“

V pronajatém domě v Majestě si Chuck zapálil cigaretu a sklonil se k rádiu.

„Zatím nic novýho,“ řekl. „Pořád ještě nevědí, co se to hrome vlastně děje.“ Odmlčel se. „Řek bych, že už jsou s tím pryč.“

„A co když ne?“ řekl Fotr.

„Jak to myslíš?“

„Co budem dělat? Jestli je lízli?“

„To bysme se dověděli z rádia. Všichni se jen třesou na nějaký vysvětlení. Zařadili by to do vysílání v tom momentě, jak by tu zprávu dostali. No a my bysme zdrhli.“

„A co když policajtům řeknou, kde jsme?“

„Ale kde, ty nechytěj,“ řekl Chuck.

„Snad ne. Ale co když jim to řeknou?“

„To by neudělali.“

„Seš si tím jistej?“

„Drž už hubu,“ řekl Chuck Chvíli byl zticha a pak řekl: „Ne, to by neudělali.“

Policista na obchůzce vyšel z čekárny přívozní budovy, přelétl očima po zmrzlinářském náklaďáku, rozhlédl se po řece, nadechl se mlhavého, ale příjemného dubnového vzduchu, dal si ruce v bok a zkoumavě pozoroval višňově rudou záři, která na jihu zbarvila celou oblohu. Nebyl si vědom, že se v této chvíli stal nástrojem prozřetelné pravděpodobnosti. Byl jeden z těch policistů, kteří, ať nedopatřením nebo záměrně, byli ponecháni tam, kde zrovna měli být, a které nikdo neodvolal do jižních čtvrtí města, aby vypomohli v tísňové situaci. Věděl, že někde u River Dix zuří obrovský požár, ale jeho povinností pochůzkáře bylo obejít třicet bloků po nábřeží River Harb; trasa začínala v čekárně u přívozu a vedla na východ, k vodárenské věži na North Forty-first. Neměl ponětí o katastrofálních rozměrech toho, co se tam na jihu odehrává, a také samozřejmě nemohl tušit, že zmrzlinářský náklaák, stojící ani ne čtyři metry od něho, veze v chladícím boxu plus minus dva a půl miliónu dolarů.

Byl to jen obyčejný pochůzkář, který nastoupil do služby v 15.45 a měl končit v 23.45, a ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl narazit na nějaké trable zrovna tady, u přístaviště přívozních lodí, spojujících Isolu s poklidnou čtvrtí zvanou Majesta. Stál s rukama v bok ještě chvilku a se zájmem pozoroval oblohu. Potom bezmyšlenkovitě vykročil přímo k zmrzlinářskému náklaďáku.

„To chce klid,“ řekl hluchý.

„Jde rovnou k nám!“

„Klid!“

„Těbůh, mládenci,“ řekl pochůzkář.

„Ahój,“ odpověděl přátelsky hluchý.

„Víte, že bych si dal jedno eskimo?“ řekl pochůzkář.

Podařilo se jim zvládnout požár na stadiónu a poručík Byrnes s pomocí tří dopravních čet uvolnil zablokované komunikace a teď dohlížel, jak zdravotníci nakládají do ambulancí ošklivě popálené a pošlapané oběti pekelného plánu, který se zrodil hluchému v hlavě. Mezitím se Byrnes snažil držet krok s dalším vývojem událostí ve svém revíru. Hlášení zprvu přicházela skoupě a po kapkách, ale pak se jich začala valit hotová záplava. Zápalná puma v bchodě s barvami a laky, výbuch a požár, který zničil řadu moderních činžovních domů. Puma nechaná v autobusu na Culver Avenue vybuchla v okamžiku, kdy byl autobus na křižovatce, a způsobila, že doprava v obou směrech uvízla na úseku dlouhém několik kilometrů. Telefonovali vyděšení lidé, lidé propadlí panice i ti, kteří byli skutečně v maléru, a když byl všechen ten zmatek v nejlepším, v okolí městských činžáků na South Tenth došlo k pouliční bit
vě dvou klukovských gangů přesně to, co Byrnesovi v té chvíli ještě scházelo; ať se ti zatracení malí parchanti vymlátí mezi sebou.

Momentálně se celý zpocený a špinavý prodíral mezi hasičskými hadicemi, plazícími se přes ulici jak hadi, v uších mu zněl třeskot gongů, používaných v ambulančních vozech, a kvílení sirén, před očima měl rudou záři zaplavující oblohu nad River Dix, a když se mu konečně podařilo přejít ulici, zamířil k telefonu, poněvadž jeden telefonní hovor prostě nemohl odložit, jednu věc se musel dovědět.

Hernandez šel mlčky za ním a zůstal stát před telefonní budkou, zatímco Byrnes vytáčel číslo.

„Tady Rhodesova klinika,“ ozval se upjatý hlas.

„Tady poručík Byrnes. Jak se daří Carellovi?“

„Jak prosím? Carellovi?“

„Ano, detektivu Carellovi. To je ten policista, postřelený z brokovnice, co u vás leží –“

„Ach ano, už vím. Promiňte, pane poručíku. Máme tady strašlivý zmatek. Vozí nám sem pořád nové příjmy – od těch požárů, nemusím vám to vysvětlovat. Malý okamžik, prosím.“

Byrnes čekal.

„Haló?“ řekl ženský hlas.

„Ano, slyším. Tak co?“

„Zdá se, že už je z nejhoršího venku. Horečka mu prudce klesla a teď je prostě v klidu, odpočívá. Je mi moc líto, ale čeká tu spousta dalších hovorů.“

„Tak jen do toho, neztrácejte čas,“ řekl Byrnes a zavěsil.

„Jak mu je?“ zeptal se Hernandez.

„Bude v pořádku,“ ujišťoval ho Byrnes a přikývl. „Bude zas v pořádku.“

„Jako když na mě šáhne smrt,“ řekl pojednou Hernandez, ale nevysvětlil, jak to myslí.

„To vaše speciál eskimo, no – to, co tak vychvalujete v tý reklamě, co máte ze strany na voze,“ řekl pochůzkář. „S drcenejma vořiškama.“

„Ty oříškový už žádný nemáme,“ řekl hluchý rychle. Neměl nahnáno, byl jenom otrávený. Viděl přívozní loď, jak vplouvá do přístaviště, viděl kapitána, jak se vyklání ze zasklené kabiny na můstku a upírá oči do tmy při přistávacím manévru.

„Tak vy už vořiškový nemáte?“ řekl zklamaně pochůzkář. „To je ale blbý. Zrovna jsem měl na jedno naštelovanej žaloudek.“

„No, to je halt blbý,“ řekl hluchý. Přívozní loď měkce narazila na pilíře kotviště, zajela přesně mezi ně a přisunula se ke břehu. Palubní pomocník seskočil na břeh a spustil mechanismus, který nájezd z přístaviště snížil tak, že se octl v jedné rovině s palubou lodi.

„Hm, tak mi dejte vobyčejnýho čokoládovýho nanuka,“ řekl pochůzkář.

„My už dneska nemáme ani ty,“ řekl hluchý.

„A co teda máte?“

„Prázdnej vůz. Vracíme se zpátky do fabriky.“

„Do Majesty?“

„No,“ řekl hluchý.

„Aha, no jo.“ Pochůzkář znova potřásl hlavou. „To se nedá svítit,“ řekl a začal se vzdalovat od náklaďáku. Na přívozní lodi v té chvíli vytahovali zvedací část palubního zábradlí a auta začala sjíždět do přístaviště. Když pochůzkář míjel zadek náklaďáku, střelil očima po poznávací značce a všiml si, že na tabulce je číslo IS 6341. Věděl, že poznávací značky s písmeny „IS“ se vydávají vozům registrovaným v Isole, kdežto všechny poznávací značky aut registrovaných v Majestě začínají písmeny MA. A napadlo ho, jaká může být pravděpodobnost – slovo „pravděpodobnost“ se mu ovšem v hlavě vůbec nevynořilo, poněvadž nebyl ani matematik, ani statistik, ani logicky uvažující profesor, byl to jen obyčejný policajt na obchůzce – napadlo ho, jaká může být pravděpodobnost, že společnost, která má továrnu v Majestě, může vlastnit náklaďák s poznávacím číslem, jaká se vydá
vají vozům registrovaným v Isole, ale kráčel dál, poněvadž si v duchu řekl Je to možný, co by to hrome nebylo možný.

A pak ho napadla další věc – také jaká může být pravděpodobnost – a zamyslel se nad tím, jestli vlastně už vůbec někdy viděl zmrzlinářský náklaďák, aby v něm seděli dva muži v uniformě. A v duchu si řekl Proč by to hrome nebylo možný, oba se vracejí do fabriky, možná že ten jeden toho druhýho jen svez. Jenže v tom případě – kde ten druhej chlápek nechal svůj náklaďák?

A přestože nevěděl zhola nic o teorii pravděpodobnosti, věděl docela dobře, že je na tom něco divného, cítil, že tady něco nehraje, a tak začal přemýšlet o zmrzlinářských náklaďácích vůbec, a najednou jako by se mu začalo rozbřeskávat a pak si vzpomněl, že dnes odpoledne, než nastoupil do služby, četl na strážnici teletypové hlášení o nějakém zmrzlinářském náklaďáku, který byl –

Otočil se a vrátil se ke kabině nákladního vozu. Rafe právě znova nastartoval motor a byl připraven zajet s náklaďákem na palubu přívozní lodi.

„Hej,“ zvolal pochůzkář.

Rafe a hluchý si vyměnili bleskové pohledy.

„Hele, ukázal bys mi papíry vod tý svý káry, kamaráde?“ řekl pochůzkář.

„Jsou v přihrádce na rukavice,“ řekl hluchý klidně. V chladícím boxu měli dva a půl miliónu dolarů a nebyl ochoten jen tak pro nic za nic propadnout panice. Viděl, že Rafe je strachy celý zelený. Jeden z nich musel zachovat klid. Palcem otevřel přihrádku na rukavice a začal se přehrabovat v krámech uvnitř. Pochůzkář čekal a ruka se mu vznášela jen malý kousek od služebního revolveru ráže .38, který měl v pouzdře na boku.

„Kde hergot ty papíry jsou?“ zeptal se hluchý. „Proč nás vlastně vůbec kontrolujete, šéfe? Chcem stihnout tu loď.“

„Jen piánko, ta loď může počkat, kamaráde,“ řekl pochůzkář. Otočil se k Rafovi. „Ukaž mi řidičák.“

Rafe zaváhal a hluchý přesně věděl, nač Rafe v tom okamžiku myslí – myslel na to, že jeho normální řidičský průkaz ho neopravňuje k řízení obchodního vozidla, myslel právě na tohle a bylo mu jasné, že když pochůzkáři svůj normální řidičský průkaz ukáže, začne se ho policajt vyptávat na další věci. Zároveň by ale nemělo smysl neukázat mu řidičský průkaz vůbec. Kdyby se Rafe jeho příkazu vzepřel, revolver ráže .38 mohl v jediném okamžiku opustit pouzdro a octnout se v policajtově ruce. Nedalo se dělat nic jiného než to zahrát na počet pravděpodobnosti a doufat, že se policajt dá nějak ukecat dřív, než přívozní loď odpluje, poněvadž příští jede až ve 20.45 a bylo absolutně vyloučené, aby tu do té doby dřepěli a čekali; nedalo se dělat nic než blufovat s prázdnou kartou jako v pokeru; sázky teď opravdu stály vysoko.

„Ukaž mu řidičák, Rafe,“ řekl hluchý. Rafe váhal.

„No tak mu ho ukaž.“

Rafe nervózně sáhl do zadní kapsy kalhot pro tašku. Hluchý se rychle podíval do přístaviště přívozu. Dvě osobní auta už byla na lodi a několik cestujících pomalu vystupovalo na palubu za nimi. Na můstku se kapitán podíval na hodinky a zvedl ruku ke šňůře mlhové sirény. Pronikavé zahoukání rozčíslo večerní vzduch. První signál, že loď co nevidět odpluje.

„Dělej kruci!“ řekl hluchý.

Rafe policistovi podal řidičský průkaz. Ten po něm přelétl kuželem světla z baterky.

„Tohle je řidičák pro osobní vozy,“ řekl. „Jenomže ty řídíš náklaďák, kamaráde.“

„Poslyšte, šéfe, my chcem chytit ještě tuhle loď,“ řekl hluchý.

„Tak hele, jen klid, to má čas,“ řekl pochůzkář a začal pojednou připomínat typického policajta, proměnil se ve veledůležitého pitomce, který seznal, že s nimi něco není v pořádku, a teď si hodlal zahrát na pana státního zástupce. „Co kdybych se tak mrknul, co máte v tý lednici, co? Jak to přijde, že už nemáte žádnou zmrz –“

A hluchý řekl: „Dupni na to, Rafe!“

Rafe šlápl na akcelerátor a zároveň se rozhoukala mlhová siréna z můstku přívozní lodi a hluchý uviděl, že zvedací část palubního zábradlí jde dolů, a náhle se loď začala měkce sunout z přístaviště a policajt za nimi vykřikl „Hej!“ a ve vzduchu žilkovaném deštěm se rozlehl výstřel a hluchému bylo jasné, že hra s počtem pravděpodobnosti nevyšla, a pochůzkář pojednou vystřelil znova a Rafe řezavě zavřeštěl a zhroutil se dopředu na volant a neřízený náklaďák divoce zarejdoval do strany – a v té chvíli hluchý vyskočil z kabiny.

V hlavě mu vířily zbývající možnosti a šance. Naskočit na přívozní loď? Ne, to ne, poněvadž nemám zbraň a kapitán by mě zadržel. Vyběhnout do ulice? Taky ne, poněvadž ten pochůzkář mě odstřelí dřív, než se dostanu doprostřed přístaviště, taková spousta peněz, taková spousta báječnejch peněz, zakalkulovaná možnost, že někde něco kiksne, já přece kalkuloval s tím, že někde něco kiksne, doprdelepráce, já přece počítal i s tím, že se na cestě, po který budou prchat, určitě někde nějakej policajt objeví, ale že to vybouchne na chlapovi, kterej dostane chuť na eskimo, no ne, na pitomý eskimo! – jediná šance je řeka – a rozběhl se k plotu.

„Stůj!“ zařval pochůzkář. „Stůj, nebo střelím!“

Hluchý pádil dál. Jak dlouho vydržím pod vodou se zatajeným dechem? uvažoval. Jak daleko můžu uplavat?

Pochůzkář mu vystřelil nad hlavu a pak namířil hluchému na nohy – právě když se hluchý škrábal přes plot z prefabrikovaných dílů, oddělujícím přístaviště od vodní hladiny.

Nahoře na plotě na okamžik zabalancoval, jako když se nemůže rozhodnout, jako když si není jistý, zda počet pravděpodobnosti ohledně šancí a vyhlídek opravdu mluví v jeho prospěch, a pak náhle skočil do vzduchu, co nejdál od plotu, co nejdál od přístaviště, právě v tom zlomku vteřiny, kdy pochůzkář stiskl kohoutek a střelil znova. Silueta hluchého se zarýsovala a utkvěla na pozadí šedého nebe a vzápětí padl do vody jako těžký kámen. Pochůzkář se řítil ke plotu.

Vystřelil pětkrát, uvažoval hluchý. Teď bude muset znova nabít. Rychle se vynořil, zhluboka se nadechl, naplnil si plíce vzduchem až k prasknutí a znova se potopil pod hladinu.

Taková spousta peněz, myslel si. No nic – příště.

Spoušť pochůzkářova revolveru dutě cvakla o prázdnou komoru. Rychle znova nabil a vystřílel do vody další sérii ran.

Hluchý se nevynořil.

Jen rozvlněné místo na hladině řeky, od něhož se rozbíhaly stále větší kruhy, svědčilo o tom, že vůbec kdy existoval.

17

Až to překvapovalo, jakou ochotu ke spolupráci jeví zloděj, když má v zádech pod lopatkou kulku z revolveru a když ví, že pryč a pryč je všechno, pryč jsou mý naděje. Ještě dřív než Rafa odtransportovali do nemocnice, zazpíval jim jména kompliců, kteří čekali v pronajatém domě. Policajti z Majesty lízli Chucka a Fotra během pěti minut.

A taky až překvapuje, jak jsou zloději důslední. Mít na krku obvinění z bankovní loupeže – to je jedna věc. Docela jiná věc je ale mít na krku žalobu pro mnohonásobnou vraždu, žhářství, narušení veřejného pořádku a – to teda je darda, vole – možná i pro velezradu. Jeden čiperný chlapík v kanceláři státního zástupce zalistoval v trestním zákoníku a prohlásil, že tihle ptáčkové se dopustili vůči státu velezrady a to tím, že proti lidu tohoto státu rozpoutali válku. Což bylo věru děsivé obvinění, i kdyby po něm nenásledoval trest smrti. Válku proti lidu tohoto státu? Válku? No těbůh!

Tři zloději – Rafe, Chuck a Fotr – se prostě, aniž se toho nadáli, namočili až po krk do něčeho mnohem většího, než původně vůbec tušili. Výhlídka na to, že stráví zbývající dny svých životů v severních končinách ve věznici v Castleview, by jim ani tak nevadila, jenomže na světě je ještě něco horšího: křeslo, do něhož vedou elektrické dráty, a oni nijak netoužili se v něm uvelebit. A tak se jako jeden muž svorně dovtípili, že po ruce je použitelný obětní beran. A jestli ne zrovna po ruce, tak určitě někde pod hladinou River Harb.

A jako jeden muž důsledně a vytrvale opakovali, že za všechny ty děsivé události a všechny ty mrtvé je odpovědný ten muž, který zmizel v řece, že to on a nikdo jiný než on zastřelil Johna Smitha a rozmístil všechny ty pumy, že to on vedl tu válku, kdežto jejich podíl na celé té drobné lumpárně se omezil jen na to vyloupení banky, no řekněte, vypadají snad na chlápky, pro který lidskej život nemá cenu? Mají snad kukuč na to, že by pro pár babek dokázali vykolejit vlak a zapálit baseballovej stadión na nevím kolika místech najednou?

Ale kde, kdepak – za to za všechno je odpovědnej ten chlápek, co zmizel v řece.

A jak se ten chlápek jmenuje?

Vytrvale a jako jeden muž odpovídali, že ho znali jedině jako „hluchého“. Víc povědět nemohli nebo nechtěli.

Stáli na tom tak důsledně a zarytě, že to bylo až obdivuhodné, to je fakt.

A tak je taky obdivuhodně zabásli, postavili před soud a obžalovali, že ve všech bodech obžaloby jednali společně a nerozdílně, krátce a dobře jako jeden muž, a názor policie, stejně jako názor kanceláře státního zástupce se shodoval v tom, že všichni tři mají docela nadějné vyhlídky na usmažení na elektrickém křesle, nebo přinejmenším aspoň na to, že stráví zbytek dnů, které jim příroda vyměřila, za mřížemi věznice v Castleview, v severních končinách státu. Policie dobře cítila, že počet pravděpodobnosti je v obou případech značně vysoký.

21. května se nahoře ve služebně pátracího oddělení objevil Dave Raskin. Šel rovnou k psacímu stolu, u něhož seděl Meyer Meyer, a zahalasil: „Tak co bys tomu řek, Meyere?“

„To nevím,“ řekl Meyer. „Co bych měl čemu říct?“

„Já se z toho mýho krcálu stěhuju.“

„Ne?“

„No jo, vážně. Nač mi ten potentočkovanej krám je? Řeknu ti na rovinu, když tam teď dole pod schodama není banka, nemám už nikoho, na koho bych se díval z okna. Dřív tam bejvalo rušno. Teď tam chcíp pes.“

„Hm, to víš,“ řekl Meyer a pokrčil rameny.

„Jak se vede tomu poldovi, co ho postřelili?“

„Za pár neděl ho pustěj ze špitálu,“ řekl Meyer.

„No prima, prima. To rád slyším. Poslyš, kdyby náhodou tvá žena potřebovala nějaký slušivý šatečky, tak se zastav, jo? Vyberu jí něco Ia prima extra, že jako se Dave Raskin nechá poroučet.“

„Díky,“ řekl Meyer.

Raskin se vrátil do krámu na Culver Avenue, kde Margarita balila zboží připravené ke stěhování a natřásala ničím nespoutané poprsí ještě o poznání bujařeji než kdy jindy. Raskin ji chvilku pozoroval, potěšen tím, co vidí. Pojednou zazvonil telefon. Raskin nespustil oči z Margaritiny energicky předváděné akrobacie a zvedl sluchátko.

„Haló?“ řekl.

„Je tam Raskin?“ zeptal se nějaký hlas.

„U aparátu. Kdo volá, prosím?“

„Koukej z toho krámu vypadnout,“ řekl hlas. „Koukej z toho krámu vypadnout, ty jeden zatracenej parchante, nebo tě zabiju!“

„To je von!“ zvolal Raskin. „To už je zas von!“

A pojednou uslyšel, že se na druhém konci drátu někdo poťouchle chechtá.

„Kdo je tam?“ zeptal se.

„Meyer Meyer,“ řekl ten hlas a kuckal smíchy.

„Ty jeden pacholku pitomej,“ řekl Raskin a pak se dal taky do smíchu. „Teda, chlape, tys mi na moment nahnal. Fakt jsem si na moment myslel, že mám toho zatracenýho provokatéra na krku znova.“ Raskin se smál jak šílenec. „Tohle se ti teda povedlo. Ty seš ale kus komedianta. Od tý doby, co tvůj táta umřel, ještě jsem druhýho takovýho komedianta nepotkal. Ty ses ale vyved po něm, ty seš celej táta! Nemlich jak von!“

Meyer Meyer naslouchal na druhém konci drátu, vyměnil si s Raskinem ještě pár zdvořilých poznámek a pak zavěsil.

Celej táta, pomyslel si.

Najednou se mu udělalo tak trochu nanic.

„Copak, copak?“ zeptal se Miscolo, který vešel do služebny z kanceláře pro zaměstnance.

„Cejtim se nějak šoufl,“ řekl Meyer.

„No jo, seš namíchnutej, že obyčejnej pochůzkář vyřešil případ, na kterým sis ty vylámal zuby.“

„Možný to je,“ odpověděl Meyer.

„Tak se přece seber,“ řekl Miscolo. „Mám ti uvařit kafe?“

„Celej táta,“ řekl Meyer smutně.

„Co?“

„Ale nic. Některej chlap prostě celej život maká, snaží se…“

Meyer potřásl hlavou. „Celej táta, přesně jako on.“

„Tak chceš to kafe nebo ne?“

„Jo. No jo. Dám si kafe. A přestaň už s tím provokováním!“

„Kdo tě provokuje?“ řekl Miscolo a odešel pro kávu.

Od psacího stolu na druhém konci služebny se ozval Bert Kling: „Letos bude brzy léto.“

„No a?“

„Tím pádem bude na ulicích taky víc kluků a víc bitev mezi gangama, víc drobnejch zločinů, víc vyteklejch nervů a –“

„Nebuď takovej pesimista,“ řekl Meyer.

„Kdo je u tebe pesimista? Říkám snad něco jinýho, než že to podle všeho bude rozkošný léto? Prostě rozkošný.“

„Už se ho nemůžu dočkat,“ odpověděl Meyer.

Přitáhl si k telefonu na stroji napsaný seznam jmen a vytočil číslo prvního očitého svědka vloupání.

Zdálo se, že květnu za okny služebny se už stýská po dusivých červencových a srpnových vedrech.